Prolog:

 

Šla jsem do lesa

pro světlo

Nevidělo mě

 

Rýhovalo koryto potoka

a co chvíli v něm utonulo

Zda zářilo i pod hladinou

nevím

 

Vím jen

že mu s každým vynořením

přibylo šedin

 

 

x x x x x

 

Vypravuje mi skála:

 

Vítr si ze mě ukrajuje

po vrstvách

 

Trvá to věky

 

Někdy před sebou hrne hluk

jako by po korunách stromů

přejížděl vlak

Někdy mlčí

- ani ho nezaznamenám

 

Jenom let listí prozrazuje

že je přítomen

 

Jednou za čas

v bolestivých cyklech

zavane ten s drápy

Odškrábe z hodin (jak jim říkáte)

a z tisíciletých varhan vytrhá

písty

 

…A pak přijdeš ty

a podivuješ se nad jemným

bílým pískem

rozsypaným kolem

 

Vypravuji skále:

 

Včera vanul ten s jehlami

 

Pohyboval se v kruzích

nebylo kam se skrýt

 

Tetoval do kůže mapu poryvů

a když se začala trhat

zahodil ji

 

Sbírala jsem její cáry

prsty přirostlé k sobě

oči zatlučené slzami

- to vše zimou

 

Slepit ji se mi ale nepodařilo

 

A tak jsem bloudila

ztracená v jasném dni

Po soustech ze mě ujídal

můj vlastní stín

 

Ubývalo mě ubývalo

až do dítěte

Do jeho toulek po hvězdách

a nezměrné samoty

 

Do dítěte s šedivými vlasy

 

Už netoužilo po lidech

řeč mu nic neříkala

Sálalo z něj smíření

ale v srdci bylo ohořelé

 

Nevšimlo si ani

že ten s jehlami utichl

Že vesmír mrazem zčernal

a že hvězdy štítivě se odtahují…

 

Kam jdete? vykřikla jsem

polekána svou opuštěností

 

Marně mě stáří vybízelo

ke klidu

Marně se o mou tvář otírala

svým křídlem sova

 

Vypravuje mi skála:

 

Co ty víš o dravcích…

 

Když ve mně hnízdili

žila jsem

 

Byli hebcí jako ryby

které tudy proplouvaly

před nimi

 

Jednoho dne voda opadla

ryby se napily světla

a vzlétly

 

Nemohla jsem se vynadívat

jak byly s těmi křídly krásné!

 

Sotva na nich oschly

poslední kapky

už měly mláďata

 

Sbírala jsem jejich peří

a vystýlala jím své jeskyně

Alespoň trochu tepla

 

Peří…

 

Hřálo tak krátce

Dnes jsou z něj šupiny

které se při doteku rozpadnou

 

Dravci odlétli zpátky

k moři

Učí se znovu plavat a potápět

 

Zbyli jste tu jen vy

a netopýři

 

Vypravuji skále:

 

Když jsem byla mladá

vydržela jsem pod vodou dlouho

 

Dole u dna se proud otáčel

a strhával mě s sebou

Nejdřív mnou mrštil

o zelené kameny

 

Pak ohnul rostliny

a uťal jim hlavy

 

- dívala jsem se

jak se vznášejí kalným přítmím

vzhůru k hladině

 

Tam se měnily v komety

 

Ptáci je zhasínali

svými zobáky

Ryby očichávaly

co zbylo

 

Mě si nikdo nevšímal

 

V místech

kde proud ztrácel na síle

bylo měkké dno

a v něm malá prohlubeň

 

Zvědavě jsem do ní vklouzla

a usnula…

Probudila jsem se nehybná

jako biologický vrak

 

bez pokladu uvnitř

 

Vypravuje mi skála (pokračuje):

 

… jen vy a netopýři

 

S vámi chodilo zlo

bylo vaší nevěstou

Brali jste si ho na cesty

místo samoty

 

Nestačilo navléci ho

do bílých šatů

Ještě jste na ně museli

přišpendlit báseň

 

Jak o ni ztěžklo!

 

Kostra se mu prohnula

a zapraskala

Starý led ve štěrbinách

vracel ten zvuk ozvěnou…

 

Byl v něm vzkaz:

všímejte si netopýrů

 

Až v úleku rozkřídlí

strop jeskyně

bude se po obvodě prstenu

blížit vaše nevěsta

 

aby vás podřezala -

 

Vypravuji skále:

 

Co ty víš o krvi…

 

Když se v létě vzduch kroutil

v plamenech slunce

a zem vysychala

měla jsem prázdné žíly

 

Převalovaly se ve mně

a chřestily jako propletenec hadů

připravených uštknout

- co krok to důraznější varování

 

Nedbala jsem toho

a vlekla se dál k Soví bráně

(jak říkáme jedné tvé věži)

kde se po celé dny drží stín

 

Usadila jsem se na jeho okraji

a chřestot ustal…

Bylo odtamtud vidět do daleka

ale já jsem upřeně hleděla na řeku

 

ve své mysli -

 

Plavilo se přes ni stádo sobů

Jejich nozdry dýmaly stříbrnou páru

kůže na hřbetech oslňovala

miniaturními zrcátky

 

Zaclonila jsem si oči

 

Proud jich pět oddělil od stáda

a unášel je k rachotícímu jezu

Co chvíli mizeli a zase se vynořovali

na temné obloze hladiny

 

Když se v sevření její náruče

zabělali naposled

byli už jen změtí lebek

vypreparovaných bezmocí

 

do podoby muzejních exponátů

 

Zbytek stáda vyskočil na břeh

Setřásl ze sebe vodní pavučinu

snědl něco květin

a nasycen vydal se mým směrem

 

Čím blíž ke mně sobi byli

tím větší oblak prachu se zvedal

z loňského jehličí

- topili se v něm skoro jako ti v jezu

 

Konečně stanuli přede mnou

 

Dlouho se na mě dívali

s klidem a beze strachu

A pak jeden po druhém

mnou začali procházet

 

jako bych byla duch

 

Vypravuje mi skála (šeptem):

 

Nikdy se nehýbu

z místa

ale za mlhy ano

 

Chodím k jezeru

dívat se

co se děje na nebi

 

Není vidět na krok

jen do hlubin

kde je ponořené…

 

Když mraky ustupují

modři

dno se čistí od smetí

 

A když modř mizí

v šedi

vracejí se na hladinu slzy

 

Někdy jsou obě barvy

v rovnováze

a půlí můj odraz ve vodě

 

Stačí hodit kamínek

a utonu

v tom modrošedém nebi

 

bez hranic

 

Vypravuji skále:

 

Já vím…

 

Už je to dávno

co jsem tě pozorovala –

 

Masiv sunoucí se po obzoru

mimo vychozené stezky

sám

 

Za ním klopýtaly dvě rýhy

jako by tudy kdysi vedly

koleje

 

Místo po pražcích klouzal

ten kolos po namrzlém

listí

 

Nad jeho dráhou slunce

míchalo si nové barvy

na soumrak

 

- ty staré přes den oprýskaly

a raději mu uhýbaly

z cesty

 

Nebylo jiných diváků

jen já jsem ti šla ve stopách

až do tmy

 

A tehdy jsem poprvé uviděla

jak při své pouti na věčnost

záříš

 

Epilog:

 

Na potoce se točily

dvě skořápky

V jedné si plul

bezstarostně svět

 

Druhá se zdála být

prázdná

 

Cosi uvnitř mi říkalo

že narazí-li do sebe

vyhrnou se z ní hvězdy

a pohltí nás…

(říjen - prosinec 2015)

 


Komentáře   

0 #1 Šedivý 2017-08-31 17:25
Eulenthore, dost jsem se s tím pasoval, ale můžu říct, že na první čtení to celkem funguje.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit