KOCOURNedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.

Cestou domů rozmýšlel, jak s kočkou naloží a přišel na to, že ji svěří své staré chůvě, která měla v paláci skromné bydlení a stravu u stolu služebnictva. Tu to sice trochu překvapilo, ale když se dověděla, jak ke kočce přišel, ochotně se jí ujala. Nakonec řekla: Kočky poznají, co v kom je, a já měla na dnešek tuze zvláštní sen. Ale o tom ti povím, až bude více času.

 

Uplynulo několik let. Starý král zemřel a na trůn nastoupil princ. Dělalo mu sice starosti, jak bude vládnout a jak obstojí, když je tak mladý, ale uvedl se dobře, když místo nákladných korunovačních slavností přikázal svým ministrům, aby připravili plán na vysušení bažin nedaleko města. Zlepší se tři věci, vysvětlil: Vzduch ve městě, půda vydá úrodu a lidé ve městě budou mít výdělek. A pro staré a nemohoucí postavíme špitál. Když se jeden z ministrů podivil, kde na to vzít peníze, mladý král mu řekl: Můj otec jistě vládl dobře a nechal mi pokladnu plnou zlata. Ale teď je na čase, aby se dostalo nějaké to zlato i mezi obyčejné lidi. Někteří dvořané si říkali, co je to za nápad, ale ti uvážliví pokyvovali hlavou a divili se takové moudrosti.

Jednoho dne přijal mladý král v soukromí dva dvořany, aby rozhodl jejich spor. Znenadání se objevila chůva s kočkou v náručí. Ta vyskočila a usadila se králi u nohou. Jeden z dvořan se shýbl a kočku pohladil, ale když to chtěl udělat i druhý, kočka se jeho ruce vyhnula. Co řekneš teď? zeptal se mladý král chůvy, když osaměli. Nic, ale na tvém místě bych si na toho člověka dávala pozor. Král tedy nařídil, aby byl podezřelý sledován a zanedlouho se zjistilo, že tento muž chystá svého krále zradit a výměnou za mnoho zlata a úřad místodržícího vydat zemi sousednímu vládci. Zrádný dvořan si pobyl ve vězení a v nejistotě, zda nepřijde o hlavu, ale nakonec byl zbrojnoši odveden na hranice království, kde mu byl přečten rozsudek, že je vypovězen ze země, a kdyby se ještě někdy pokusil vrátit, bude popraven.

Druhý den poté seděl král s chůvou v zahradě a kočka jim dělala společnost. Tak tak, řekla chůva králi. Udělala jsi dobře. To je důkaz srdce i rozumu. Ostatně, neříkala jsem ti, že kočky poznají, co v člověku je? Zachránil jsi jí život a ona ti za to zachránila celé království.