PPPSpisovatel, výtvarník, kazatel a jeden z autorů Skupiny XXVI Petr Pazdera Payne byl nedávno hostem pořadu OSUDY na stanici Vltava. Pokud jste neměli možnost ho poslouchat, zde link na všech 10 dílů v rozhlasovém archivu:

https://vltava.rozhlas.cz/petr-pazdera-payne-o-sobe-historii-sveho-rodu-i-o-vybranych-dejinnych-okamzicich-8231871

V jednom farářově snu ve městě K. “babičky ve sboru…očekávaly, že nový vikář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými”. Měl snad novopečený absolvent evangelické fakulty nasadit šamanskou masku a stát se medicinmanem? Bohužel to tak mělo zůstat i poté, co nastala všeobecná amnestie duchovní činorodosti. Údy sboru si žádaly svého stálého zpravodaje v zahradě Eden, nikoli žurnalistu jejich přítomnosti. Důvod k podobně stavěné roli našel jen při melouchu mezi vězni v Ostrově nad Ohří. Tisknul jejich pokérované ruce, bral na sebe jejich náklady, vyslechl litanie o tom, kdy kdo koho prásknul, případně opravil hrubky v žádostech o milost. Ale taková věc se nedá dělat pořád. Zrovna tak se nedá do nekonečna křísit tradici odpoledních kázání v Betlémské kapli. Ani vylepšování slova Božího živými hudebníky nebo komentované promítání moderních obrazů s biblickými náměty mezi středověké fresky nepřilákalo víc než hrstku Pražanů. Jinak tomu nebylo ani tehdy, kdy jsme v postavení učitel a žák vedli diskuse o symbolice zla u Paula Ricoeura na etických seminářích vyjukaných studentů elektrotechnické fakulty.

I bylo roli kazatele stát se ve sféře světské jemnější a nezbadatelnou. Jenže torzo jeho metodické brožurky o právech a ochraně oběti zločinu dodnes leží kdesi v šuplatech ministerstva vnitra. Důvod Paynova postavení stranou spočívá v detailu, že za každých okolností pracoval v průsečíku mnoha žánrů a okolí ne vždy projevuje pro takové kejkle pochopení. Psaní, sochařina nebo filosofování totiž nikdy nestály po jeho boku coby holá záliba.
Někdy musíme jakoby přeslechnout volání knihy Kohelet a dělat si určité věci po svém; těšit se z přeslechnutí a knihy vydávat nebo je rovnou psát. Variace na biblická vyprávění v žádném případě neznamenají návrat z oblasti svobodných uměn do sféry praktické. Vždyť přece theologie je uměnou z nejpůvodnějších a opravdu svobodnou. Stejně tak mnohé postavy jednotlivých příběhů této knihy se odpichují od fragmentů biblického textu, aby se postavily do světla víc literárního než teologického. Ulétají, protože s biblickým materiálem se dá dobře pracovat nejen apokryfním způsobem, a to není věc jednoduchá. U zdroje každé z variací stojí spíš než příběh samotný sprcha otázek, které evokuje. V kombinaci se zkušeností vlastní, s prostředím kriminálu, případně pofiderních uměleckých dýchánků, i vzdálenější, dostávají zcela novou podobu a vnitřní naléhavost. Proto si vyláme zuby stopař hledající slovo za slovem původní předlohu. Takový cizelér se přece onehdá divil, proč vikář montuje do kázání tolik obrazu a improvizace a výlety mimo předepsané litery bral za znamení něčeho nečistého. Texty Písma se nestávají mytologickým repetitoriem, ale dramatem, aniž by ztrácely náboženské jádro. Má-li ovšem taková podoba theologie najít uskutečnění, nezbývá v současných podmínkách nic, než setrvat v polohách čistě tvůrčích a vyčkat záblesku příznivějšho času. Je to příslib vepsaný do každé řádky Paynových her i zlomků textů v rohu značených písmenem K – kázání.

(K. J. Beneš v nepublikovaném doslovu k vydání sbírky povídek Nečekaný čekaný)

 


Komentáře   

0 #1 Roman Szpuk 2020-08-27 13:50
Hu! Nejdříve jsem četl OSTUDY místo OSUDY. Některé díly jsem slyšel ve svém osamělém bytečku v Rejštejně.
Citovat

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit