Asia Bibi

 

Kroky do polí

s ochotou dát žíznivým vodu

Odpovědí tvrdá zeď s vyšplíchnutím

praménky stékají ve špinavých čůrkách

potřísňují

Ježíš uzdravuje duši

pozvedá z bláta k nekonečným obzorům

Je cestou poznání

Je pravdou ne lží

Je životem ve stálém nyní

Přivádí k nejvyšším metám lásky

To jsi chtěla říci

a zacpali si uši

Z plamene nenávisti

rozsudek smrti

roky vězení

i přes volání tolika spravedlivých

kde čekáš na spuštění ortelu

v bolestném svém exodu

Zeď odporu chrlí střely a oheň

zeď ve středověku stavěná

A kdo útočník?

Chtěla jsi říci:

Je někdo koho neznají

komu není nikdo hoden

rozvázat řemínek u opánků

Chtěla jsi říci:

Jeho jméno

nade všechna jména

(Asia Bibi nyní osvobozena, rozsudek smrti zrušen pakistánským soudem,

ale musí se skrývat před fanatiky, žádajícími stále její smrt.)

 

 

Hradby v nás

 

Ulice chodníky auta

lesk barvy a světla výloh

Nepřítomné pohledy uštvaných matek kamsi do dálek

Uši mladých chodců – hracích skříněk –

zdobí náušnice sluchátek s decibelovou hudbou

Oči všech upřeny do displejů mobilů

Očekává se důležitá zpráva?

Proč nezvedne někdo hlavu?

Obkružující hradby starostí hradby zájmů

na vlastním dvorku

Proč nezakloní někdo hlavu?

Tam, tam jsou hvězdy

tam hlubiny vesmíru

odkud vše

 

 

Inspirace

 

Někde v mlhách odvíjí se niť

Ze samoty lesů

Z odlehlosti vlhkých roklí

Z opuštěnosti horských svahů

tam dolů odvíjí se niť

s jiskrou vzkazu

k plaménku očekávání

 

 

Jablko sváru

 

Evino jablko kutálí se věky

Jen si vezmi a jez Adame

Za dýmy válek obrys jablka

mít moc být jako Bůh

neuhnout před stromem zapovězeným

Na boží trůn posadil se člověk

a jablko se kutálí přes ruiny dějin

mrtvé a odpady

Strom poznání s hadem pokušení vyzývá:

budete jako Bůh –

a rajská zahrada se mění v smetiště

Hynou v dědičném hříchu všichni tvorové

Jablko se skutálelo i do moří neseno vlnami

Smetiště přerostlo pevnou zemi

Člověče sestup z božího trůnu

a poklekni v úžasu konečně už

 

 

Jde  o všechno

 

Nejsi-li

pak je tma a nicota

Nejsi-li

pak je noc bez návratu k jitru

Nejsi-li

nic se zpět nevrací

ani bolest ani žal

Nejsi-li

není život – věčný

Mám tě poznat

v hlasu ptáka?

V šumu vodopádu

úsměvu květin

a třesku vesmíru?

V nitru atomů?

Mám tě poznat

v hlasu –

tvého Slova

 

 

Memento mori

 

Úder nemoci

vlny proudu času unáší k nejvzdálenějšímu ostrovu

Nejde už se ničeho zachytit

nejde už nic zachytit

Jen opouštění

Jen upouštění věcí pomíjivých

Najít sílu vzepnutí k příslibu naděje

Někdo řekl:

„ Já jsem Cesta“

„ Já jsem Pravda“

„ Já jsem Život“

Černou díru smrti prozařuje Světlo

 

 

O hmotě I.

 

Rodíš abys zabíjela hmoto a nic nevracíš

Metla času smetá

Vyplivlo nás to a zahodí

Říkají - není Bůh je jen záření

Je možné aby byl?

Je možné aby nebyl?

Vesmír těhotný Bohem

 

 

Píseň podzimního lesa

(sonet)

 

Vítr rozšuměl zlatavé lesy,

prohnal se údolím, snad honí běsy,

nad špičkou smrku visí jasná hvězda,

úplněk nočním sluncem, sen se nezdá.

 

Tma vpadla do lesů, vítr se ztišil,

listí ulehlo, do pasti se chytil,

hvězdy hledají v korunách skuliny,

chlad proplazil nejskrytější pukliny.

 

Stopami zašlých let, po dávných stezkách,

co je? Prší snad ? To bukvice po hrstkách!

Jak hejna ptáků počet dní odlétl,

 

život pozdrav svůj zasílá po kapkách,

z bodu věčnosti poutník tak nahlédl,

co ryzí je, co obstojí, na vahách.

 

 

Sonet o noci

 

Noci zlá a temná, možné dožít rána?

Nikdo se tě neptá, kráká jen vrána,

sil ubývá věkem, chlad roztřásl tělo,

kroky vedou tam, kam ne vždy se chtělo.

 

Chytit tak Měsíc i s jeho hvězdami,

hodit do tmy, propálit jak jiskrami,

zadržet šum bystřiny, ponořit se v něj,

se sny může přijít opět nový děj.

 

Najít světlo, svítit jím na stezku,

přejít zlá místa s kroky bez stesku,

kráčet v dráze jasného paprsku,

 

mít pozornost k hvězdnému záblesku,

v mlžné temnotě když průrva na chvíli,

vítr zaduje, hvězdu tak rozsvítí.

 

 

V tichu

 

Kladivem úžasu vytlouct na kovadlině poznání

zahnuté hroty ztráceného – ztraceného tušení

Mystérium ohně a hvězd

mystérium lesů a hor

potoků jezer kamene a dřeva

Otevřít dveře dávno neotevírané

prošlápnout stezky zaniklé

odklopit znovu poklop studny tisíce tajemství

Sestoupit do hlubin ticha

Mystérium mračen moří

nekonečných prostorů

Mystérium já – v hvězdném prachu už obsaženo

V hvězdném prachu už díla člověka a láska milenců

Ty Ty Ty Pane jsi! Vykoktáme to jednou?

Kdo jsi? JSEM KTERÝ JSEM

Tak slyšel Mojžíš

JSEM KTERÝ JSEM Ty musíš přece být !

 

 

Zimní sonet

 

Sněží, v tisících kouscích padá nebe,

mráz hledá skuliny, i v duši zebe,

v hlubokých lesích je ticho tajemné,

vítr s mrazem kreslí, obrazce malebné.

 

Třeskutý mráz spoutá potoky, řeky,

zamrzly, zamrzly, předlouhé věky,

vločky jiskří v slunci bílých plání,

než zaniknou, až přijde doba tání.

 

Mráz okovy ledu krutě vše svírá,

jen srdce chalup světlem, teplem hoří,

studený, velký měsíc tiše zírá,

 

svou hlavu do vln horských hřbetů noří,

mrazivé ticho lesy obestírá,

zavane vítr, obrysy dechem stírá.

 

Změna skupenství

 

Dunění lavin vysoko v horách –

tichá jezera v údolích

Hukot proudů řítících se vod –

sykot gejzírů par vyplivnutých žhavým nitrem Země

Dlaně lesů zadržující vláhu –

dávají pít oblakům

Z mrazivých ledů mračna životodárné vláhy –

sublimace bolesti úzkosti v poznání?

Utrpení tavicím kelímkem?

Jen ruce taviče vrací smysl