Seděl na ošoupané dřevěné lavici v temné chodbě. Temné stejně jako jeho duše plná beznaděje. Pod protějšími dveřmi ordinace prosvítal proužek světla a cinkot nástrojů prozrazoval, že sestry připravují odběry. Jejich tlumené hlasy k němu doléhaly jako z jiného světa. Byl vděčný za to, že na chodbě nerozsvítily. Alespoň se mohl zahalit do tmy. Cítil se v ní bezpečnější. Za jeho zády hleděla řada oken do parku, kde začínalo svítat. Světlající obloha, do ní zaryty pařáty holých větví. Zeď stromů uzavírala park a tvořila zvláštní přechod mezi zemí a nebem. ,,Jak skroucené, zuhelnatělé prsty uhořelých.“, blesklo mu hlavou. Vstal a zahleděl se z okna. V popředí trůnila v záhoncích přikrytých chvojím velká fontána. Chrlila vodu do výše a ta se v jemné mlze snášela zpět. Z ní vznikl v nádrži velký ledový pohár. Sahal tak vysoko, že z gejzíru nad ním vykukoval jen vrcholek. S přibývajícím světlem si uvědomoval křišťálovou průhlednost ledu. Stál u okna opřen hlavou o chladivé sklo a nemohl se vynadívat na ten div. V tom okamžiku prorazil holé větve první paprsek slunce. Rozzářil vodní tříšť duhou, prošel ledovým pohárem a dotkl se jeho srdce. Veškerá temnota pominula. Celého ho zaplavilo teplo a jas. Cítil, jak se jeho schoulené tělo samo narovnává, neznámá síla mu zvedá hlavu a celého jej naplňuje. Věděl že vyhraje.

Za ním se otevřely dveře.

„Tak pojďte dál.“

Vstoupil a kužel světla na okamžik ozářil nástěnku na protější stěně. Byl na ní velký situační plán a nad ním nápis: „Protialkoholní léčebna. Červený Dvůr“.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit