(Židé a projevy antisemitismu v československém zahraničním vojsku za II. světové války).

Ne, nebyly jen vyhlazovací tábory, kde šli Židé na smrt smířeně a bez odporu. Na mnoha místech, kde se bojovalo, položili své životy s odvahou a odhodláním Makabejských. Je ovšem příznačné, že souhrnná práce Ericha Kulky na toto téma mohla vyjít až v devadesátých letech 20. století. Za minulého režimu to nebylo téma dvakrát vhodné, vztahy mezi ČSSR a Izraelem nebyly právě ideální.

Židé v Československé republice tvořili menšinu (necelých 2,5%). Asi čtvrtině se před nacisty podařilo emigrovat, zbytek zahynul téměř celý v koncentračních táborech. Emigranti většinou považovali za povinnost zapojit se do boje proti Německu. Pouze někteří (sionisté, kteří usilovali o vytvoření vlastního státu), tvrdili, že mají závazky pouze ke své nové vlasti v Palestině. Cesty k boji za svobodu byly různé a nesnadné. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského štátu byla nejsnáze překročitelná hranice do Polska. Z něho byli dobrovolníci transportováni do Francie, jiní dali přednost cestě do SSSR. Do něj směřovali také uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Židé ze Slovenska prchali přes Maďarsko do Jugoslávie nebo na Balkán a pak do Sýrie, která v té době byla francouzskou kolonií.

Do Francie se v té době snažili dostat i dobrovolníci z jiných zemí (dorazila i skupina asi 50 mužů ze Šanghaje, kde žila menší česká kolonie už od konce 1. světové války). Pamětníkům to mohlo připomenout vznik legií, ale politická situace byla jiná. Například starší francouzští důstojníci, kteří pamatovali české legionáře, byli k našim lidem nejvstřícnější. 1. československá divize ve Francii vznikla hned po mobilizaci všech cizinců ve Francii (17. listopadu 1939). Do prosince téhož roku se v ní shromáždilo na 4 000 důstojníků a vojáků. Z nich se k židovské národnosti hlásilo asi osm set. Jejím velitelem byl generál Sergej Ingr. Českoslovenští důstojníci byli často silně nacionalisticky orientovaní a na Židy, kteří uměli špatně česky nebo slovensky a mluvili spolu německy, maďarsky nebo jidiš, hleděli nevraživě.

Důstojníci bez znalosti francouzštiny byli zařazováni jako poddůstojníci, dokud nezvládli jazyk. Navíc činnost některých členů KSČ rozvracela bojovou morálku. Jednotka prošla výcvikem v táboře u Agde, ale na frontu se dostaly jen její dva pěší pluky. Jejich bojové nasazení bylo krátké, ale krvavé. Padlých a raněných bylo na 400, další stovky vojáků zůstaly nezvěstné. 32 vojáků obdrželo francouzský válečný kříž, 85 čs. válečný kříž a 162 čs. medaili Za chrabrost. Poté byla jednotka oficiálně rozpuštěna. Část jednotky se přesunula do severní Afriky, kde pokračovala v oddílech Svobodné Francie, letci se přesunuli do Anglie. Letectvo ve Francii (a později i v Anglii) nechtělo přijímat Židy jako piloty, mohli tvořit jen pozemní personál.

 

Žádná idyla ve stínu palem

Na Blízkém východě se centry českých emigrantů staly Bejrút a Damašek, tehdy pod francouzskou správou, Židé se shromažďovali v Palestině. Čs. vojenská mise v Jeruzalémě 28. října 1940 slavnostně vyhlásila založení československé vojenské skupiny na Středním východě (dle označení obvyklého v Anglii). Tvořil ji 11. pěší prapor - východní a výcvikové středisko. V něm bylo až 62% Židů. Velitelem byl podplukovník Karel Klapálek. Situace v mnohonárodnostní jednotce byla složitá. Například někteří Židé chtěli bránit jen Palestinu. Spory ukončilo až bojové nasazení, když Rommelova ofenzíva na jaře 1941 ohrozila Egypt. Německému postupu bránil už jen opevněný přístav Tobruk.

Boje u Tobruku trvaly pro 11. pěší prapor - východní od října 1941 do konce března 1942. Prapor měl 634 vojáky, ztráty byly nízké, padlo jich 14, z toho 4 Židé. 45 příslušníků jednotky obdrželo Čs. válečný kříž 1939 (dalších 8 in memoriam) a 24 čs. medaili Za chrabrost. Velitel praporu byl povýšen na plukovníka a velitel 8. armády generál Montgomery mu osobně blahopřál. Bojem našich vojáků u Tobruku se zlepšilo i postavení exilové vlády v Londýně. Stažením praporu do týlu v Sýrii, jeho doplněním a reorganizací vznikl Československý 200. lehký protiletadlový pluk. Ten působil v oblasti ještě rok, většinou jako obrana přístavů, v létě 1943 byl stažen do Anglie.

Ve Velké Británii sídlila exilová vláda v čele s Edvardem Benešem. Po pádu Francie se sem přemístilo 4 669 vojáků z 1. čs. divize. Dostali k dispozici tábor v Cholmondeley. Po porážce ve Francii morálka mužstva silně poklesla. Své dokázali i komunisté a interbrigadisté ze Španělska (tzv. „hvězdáři“), kteří označovali válku za imperialistickou. Po návštěvě prezidenta Beneše bylo 539 vojáků, kteří se odmítali podřídit rozkazům, umístěno v internačním táboře v Oswestry. Mezi nimi bylo asi 150 Židů. Většinu vzbouřenců Britové zařadili do tzv. Pioneer Corps k budování vojenských objektů, zbytek z armády propustili.

 

Northampton a Buzuluk

Jiná situace byla v letectvu - čtyři čs. perutě bojovaly v bitvě o Británii. Letectvo zpočátku Židy přijímalo jen k pozemnímu personálu, později se dostali i do letadel, zejména na místa navigátorů. Teprve v září 1943, kdy byla vytvořena 1. čs. samostatná obrněná brigáda, začal pro vojáky skutečný bojový výcvik, který probíhal severně od Northamptonu. Brigáda dostala mj. tanky Crusader a Cromwell i americké shermany. V srpnu se brigáda v počtu 4 295 mužů přemístila do Normandie a od 5. října vystřídala spojence při obléhání Němci bráněného přístavu Dunkerque. Velitel, generál Liška, byl ustanoven operačním velitelem, takže mu podléhaly i jednotky britské, kanadské a francouzské. Při obléhání ztratila čs. brigáda 167 mužů, 461 bylo raněných a 40 nezvěstných. Nepřítel měl ztráty větší. Generál Liška žádal vrchní velení, aby brigádu vyčlenilo k přímému osvobozování československého území, ale ke 3. americké armádě generála Pattona se dostalo jen 140 mužů.

Na území SSSR probíhaly současně (podzim 1944) silné boje v Karpatech. Co jim předcházelo, vycházelo najevo jen pozvolna a neúplně. Část Polského legionu pod velením podplukovníka Svobody se v září 1939 dostala na území, obsazené Rudou armádou, načež je sovětská strana internovala. Ti, kdo překročili hranice ilegálně, se zpravidla octli v lágru s tříletým trestem. Teprve po nacistickém vpádu se tenhle přístup změnil. Čechoslováci byli propuštěni (namnoze v hrozném zdravotním stavu, takže museli být nejdříve léčeni z podvýživy a nejrůznějších nemocí). Většina byla zařazena do 1. čs. samostatného praporu, formovaného v Buzuluku. Jeho první bojovou akcí byla bitva u Sokolova. Z 974 vojáků bylo 38 žen, což v jiných československých jednotkách neexistovalo. I zde měli Židé převahu. Přímé nasazení nesla 1. rota pod velením kapitána Otakara Jaroše, která měla také nejvyšší ztráty, padlo 112 vojáků včetně velitele. Nepřítel ztratil 19 tanků a téměř 500 padlých. Prapor, či spíše jeho torzo, byl stažen z fronty a doplněn dobrovolníky. Posléze se rozrostl v brigádu a nakonec na armádní sbor.

Ke konci války do vojska vstoupilo velké množství volyňských Čechů, takže se procento Židů snížilo. Důstojníci k nim měli zvláštní vztah: Ludvík Svoboda o svých vojácích vždy mluvil jako o Čechoslovácích, Bedřich Reicin, pozdější generál a velitel Vojenského obranného zpravodajství, nikdy nezmínil ani slovem fakt, že je Žid… Do konce války prošla čs. jednotka v SSSR dalšími boji, u Kyjeva, Bílé Cerkve, Žaškova a nejkrvavějšími v Karpatech. Součástí sboru byla i paradesantní brigáda, která měla být vyslána na pomoc Slovenskému národnímu povstání, k čemuž z politických důvodů nedošlo. Poslední válečný podnik byla účast sboru v tzv. ostravské operaci.


Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit