(příběh z protialkoholní léčby ve Lnářích, 2. 12. 2019 – 2. 3. 2020)

„Otec byl alkoholik. Mě nikdy neuhodil, ale mámu dobil až do bezvědomí. Bylo mi devět, když umřel. V devět nula dva jsem slyšel takový dutý úder, jako když něco spadne na beton, otec ležel na záchodě a chrčel, měl vypito, zaskočila mu slanina v krku, než k němu došel doktor, zemřel. A doktor mi řekl: Stačilo takhle mu bouchnout do hrudi. Za otce jsem pak přijal strýce, jeho bratra, ale ten se za pár let oběsil. Babička pak zemřela žalem. Za jediný rok jsem zůstal jen s mámou. A stále jsem v sobě cítil tu vinu, že stačilo tadyhle šikovně bouchnout. Do teď ji cítím. Když jsem pak začal pít, byl jsem agresivní jako on. Úplně jsem se změnil. Kamarádi se mnou ani nechtěli chodit do hospody. Stačilo, že se na mě někdo podíval a už jsem se rval. Máma mi říkala: Ty jsi jako táta, prosila mrtvého otce, aby nevstupoval do syna. A mě nutila, abych šel na jeho hrob a aby mě jeho zuřivost opustila.“

„Když otec tak bil tvoji mámu, neulevilo se ti, že zemřel?“ zeptal jsem se.

„Mě nebil. Jen mámu. Ale já jsem byl jeho vytoužený syn.“

***

 

Stačí deset dní po zimním slunovratu, už se slunce o poledni dostává o trochu výš. Jeho paprsky sestupují po zdi severního křídla nad rajským dvorem o něco níže, brzy dosáhnou do poloviny oken ve druhém patře.

Šiki je Slovák původem z Púchova. „Pracoval jsem v Českých Velenicích s labutí, systémákem ve skladu,“ vypravuje. „Je to takový velký vysokozdvižný vozík, co má naprogramované trasy na milimetr přesně, aby člověk nezbořil regály. Jednou jsem jel po noční vykoupat se do Gműndu, přišli za mnou nějací Češi, koupili jsme láhev, popili, já trochu víc, ráno jsem se probudil a oni byli pryč, měl jsem spáleniny, puchýře ze slunce. Češi mi všechno ukradli, alespoň doklady mi zůstaly, v tomhle stavu mě našel nějaký rakouský pár, tak jsem se dostal zpět do Čech, protože ten pár zastavil autobus a domluvil se s řidičem, že mě vezmou do Budějovic. Žil jsem na ulici asi čtrnáct dní, pil jsem, se dvěma a půl promilemi mě nevzali v nemocnici na psychiatrii, záchytka byla plná, odvezli mě do Strakonic do nemocnice, tam jsem za tři hodiny podepsal reverz a hned jsem zase jel do Budějovic, měl jsem tam od zaměstnavatele hotel, pak přijel majitel hotelu a do hodiny jsem musel ven, můj zaměstnavatel hotelu nic neplatil. A už jsem zase byl na ulici. Nejedl jsem, jen jsem pil, za deset dní jsem snědl jednu mandarinku a jeden bramborák. Nějaký bezdomovec mi řekl, že jestli chci na ulici přežít, musím jíst z kontejnerů, z popelnic, vybíral jsem kontejnery u supermarketů, pak jsem šel na azylák, chtěl jsem si přivydělat, dali mi Prostor, časopisy k prodeji, jiní prodali za den pět, šest výtisků, já třiadvacet, ale uložil jsem je do úschovny na nádraží, nedošlo mi, že ten box je na čtyřiadvacet hodin, přišel jsem později a na nádraží mi řekli, že po uplynutí té lhůty obsahy boxů vyhazují, ptal jsem se ve ztrátách a nálezech, nikde nic, tak jsem se vrátil na azylák, tam se vůbec o nic nezajímali a hned mě vyhodili na ulici, chlastal jsem, pil jsem i vodu z Vltavy. Když jsem ležel pod stromem, najednou u mě zastavila žena s pitbulem, ptala se, co mi je, pozvala mě k sobě na kávu, měla třípatrový domek, slyšela v něm hlasy, chtěla, abych ji před těmi hlasy chránil, nakonec jsme spolu začali spát, našel jsem si práci, ale jednou jsem přišel domů, ona tam stála opilá, kolem ležely střepy, rozbíjela, co jí přišlo pod ruku, to opilství se přidalo k jejímu strachu z hlasů, navíc byl doma ten její pitbul, bál jsem se, že ho v tom šílenství na mě poštve, tak jsem jednoho dne zmizel, za poslední peníze jsem si koupil pět litrů vodky a osm litrů vína, koupil jsem si i pokoj v hotelu a chtěl jsem se tam upít k smrti, ale nepodařilo se mi to, odvezli mně na záchytku a když jsem zase byl venku a zase na ulici, už jsem nevěděl, jak dál, vylezl jsem, na lešení, bylo to poblíž nemocnice, stál jsem nahoře, že skočím, pak se mi zrychleně promítl celý můj život, vzpomněl jsem si na rodiče, jak je to zlé, když dítě umře dřív než ten, kdo jej zplodil. A tak jsem slezl a šel jsem do nemocnice, aby mi tam pomohli.“

 ***

Lne uhlem I„Svlékl jsem milenku,“ vypravuje Šiki. „Viděl jsem ty modřiny. Bál jsem se zeptat a ona mlčela. Měl jsem okno, věděl jsem, že ty stopy jsou po mně.“

***

Než začal Šiki pít, měl postavu siláka a možná o čtyřicet kilo navíc. Vydělával si bitkami.

„Někdo si mě všiml, jak jsem se serval se dvěma spolupracovníky,“ vypravuje. „Nabídl mi účast na nelegálních zápasech. Na to místo mě vezli s očima zakrytýma páskou. Před zápasem jsem dostal injekci. Připadalo mi, že mám dvě stě kilo. Cítil jsem agresivitu a zdálo se mi, že jsem nepřemožitelný. Při posledním zápase jsem chlapce málem zabil. Pod zkrvavené tělo na nosítkách jsem položil obálku s penězi.“

 ***

„Proboha, už mě nekuř,“ vypravuje Šiki své zážitky. „To nemůžeš dělat zubama, ale rty. Pak jsem ji bral zezadu, vrážela hlavou do skříně, tak jsem ještě přidal, aby si hlavu pořádně nabila.“

***

Šiki je zaskočený dubnickou mafií. Jeho kamarád odebral od výrobců pervitin, nezaplatil, dealeři zastihli jen Šikiho, který od něj drogy bral, tak mu pro výstrahu rozřízli ruku a nasypali do rány sůl. Šiki ukazuje tu velikou jizvu, kterou si ponese do konce života.

***

Šiki vypravuje o smrti svého dítěte: „Přítelkyně ležela v nemocnici,“ vypravuje Šiki na skupině. „Doktor si mě vzal stranou, ‚pojďte, prosím, se mnou,‘ věděl jsem, že je zle, ukázal mi snímek z ultrazvuku, řekl: ‚Tady je hlavička a tady srdíčko. A to už nebije.‘“

***

Šiki přespává na schodech pod věží chrámu Nejsvětější Trojice. Na dřevěných dveřích jej stráží hořící augustiniánské srdce. Na dva metry smrdí. Na bundě má rozmazané hovno. Všechno začalo jeho první propustkou na víkend.

„Vyrazil jsem za jednou ženskou do Blatné,“ vypravuje Šiki. „Měla doma kamarádku. Otevřely víno. Nechtěl jsem říct, že jsem na léčení. Dal jsem si s nimi. Ráno jsem šel koupit rohlíky. A už nevím nic. Probudil jsem se na záchytce.“

Vzpomínka mi letí na Boubín. O jedné letní noci jsem vyšel na vrcholek fotit východ úplňku. Pod rozhlednou plápolal oheň, u něj stálo asi šest chlapů, měli tam nějaké setkání po letech, na dřevěném stolku se rýsovaly lahve s alkoholem. Pozvali mě na přípitek. Byl to samý absinth. Připil jsem si. A pak jsem se probral až ráno. Ležel jsem na dřevěné podlaze pod rozhlednou. U hlavy jsem měl lahev nedopitého černého absinthu. Měl jsem tak sílu převrátit se a vypít zbytek. Odplazil jsem se ke stolku a tam jsem opět upadl do mdlob. Probral jsem se v poledne, sežehlý sluncem. Kolem mě chodili turisté, rodiny s dětmi. „A dýchá vůbec,“ ptal se někdo. Nebyl jsem schopen pohybu. Pak přikován ke kamenům ležel jsem tam až do večera. Oddechl jsem si, když odešli poslední turisté. Stále jsem se nemohl zvednout. Vyšel měsíc. Foukal studený vítr. Neměl jsem se čím přikrýt. Chvěl jsem se zimou. Pokoušeli se o mě démoni stromů rozkládajících nade mnou své černé větve. Čekal jsem na svítání a doufal jsem, že se konečně postavím na nohy a za nějaké opory sejdu dolů na Kubovu Huť.

***

Odcházíme se Strakoničákem Jakubem a Štěpánem vybydlenou částí Lnář. Šiki na schodech za námi mizí jak pochmurný světec podsvětí.

„Tady to osquattovat,“ ukazuje Jakub na hrázděný domek. „Podívej, dvoupatrový barák, kde ho najdeš? Dole ateliér, nahoře mrdárna, přivázat k trámu, drž, svině. Adam už tam lezl, neblbni, vole, máš na střeše satelit, popisný číslo,“ ukazuje Strakoničák na další nízký domek se zaprášenými okny a oprýskanými dveřmi. „Tady,“ obrací Jakub pozornost na řadu zpustlých skleníků, „zasadit trávu, jedna sklizeň a měl bych vystaráno, půjdu odsud na začátku dubna, to už bude snesitelně, dneska bych se vylil, mám to v sobě. Na ubytovnu už nechci.“

„Nastoupíš a na druhé straně zase vystoupíš, že?“ ptá se Štěpán.

„Nastoupíš a už nevystoupíš,“ upřesňuje Strakoničák. „Je to tam samý feťák, všichni na piku, chlastají, aby zmírnili dojezdy, to se nedá, nevede to jinam, než po slepé ranveji bé. Rovnou do Bohnic. Nebo do Lnářů.“

***

Lukrecia Borgia mezi alkoholiky ve Lnch 1612020„Co stále dělá v týhle prdeli?“ ptá se hromotluk Venca. „Už bych byl někde ve velkým městě, dal bych se do kupy s bezdomáčema a héééj! Tadýýý!“ zvedá ruku na znamení, že se s někým vítá. „V Praze by něco vysomroval. Ale tady? V týhle díře?“

„Je tam zima,“ divím se. „Proč neosquattuje ten hrázděný barák?“

„Prej se bojí, že ho tam okoušou krysy.“

„Ale hovno,“ odpovídá Venca. „Dám si litr vodky a je mi všechno fuk.“

„Nejhorší jsou hadrové vši,“ říká Strakoničák Jakub. Má ohromné zkušenosti z pobytu na ulici. „Jsou takhle velký. S nožičkama,“ ukazuje, jak jsou velké ty vši, prstem naznačuje pohyb nožiček. „Okoušou tě.“

„Aha“, vzpomínám. „To mě jednou ožralého hodili u Klišíků do maringotky. Zachraňovali mě před Ondrou. Lezl po mně, v jakémsi pominutí smyslů si mě spletl s ženskou, Cyril mě popadl za ruce a po trávě mě vlekl z dosahu toho šílence, protože jsem nevládl tělem. Ležel jsem na nějakých prochcaných hadrech, ráno jsem byl něčím ohryzaný, myslel jsem, že to byly štěnice, ale musely to být tyhle látkové vši.

„Asi ztratil mobil, že?“ zajímá se Míra o osud Šikiho.

„Ten mám já. I doklady,“ odpovídá Nikita.

***

„Hledali mě s baterkou,“ říká mi Šiki. „Viděl jsem je pod sebou tady v parku. I pes měl čelovku.“

„To tě nevyčmuchal?“

„Ne. Protože jsem posraný.“

„Aha,“ vzpomínám si na podivné chování psů, kteří se s oblibou vyválejí zády v nějakém exkrementu nebo mršině. „Maskování lovce.“

Každý se bojí k Šikimu přiblížit. Ale já tam jdu. Nesu mu dvoulitrovou petku vína. Celé tělo mě bolí, nohy, klouby, nejvíce bolí pravá kyčel. Šourám pravou nohu za sebou. Jsem už starý. Záchvaty zoufalství mnou lomcují, z nebe se odlupují záplavy sněhových vloček s deštěm, vítr hučí ve větvích. Potřebuju srát a pálí mě konečník, ten věčný průjem mě zničí. Odhazuju petku na chudý trávník, sotva se držím na prudkém svahu k Zámeckému rybníku. Kloužou mi nohy. Vztekle fňukám a spílám Nejvyššímu. Doprovázím přátele do smrti hlouběji než jiní. Mám vyšlapané některé sestupové trasy.

***

Šiki přespává pod věží už druhý týden. Je zmatený, neví, kolikátého je, rozpadá se zaživa. Už ani policie s ním nechce mít nic společného.

„Sledujeme přímý přenos smrti,“ říkám na komunitě. „Společnost se postará o jakoukoliv třínohou mordu, ale o člověka, který tu umírá bez pomoci, se postarat neumí?“

Terapeuti jsou bezradní. Prý takový případ nepamatují. Drsnější sestry hlásí, že se Šiki nějak dostal v přízemí do jejich šaten, zedníci je nahazovali, nechali odemčeno, teď to tam smrdí.

„Svou příležitost měl,“ odtuší jedna ze sester chladně. „A promarnil ji.“

„Všichni máme své příležitosti, které promarníme,“ říkám tiše.

Lne uhlem IV„Mám nápad,“ přichází ke mně po komunitě Jirka Běžec. „Koupíme mu láhev vodky. Obrátí ji do sebe, pak se položí na silnici, sehraje pokus o sebevraždu. Zavoláme rychlou. Musí už ho sebrat. Půjdem o vycházce do obchodu, koupíme tu láhev, pak za ním zajdeme,“ blýskají Jirkovi oči.

Moc se mi to nezdá. Nevím, zda je Šiki schopen sehrát takové divadlo, když sám ztrácí ponětí o realitě.

„Musíme mu to předem říct,“ namítám. „Třeba nebude chtít. Co pak s tou lahví budeme dělat?“

„Ále, pak už s ní něco uděláme,“ šeptá horečně Jirka Běžec a mně je jasné, na co myslí.

***

Na chodbě ústavu stojí Standa. Na zádech má malý batůžek, v něm všechen svůj majetek. Končí. Řval na sociální sestru, když ho povzbuzovala, aby si zařídil chráněné bydlení.

„Diagnóza parovoďáctví,“ říká o něm arogantní Richard. „Játra alá bažant, plexisklový Actimel.“

„Co to je?“

„Ty frťany vodky a rumu, co prodávají Vietnamci.“

Jak tu až na výjimky bývá zvykem, ten, který podepíše reverz, se s nikým neloučí. Standa je bez vůle. „Už jsem to tu nemohl vydržet,“ říká.

„Kam půjdeš?“ ptám se ho. „Do Budějovic?“

„Ne, do Plzně.“

Jakub Strakoničák nešetřil radami, má tolik zkušeností, jak sehnat střechu nad hlavou v azyláku, leccos platí sociálka, ve Strakonicích stojí noc šedesát pět korun, sociálka zaplatí všechno, zbytek strhnou z hmotné nouze, tři tisíce třista deset, nemá-li člověk dluhy či nezaplacené alimenty. Standa nechce o ničem slyšet. Kouká do země. Druhý den ho nachází ošetřovatel namol opilého v příkopu u Lnářů. Pak odjel do Blatné. Seděl na lavičce. Přihýbal si zvláštním způsobem, i s batohem, ve kterém měl láhev schovanou.

Také Šiki, který se tu opil, zůstával několik dní ve lnářském parku. Přespával tam na lavičce, dvě noci strávil na záchytce, to když si ustlal přímo v zahrádce lnářského válečného památníku. Stál v opilosti před přijíždějícím nákladním vlakem, uhnul na poslední chvíli, sám strojvedoucí byl přesvědčený, že ho přejel. Znovu se vracel sem, dalo by se říci domů. Hledal milosrdenství jak padlý kněz Bakchova kultu. Nakonec pro něj na žádost starosty přijela policie. Tak se nám ztrácejí stopy kamarádů, které chytila lihová bestie hned za hradbami ústavu.

***

Uklízíme s Jakubem Strakoničákem, co pod věží zbylo ze Šikiho. Petky, špinavé hadry, karimatku, kterou můžeme rovnou vyhodit, nějaké igelitky.

„Jestli zrecnem,“ povídá Jakub, „pozvu tě do Strakonic. Začneme od Zborova a skončíme v Melodii, tam choděj paničky, co si myslej, že jim hovno nesmrdí, pak se zlejou, ani nevěděj, u kterýho se probuděj a v pondělí tě ani nepozdraví, ekonomky. A v sobotu bys jim nachcal do držky.“

 ***

Šikiho odvezli až po patnácti dnech. Do té doby se octl třikrát na záchytce a vždy se pod věž vrátil. Když jsem volal na detox, řekli mi, že špinavé z ulice neberou. Mám zavolat záchranku. A když dorazila záchranka, řidič i doktor mě seřvali. Šiki seděl na chodníku a brečel hlasitě do telefonu. Na druhé straně, kdesi na Slovensku mu odpovídala hysterickým pláčem jeho sestra. Ale do Čech si pro něj nepřijela. Nyní stojím u těch schodů, kde už je vše uklizeno. Jen mravenci sem přilezli. A přesně tam, kde míval Šiki hlavu, nehnutě cosi nasávají. Snad pot? Či zvratky? Zbytky člověka lidským okem sotva spatřitelné. Je dokonáno.

Lne uhlem II

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit