Jarní mokřady

Vzhůru srdce –
nahoře jen hvězdy bdí,
na přídi přítomna, v chatrné loďce
tříští vpřed nevidím.

Vřídla se budí ve slatích –
perličková péče.
Náruč děraví,
děs padajících se sráží v jehličí kleče.

Teple dýchá zem,
ve sněhu jeskyňaří,
les strhává větru bílý pléd,
vespod vlhne hlína dolů tváří.

 

Tlaková níže Thomas

Rozkopávám loňské pýchavky,
zvedá se popelec na čela učnic,
stírajíc z vějíře pot a hry,
vichřice hodila do ringu ručník.

Protéká déšť mezi náhrobky,
na druhý bok se převrátil buřič,
vichr duní v bucích za okny,
chvěje se šálek čaje i uvnitř.


Prunella modularis

V mlze vidím nejnutnější,
vybírám z krupek kontraband.
Vrhač nožů nemine věstník,
vylévají se varny vyvaleninou vrat.

Krejčovské panny i s námrazou šatů –
jedna za druhou – do ztracena jdou –
pěvuška modrá na hrotu smrku
uťala příběh pod lupou hor.

 

 

Noční obloha

Sám
v ringu noci ležím
nicotou odpočítáván
od početí.

Oko jak bičiště –
švíh. A mizí.
Umlká jizví štěk,
chvějí se květiny neznámých přízvisk.

Vítr žene loukou skořápku vajíčka,
prázdno po ptáčeti,
utichla chrastítka
po nebeském stětí.

 

Blýskavice na Boubíně

K východu odplouvá
věž vzdušných vulkánů,
probíjí bludno par
bílý šat v majáku.

Maják se otáčí
vyrvaný z pobřeží,
do tváře chrstla mi
hrst hořkých krůpějí.

Mé tváře plachty jsou
Orlové přiletí,
tělo tu nenajdou
jen oči s hvězdami.


Komentáře   

0 #2 Darmošlap 2017-07-21 12:47
Díky, Františku, moc si cením Tvého soudu
Citovat
+2 #1 František Schildberg 2017-07-21 09:29
Je je to chvála? Pro někoho dnes asi ne - ale pro mě ano, když řeknu, Romane, že když čtu Tvé nové verše, napadá mě jako první, že jsou zralé; zralé jako opak k nezralé, nedozrálé.
Metafory, obrazy, Šumava, příroda, smutek. Hrůzu z toho, že žije, lyrický hrdina přijal a zvážil a vyvážil. Moc se mi to líbí.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit