DIVISDne 18. září by se dožil 95 let Ivan Diviš - pro mnohé největší český básník 20. století (zemřel 7. dubna 1999). Někteří z nás se s ním osobně potkali na onom památném, jelikož velmi bouřlivém setkání na Bítově v roce 1996 (viz přiložené foto ze setkání), kde kromě jiného přednesl referát na téma "Česká poezie dnes?" Říkal v něm: "Poezie je prakticky věčná, psala se a píše se dál, i když za úplně změněných podmínek, a bude se psát i v budoucnosti, nedojde-li k termonukleární globální válce, vníž všichni uhoříme."

Jiní z nás byli poctěni bohatou korespondencí s ním, v níž se s ničím a nikým nemazal. V jednom z oněch dopisů třeba napsal: "Poezie je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám..." (psáno 15. července 1998)

Jiní byli "pouhými" čtenáři jeho básní, které je svou silou doslova drtily - především nádherná skladba Moje oči musely vidět (ČS, 1991), sbírka kratších básní Sursum (MF, 1991) nebo mocná freska Odchod z Čech (EKK, 1990). A jednou ze stěžejních básní z téhle fresky, v níž se vyrovnává se svou emigrací, si jej připomeňme.

Ivan Diviš

KONEC VIDIN

(část II.)

 

Syt doktorácké magie,

syt exilácké manie,

syt msty i sebemsty,

věšteb z rozervaných outrob, ničení přírody

i všeho, co psáno jest

v mojí mateřštině: co psáno jest -

ne řečeno!

Syt Dyka, presidenta Nadrobitele,

Rozdrobitele, Dovršitele,

syt Václaváku ohnípaného Domem potravin,

syt výhledu na Hrad, kde potmě mrdá Husák

 

Čechy lze milovat jen tak,

jak nelze milovat lva proskakujícího hořícím kruhem -

milovat Čechy, znamená schraňovat

ulomené kliky od flašinetů,

milovat Čechy, znamená

sadomasochistickou, opakovanou, zaviněnou tragédii:

 

marně jsem zuřil modlitby

proti kdejakému čínskému draku,

marně muchlal a nakopával sajnpapír,

kolikrát vídal onoho lva tupit si spár

o satén lenošek apoplektické šlechty,

kolikrát vídal vás, vy naše české mámy,

fašistoidně nenávidět vše, co nebylo

vaší kedlubnovitou zabedněností

 

Ano většina z vás dělá,

ale už jen pod sebe -

Kam se utečete se svým stářím,

okamžikem, až po vás někdo hodí fekálem: dědku!

Bábo stará!

Kam skryjete se před baziliščím pohledem dětí:

odkud jsem? kdo jsem?

co jste tu tropili

od husitské revoluce? obnoveného zřízení?

Josefa Dobrovského?

 

Syt postávání pod pamětní deskou Karla Havlíčka,

syt faktu, že první, necenzurované vydání Lešetínského kováře

muselo vyjít ve Spojených státech,

syt jar, Únorů, Květnů,

Lednů, Srpnů -

těch hoven bezčasí

 

Milovat Čechy znamená přivodit si

a pěstovat svou nemoc,

ničit si poslední zdraví

 

Kdo komu vrátí oslepené jestřáby?

kdo uplouhané sněžné levharty,

souměrně krásnou zvěř, proměňovanou v cirkusáckou havěť?

Zničili Eden,

ochcali dómy

a teď skučí jak staré kurvy po štrichu:

v zemi Alšově a Chittusiho školeni teroristi,

každý dobytek tam požívá větších práv než našinec

 

Kde jsou sebrané spisy Jana Zahradníčka?

Kde dílo Zbyňka Havlíčka?

Kde hnijou ledviny kněze Toufara?

Kde sebrané Báje a pověsti?

Kde obřadní roucha z břevnovského kláštera?

Nevíte?

Kde leží Palach? Nevíte!?

Kde ale hnípe Kotvald, víte?

 

Kde proroci?

Nevíš, že Poláci jsou dnes vedoucím národem Evropy?

Probiješ i tuhle poslední šanci?

Kdo je Krystof Penderecki? nevíš?

kdo ale Zouhir Chelly,

kdo Mahmoud Abdulla, to víš?

 

Varan dueluje s kobrou ve stínu termitiště,

Jindřichův Hradec prodán západoněmeckým turistům

co filmová kulisa,

v propadlém Mostě točí Amerikáni:

Josef P. se moh po…

Praha

proměnila se prý, když k nám vjeli,

v jediný obrovitý Codex Gigas:

hovno kodex: v důkaz, že v oné zemi pobíhá

čtrnáct milionů grafomanů

zato tam neslouží

ani jeden voják

 

Varan dueluje s kobrou ve stínu termitiště,

ruští haranti hrajou si s českými na hnoji hřiště:

antropologický šok: mezi pražci šutr

místo očekávaného uhlí, a jak nízkoobzorovou hvězdou Bůh,

železničář mává lucernou: Týnec Záboří!

ve skutečnosti: porucha na moři

 

Probouzím se v Německu,

není to poprvé, ani naposled,

v knedlíku Bavor mastná oka rybníků:

jenže mně

nikdy nepukne srdce,

přestože chápu, že Myslbek to vysošil chybně:

Mácha nad oním městem nevoní ke květině,

nemůže nad městem, kde rozhodnout lze se jen

mezi ruským šeříkem či sovětským bezem:

 

Tak lezem lezem

 

ze sbírky Odchod z Čech (Evropský kulturní klub, 1990)

 

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Ohniště a autorova tvorba z posledích let na startovači

Básnická sbírka Pavla Kukala "Ohniště" na startovači.

Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk