Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.

Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.

 

1. Andělská Hora (HO)

 

Od věků jméno andělské

chrání a zdobí tuhle skálu.

My příchozí však víme své,

když svorni v radosti i žalu

 

lámeme chléb svůj v podhradí.

Neptej se na zdroj naší síly.

Možná to někdy prozradím,

co na vrchol jsme vynosili.

 

Po srázných cestách jdeme dál.

Přes propasti- snad za hvězdami.

A každý ve svém srdci hřál

naději, že už nejsme sami.

 

 

2. Bezděz (DK)

 

Stín na tvé řasy sestupuje

nad vodou kmit se netopýr.

Tvá loďka zpátky neodpluje.

Stůje beze strachu. Zde je mír.

 

Hrad ve tmách nad námi se ztrácí

a tak je těžko nemít strach.

Už míhají se noční ptáci

okolo věží, na hradbách.

 

Vše ostatní je pouhé zdání

jak tichý šepot rákosí.

Vyčkáme spolu do svítání

do rána, do mlh, do rosy...

 

 

3. Borotín (O)

(Milošovi B.)

 

V dešti a větru studeném

v ten letní den já hleděl z bašty.

Jinak být může, než to znáš ty,

když srdce hoří plamenem.

 

Dej, Bože, ať tu nezhynem,

když jsme to dosud vydrželi

a nevzdali se nepříteli.

Může být každý vojínem,

 

když hejtmany všem nelze být.

Tisíc let, možná ještě více

zapadlo jako světlo svíce

za osudem, jenž není skryt.

 

Možná se slza objeví.

Prach s popelem jde dějinami.

Z dávných dob muži jsou tu s námi

ve kterých bylo srdce lví.

 

 

4. Blansko (OT)

 

Kdo viděl na zem dopadat

hrst meteorů v nebes hněvu

ať nemyslí už na úlevu.

Strmě se tyčí zdejší hrad

 

nad vody sluncem zjasněné.

Jak ostrov ční a ve své kráse

shlíží se- jitro probírá se

strunami harfy zrosené.

 

Stranou je město. Jeho chlad

se otiskuje do kamení

a nepřekáží usmíření.

Je upokojen srdce hlad

 

 

5. Dražice nad Jizerou (O)

 

Mírně tu plyne Jizera,

stín stromů na břehu.

Kde láska tiše vyvěrá,

mám srdce ve střehu.

 

Není tu voda průzračná

a kamenitý břeh.

Zde nedohlédneš nikdy dna

jen v srdce záchvěvech.

 

Svit světlušek nám nahradí

i záři voskovic.

Dnes po lásce jsme žízniví

a zítra ještě víc.

 

 

6. Děčín (HO)

 

Jde městský rychtář po tržišti

ocasy rybám usekat

či jinak průchod právu dát...

Čekat a věřit v lepší příští?

 

Držela vojska spřátelená

na skále zámek- dříve hrad...

Pěst sevřít, přitom tajně lát?

V pravý čas přijde každá změna.

 

Ta bahno vzala do daleka,

když nastal úsvit země mé.

Čistý štít se lvem neseme

vstříc všemu, co nás ještě čeká.

 

 

7. Frýdštejn (DK)

 

Milostné chvění přebíhá

po stéblech trávy pod Frýdštejnem

v rytmu vždy jiném, stále stejném.

Slza se v dlani ukrývá.

 

Není čas vyčkat do šera.

Jestřábí oko shlíží z věže

dvě těla vidí v trávě ležet

a v dáli šumí Jizera.

 

Teď nechci začít se slovy.

Krajina k srdci svažuje se

a v temnošedém starém lese

mi ozvěna jen odpoví.

 

 

8. Houska (O)

 

Na skále hrad, sráz do tří stran,

jak život, který nepoznán,

jinde si kvetl ve své kráse

zde jenom propast rozvírá se

co ústí sem – snad z pekla bran.

Michael-jméno, mocná zbraň

tak věřme, že jsme pod záštitou

když přišli jsme sem - věkovitou

cestou, co v temnu stopena.

Minulost je už vzdálená,

však tajemství nám klidu nedá.

Kdo záhadné si cesty hledá

a nemyslí jen na návrat,

může se naším druhem stát.

 

 

9. Hrubá Skála (DK)

 

Strom, který nám stín daroval,

po skále kořeny své vine.

Čas nakrátko teď zvolní cval

a pospolu v tom místě stinném

 

můžeme chvíli posedět.

Na loňském listí- měkkost dává.

Tak možná jednou skončí svět.

Jak ono mine jeho sláva.

 

S dálkou nás cesta usmíří,

jen lásku mít a víru stálou.

Jsme jako bludní rytíři

v poledne, tam pod Hrubou Skálou.

 

 

10. Kadaň (OT)

 

Za štítonoše mám se skrýt?

Město se svíjí v opevnění

a světlo v temnotu se mění.

Moci ji mečem rozdělit!

 

Ještě je známý příběh ten:

Když povstal kalich, národ dělíc,

tu připil rytíř z Očedělic

namísto vína pelyňkem.

 

Než skloní nás čas ke hrobu,

než pohrozí, že vaz nám zláme,

rytířské meče vykováme

si ze zlomených okovů.

 

 

11. Kamýk (HO)

 

Už bloudí světlo měsíční

po bílých skalách u Kamýku,

jenž odhodlaně k nebi ční,

jako by napřahoval dýku.

 

Kdo toužil run se dotýkat

na pustých skalách bez života?

Až ranní světlo začne plát,

prach odneseme na svých botách

 

a jistě někdy vzpomenem

přátelství, lásky, milování

i na to, jak se počal den

po noci dlouhé k nepřečkání.

 

 

12. Kokořín (O)

 

Prošel jsem stezkou prastarou

i srdce mé je stále stejné.

Myslivci v skrytu pod skalou

lijí si koule čarodějné.

 

Ještě ne pro mne - v naději

skláním se k zemi. Jak se cítím?

V srdci žár, v zádech mrazení

a víc již slova nezachytí.

 

Jinam je výstřel směřován

a krok ode mne vzdaluje se.

Ještě je čas, co byl nám dán

ve vzduchu cítit v temném lese.

 

 

13. Krakovec (O)

(Jírovi z Roztok)

 

Měl v erbu kavku s prstenem

a za širákem kapradinu.

Oba jsme byli v zeleném.

Tak jsem ho potkal v lesním stínu.

 

Až do večera beze slov.

Nikdo z nás neřekl své jméno.

K hradu, co zajistil nám krov,

došli jsme cestou prozářenou.

 

Ze snů nás úsvit vyprostí,

modlitba ranní duši vzkřísí.

Kdy nadejde čas milosti,

to na králi už nezávisí.

 

 

14. Krumlov (DK)

 

Nadešly nám dny bez světla,

samota, ticho, prázdné dlaně.

Krumlovská růže odkvetla,

smutné jsou krčmy na Latráně.

 

Řeku už brzy spoutá led

a její břehy budou šedé.

Třebaže cest je bezpočet,

žádná z nich k tobě nepovede.

 

Skončilo naše veselí

jásot ztichl na podhradí.

Vždyť jsme to dávno věděli:

i dobré srdce někdy zradí.

 

 

15. Krupka (O)

(Rosenberg)

 

Někdy si paměť nepřeji,

ať zůstane tu opuštěná.

Již hradní kaple veřejí

dotkla se ruka zkrvavená.

 

Vzpomínka méně krvavá

byla by našim srdcím blíže

v den, kdy se milost nedává,

ač jílec meče má tvar kříže.

 

Ticho po vřavě válečné

uzamkla růže plátky svými.

I celou hrůzu toho dne.

Zde odjinud jsme příchozími.

 

 

16. Kumburk (HO)

 

Za námi je čas rovnodenní.

V povětří cosi zvláštního.

Už po stráni jsou rozhozeny

pochodně boha lesního.

 

Jdem vzhůru. Cesta se tu stáčí.

Kamenných kvádrů těžký sen.

Bránu si pootevřít stačí,

Čas zůstal pro nás uzavřen.

 

Stráž není tu a nebdí v noci.

Ze zbroje zůstal pouhý prach.

Klíč najdeš snadno, bez pomoci

ve vlastním srdci na dosah.

 

 

17. Lemberk (O)

(Jakubovi K.)

 

Snad se nám hluk všech bojů vyhne

v zahradě za zdí kamennou.

Má pískovec tvář zbrázděnou,

nebo se kolem pouze mihne

 

stín lasičky či hranostaje?

Ruku jsem opřel o kámen.

Jitro je chladné- letní den

svou píseň teprv rozehraje.

 

I mládí mívá těžkou hlavu.

Vzpomínka jako drahokam

nám připomíná kudy kam.

Chceš zůstat čistý? Chraň se davu.

 

 

18. Lestkov (DK)

 

Měl padnout soumrak po chvíli,

když ke hradu jsme přicházeli.

Tam minulost jsme křísili

a hlasy, které oněměly.

 

Z trosek je slyšet hrozný hlas

o člověku a o marnosti,

však závan větru mluví zas

o kráse, síle, velikosti.

 

Z údolí řeky stoupal chlad.

Byl leden, nevím kolikátý.

Dopřej nám, Pane, rozdmýchat

žár duší v plamen rozesmátý.

 

 

19. Milštejn (OT)

 

Na důvod ptáš se? Nevím sám

proč tohle všechno napadá mi

když na hrad Milštejn vzpomínám

i na ty, kdo tam byli s námi.

 

Už je to taky kolik let

- po dlouhé noci rozednění -

co byli jsme tu naposled.

Život se přece občas mění.

 

Čas do skal svoje runy vrývá.

Z kamenů tesal žernovy

a jednou snad vše obnoví

 

se znovu. Zatím doufat zbývá

a neplýtvat už se slovy.

Zas vrátíme se? Kdož to ví?

 

 

20. Orlík (OT)

(neprokázaný pobyt Karla Hynka Máchy v létě 1829)

 

Teď stěží něco řeknou slova.

Co s uzavřeným seznamem?

Až tady, v místě neznámém

zůstává sláva básníkova.

 

Hrad rozkročený nad vodou,

jež dávno zdejší cesty skryla.

Co na dně zbylo? Mlýn či pila?

Nebo snad bylo hospodou

 

to stavení, co zbořené

uniká na dně lidským zrakům?

Byl zde, či nebyl? Ptej se mraků.

Nic nelze přidat. Teď už ne.

 

 

21. Ostromeč (HO)

(věnováno Lubošovi Kopeckému)

 

U hradu Ostromeče brod

před léty zmizel pod hladinou.

Uvažuj, chceš-li, čí je vinou

že voda proudí o překot

 

místy, kde řinkot ostruh zněl

nad břehy temně zelenými.

Snad aspoň slovem prozradí mi

co drží jména v rakvích těl?

 

Už sotva někdo povšimne si

té zříceniny, jež se skrývá

pod vrstvou času. Voda zpívá

a stromy nad ní hlavy svěsí.

 

 

22. Ralsko (DK)

 

Cesty se ztrácí na úbočích.

Svítání barví oblohu

Snad odpustíš, že nemohu

tvé přání vyčíst z jasu očí.

 

Temní se čedič v suťoviskách

nad krajem s jizvou ve tváři

dřív, než je světlo rozzáří

tak vzdálená a přece blízká.

 

Tvá sestra sosna do větvoví

má snítku jmelí vetknutou.

Hlídá tvou krásu netknutou

a sotvakomu něco poví.

 

 

23. Šebín (O)

 

Na vršky už jsem vystoupil.

Kraj prostíral se dokola.

Snad hrdé čelo odolá

na cestě víl.

 

Myslíš-li na čas, zatrne.

Ze všeho zůstal jenom prach.

Obrazy předků po stěnách.

Mých ale ne.

 

Les za řekou a zdejší hrad

kam pozvala mě dálava.

Ač v troskách je, on zůstává

v své póze stát.

 

 

24. Valečov (O)

 

Za ploty můžeš za vstupné,

jinak než zamlada.

Na noc tu světlo zaplane

a hrad se rozpadá.

 

Tvé verše nejsou na prodej?

I tak snad přijdeš sem,

Dnes večernici nečekej.

Má rande s Měsícem.

 

Divná zář visí nad krajem,

jiná než z voskovic.

Já měl tu schůzku s básníkem.

Vím: nesejdeme se víc.

(Psáno k 200.výročí narození K. H. Máchy.)

 

 

25. Velhartice (O)

 

Jen stěží někdo zavítá

ke hradu takhle za večera.

Koruna v stínu ukrytá

pod věží možná ještě včera

 

ukázat by se mohla. Snad.

Kdo zvedá pěst, je hotov k činu.

Snad rvát se chce, či poctu vzdát?

Přijde král Karel na hostinu?

 

Kráčíme ztěžka po cestách,

však stáhnem z věže prapor bílý

a v jasném oku není strach,

že zrady jsme se dopustili.

 

 

26. Zvíkov (OT)

 

Hodiny delší nad věčnost

má ukrytý svět pod hladinou,

však přes vodu se klene most

a budí závrať nad hlubinou.

 

Jiná je cesta ke hradu

a jasnější, než byla kdysi

a věž ukrývá záhadu

ve značkách, kterou ochrání si

 

před všemi, kdo sem přichází

s touhou ctít dávných předků zvyky,

uchovat v srdci obrazy

a v dlaních sevřít okamžiky.

 

Na závěr poděkování:

A jelikož bývá zvykem učinit poděkování těm, bez nichž by moje verše nevznikly, děkuji tedy za účast na toulkách Svatavě Antošové, Karlovi J. Benešovi, Ondřejovi Benešovi, Milence Dolečkové, Radimovi Husákovi, Heleně Kolářové (nyní Szpukové), Lubošovi Kopeckému, Honzovi Krutskému, Honzovi Kubínovi, Tomáši Augustinovi Kukalovi,Patrikovi Linhartovi, Zbyňkovi Ludvíkovi-Gordonovi, Ivaně Novotné, Lídě Preinhaelterové-Hlinkové, Karlu Radovi, Vandě Skálové, Karlovi Starému, Romanu Szpukovi a Martinu Váchovi, který s námi, žel, už nikam nevyrazí...


Komentáře   

+1 #3 Darmošlap 2017-12-06 15:10
Díky, Pavle. Jsou to vzpomínky. Těžko zapomenout na noci v listí, v senících, ve skalách třeba pod Ralskem nebo v ruině boudy na Pramenáči.
Citovat
+2 #2 kjbenes 2017-11-28 19:18
Pavle, výborně!
Je třeba o tom všem vandrování vydat počet. Udělals to velmi důstojně a skvěle. Jen tak dál!

Karel
Citovat
+2 #1 Svatava Antošová 2017-11-25 19:24
Pavle, je to moc pěkný "projekt"! Ráda vzpomínám na výlet na hrad Houska, kdy celý den lilo jak z konve, že i nepálská hospůdka v podhradí byla vyplavena - voda nám crčela pod nohama, podemýlala výčep a mizela kdesi v senkruvně... Voilá!
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit