V noci na 19. července letošního roku dokonal svou pouť po Plzni, jakož i po tomto světě básník Josef Hrubý. Rána jako když spadne most přes řeku, kterých má město čtvero; čtvero mostů tedy dolů...

Ačkoli sám jsem Josefa Hrubého potkal jen několikrát, stačil jsem ho poznat jako velmi výmluvného a darem řeči oblažujícího člověka. Setkal jsem se s ním zejména při oficiálních událostech: na redakční radě Plže, na zasedání Střediska západočeských spisovatelů, jehož jsem byl několik let členem, ač jsem se účastnil pouhých dvou zasedání; víc jsem jich prostě nesnesl. Poslouchat však pana Hrubého bylo vždy příjemné, a pokud se vracel do svých vzpomínek a traktoval minulost kraje, odkud pocházel, byl lahodný. Tak ho mohli nakonec poznat i čtenáři Tvaru, kde byl jeho titulní tváří a poskytl mu rozhovor (Tvar 12/2011). Tak ho mohli poznat i čtenáři jeho básnické skladby "Volyně", otištěné v knížce Volyně a jiné krátké řádky (2007). Můžu litovat, že jsem už chyběl na literárních pořadech, které po mém odchodu z města pravidelně v Knihovně města Plzně moderovával zdejší (dnes již bývalý) pedagog Vladimír Novotný. Pokud se oba setkali na pódiu, dokážu si představit, že mohlo jít o slovní čarokresbu, která v Plzni dlouho nebyla a zas po jistý čas nebude slyšena. Ostatně ve svých Řádečcích z roku 2015 na to vzpomíná sám literárně historický protagonista: „... nyní je ale mým důstojným partnerem a přátelským protivníkem básník Josef Hrubý. Hned zkraje jsme uzavřeli kolegiální smír a potom již věru nic nebránilo ve vtipném (doufejme) a nekonfliktním (doufejme) konverzačním ping-pongu. Hrubý předčítal i ze své poslední sbírky Dva klíče, přesvědčivěji však promlouval o poezii, o životě, o kritice, o memoárech... Občas jsme sklouzávali či se naopak snažili hovory pozdvihnout do polohy neironické, málem metafyzické, byť jen na okamžik pouhý. Právem: dialog o poezii to vyžaduje, ba i potřebuje.“

Josef Hrubý se narodil 10. května 1932 v Černěticích u Volyně, o nichž příznačně psal jako o „Černěticích lyriky“. V období normalizace, poté, co byl vyhozen z ředitelského místa Krajské lidové knihovny, uchýlil se k plzeňským památkářům. Josef Hrubý byl na indexu a dobré desetiletí (pravdivěji: zlé desetiletí) mu nevyšla ani knížka. Teprve postupně od konce 70. let začal publikovat bibliofilsky a tohoto svého privilegia a záliby se nezbavil, ani když dostal posléze možnost oficiálně vydávat a mohl se v roce 1988 do poezie vrátit hutnou a krásnou knihou Ve jménu lásky lodí a ryb. Během let až do letošní Hrubého smrti vyšlo nesčetně bibliofilských tisků jeho básní (a nyní sám sebe chytám při publicistické floskuli, neboť jeho tisky lze sečíst aspoň částečně podle básníkovy bibliografie dovedené do roku 2012: tehdy jich bylo na třicet). Proto počet Hrubého knih je a bude v součtu značný. Ovšem i zde Hrubý možná doplatil na paradox bibliofilie: vzdor tomu, že se jí propaguje krásná kniha a krásná kultura, nedostane se k většímu okruhu čtenářů a autor zůstává známý jen užší literární scéně.

Hrubého tvorba byla přijímána ambivalentně; obecně lze říci, že těmi, kdo znali či znají plzeňský kontext, bývá Hrubý oceňován a vyzdvihován, těmi, kdo nahlíželi nepravidelně a zvenčí, býval Hrubý odmítán (Štolba). Pamatuji se však na své překvapení, když jsem coby student nezaujatě vzal do rukou svou první knihu Hrubého: dýchla na mě svou upřímnou, originální, barvitou i nápaditou komunikativností a lapidární zkratkou, velmi nenucenou a přirozenou. Dodnes můžu říci, že vedle Hrubého by bylo jen málo soudobých básníků, k nimž bych se dokázal přihlásit jako jejich čtenářský i básnický konsonant. A nehodlám přitom zastírat, že v některých opusech je Hrubého básnická síla nevýrazná – Topoly (1968) nebo je celek nehomogenní, nevyrovnaný - Znamení Býka (1999), Klíče ke městu (2011). Oproti tomu lze vyzdvihnout namátkou sbírky Listy důvěrné (1962), Ve jménu lásky lodí a ryb (1988), Salve (1994), Yorick (1995), Osoby (2004), Otylé ach (2010), Milost (2013), Dva klíče (2014). Teprve z knih vydávaných Galerií města Plzně bylo zřejmé, jak silný má Hrubý smysl i pro výtvarné umění. Tyto knihy si Hrubý ilustroval již sám a nám bylo tak zřejmé, odkud se bere nespočetné množství barevných obrazů, kterými zpestřoval své verše. Snad se nerouhám, pokud se mi zdá, že v nich nejednou výtvarník Hrubý převýší básníka. A přesto byl tento kumštýř renesančního záběru bytostným básníkem a tak bude identifikován i v budoucnu. A bude-li někdy někým rozeznána kategorie českého minimalismu, bezpochyby bude do ní patřit značnou převahou svého díla.

Čili shrňme skutečnosti: S odchodem básníkovým zlomila se nikoli silná větev plzeňské poezie, přelomil se kmen. Roman Kníže zemřel zkraje minulého roku. Půldruhého roku po sobě mizí z plzeňské kultury dva nejrespektovanější nestoři. Snad byl Kníže typickým regionálním autorem, ovšem Hrubý region přesahoval. Byl sledován a čten mimo Plzeň, byl i stále častěji překládán.

Jednou se bude rozeznávat umělecká Plzeň před Hrubým a po Hrubém. Z jeho generace nám zůstávají dvě výrazné plzeňské autorky: Karla Erbová a Květa Monhartová, první básnířka vracející se do Plzně z Prahy, druhá výtvarnice, ale i svébytná autorka slovesná. A pak už za nimi zeje průrva a dál jen autoři Robert Janda a příplzeňský Ivo Hucl, básníci zcela jiné generace, a tedy i básníci jiných poetických základů, než z kterých vycházela poetika skupiny Červen, jejímž byl Hrubý zakládajícím členem. Velký básník bude vždycky scházet.

 

Zkoušel bych aby klekánice

zabloudila do tohoto města

Sypal bych jí dobroty až k nádraží

až by zcela zabloudila

 

a tobě bych hrál na lilie

něco jímavého

a ty by ses mne držela

velmi bohabojně

Pak bych ti četl z knížky

ze které prší

 

Úplněk

byl dvakrát

Na nebi a v lavoru

 

Ryba ani kanár

nemluvili česky

A ty také ne

Když to bylo důvěrné

létaly vlaštovky většinou

hebrejsky

 

Vezmu tě za rameno

a navštívíme renesanci

Na zdech tvého domu

budeš mít stovky psaníček

 

Naučíš se slavnostem a jedům

Budeš čarovat

Projdeš se Peklem

Žaltářníci ti budou zpívat

Také Buonarroti tě pozve

a budeš mu stát

více než pětistoletí

trpělivě bíle

v mramoru

 

Stoupají balónky semaforů

fialový modrý a černý

 

Vlak ujel mi

Tobě ujela tramvaj

a autobus

 

K tomu máš řádky

na visací zámek

Smutně je zamykáš

A křičíš

Cosi hrozného

 

Stmívání se zježenou srstí

Nesmíš se opustit za přílivu

 

Zarudlý maják

skřivánci odlétají

Parník do Benátek bučí

Odtud či odkud

 

Piš

se sláďaty za nehty

 

Večer

sevřel tak prudce oblohu

až se ves utrhla od hvězd

a zaúpěli broučci v keřích

 

A tys vzala do prstů

zelený lipový list

na němž visel strom

a ztuhlá noc

 

V noci mělo zrcadlo noc

a my dva ráno zjitření

 

Na stěně

nevyvětratelný tikot hodin

 

Básně převzaty ze sbírky Josefa Hrubého Milost (Plzeň, 2013).

 

Komentáře   

+1 #1 Svatka Antošová 2017-07-26 15:07
Díky, Milane, žes o Josefu Hrubém napsal! Vzpomínám, jak v tom rozhovoru ve Tvaru č. 12/2011 přirovnával psaní k hraní na klavír, a řekl: "Svoboda není sednout si ke klavíru a jen tak do něj mlátit. Tam je určitý řád, který musí být na svém místě. Při psaní je to podobné. Slova mají být připravená na svém místě."
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit