Pavel Herot: Kvílení poetických jeřabin

„Když píšeš básně / příliš se díváš nahoru / Samé nebe hvězdy a tak / bylo mi řečeno / Jenomže to se mám dívat dolů / a uvažovat o hnilobě / a červech co si jich tělo / ještě užije.“

Pavel Herot se narodil 28. 10. 1965. Je to jeden z největších divochů, který se nějaký čas připojil k poetickým poutníkům Skupiny XXVI. Dnes kromě poezie pokouší i výtvarnou múzu. Vymyslel si vlastní fototechniku, kterou nazval tremor photo. Je členem undergroundového seskupení Hever and Vazelina.
Poprvé jsem Pavla Herota potkal na srazu Skupiny XXVI na faře ve Starém Sedlišti u pozdějšího pomocného biskupa pražského Káji Herbsta. Bylo to, tuším, v lednu 1989. Vzpomínám si, jak tam náruživě pil víno. Hned jsem zbystřil pozornost a řekl jsem si pro sebe: Á, kolega alkoholik. Vyprávěl nám tenkrát, že chodil na návštěvy ke stařičkému Jaroslavovi Seifertovi. Tím nám vyrazil dech a hned u nás stoupl v ceně. Na tom setkání byla i Jarmila Hrabalová a také jeden z prvních českých punkerů a později pravoslavný teolog Josífek Dvořák, který ji stále povzbuzoval, aby četla další a další básně. Jarmila hrála na cello v symfonickém orchestru v Mariánských lázních a brzy potom zemřela, nikdo se nedověděl, na co. A také jsme tam museli odtahovat rozzuřeného Pavla Kukala od nějaké nástěnky Svazarmu a vážně jsme komentovali divoké události Palachova týdne. Ale vraťme se k Pavlovi Herotovi.
V roce 1996 připravoval Jakub Zahradník působící v nakladatelství Obratník reprezentativní a snad i generační almanach. Posléze zjistil, že žádná společná generace básníků neexistuje, a proto jej nazval Přetržená nit. V souvislosti s vydáním na tu dobu extrémně drahé publikace (stála 300 kč) zorganizoval jakési turné autorských čtení. Docházelo k němu v okolí Moravských Budějovic. Místa našich vystoupení už si přesně nepamatuju, ale na některé epizody se zapomenout nedá. Třeba jak Jakub Zahradník ve snaze zaujmout obecenstvo naší lyrikou roztleskával ho jako během muzikálového šou. Také na noclehy v Martínkově rád vzpomínám, na Pavlovu dobrosrdečnou a starostlivou maminku. Ještě teď vidím dvorek, slepice na něm a útulné světlo kuchyňky.

Pavel Herot je básník oblohy a snění. V tomto světě mu není dobře. Tak se projevuje i ve své nové básnické sbírce Kvílení poetických jeřabin, která mu vyšla v nakladatelství Ears & Wind Records.


Roman Szpuk, 20. 11. 2015

......



Míjení umlčených a zpívajících


Pod kolem auta
spatřil jsem
mrtvého motýla
a viděl
jak ruka Jana Nepomuckého
torzo jeho křídla
něžně hladila
„Tiše ať tvoji bolest
nezraní bezradné děti
Tiše leť za nadějí
blíže k slunci“
šeptají slzy
na světcově tváři

Jsem rád že je vždy
okolo mně hodně soch
Jana Nepomuckého
méně se bojím lží

Jednou v bouři projížděl jsem Jaroměřicemi
a na mostě kde je také jedna jeho socha
uslyšel jsem vězeňský umíráček tohoto století
a také zahlédl Březinovu Hudbu pramenů
policajta na křižovatce zapisovat
do policejního zápisníku

Kolik je jenom soch
svatého Jana Nepomuckého
a kolik slov
si člověk musí nechat
jako své tajemství
a přitom by tak rád
řekl pravdu lidem do očí

Jsem rád že je
tolik jeho soch
co nemlčí





Pád do hlubin bolesti


Tam kde teče řeka smutku
a kterékoliv zření této řeky
přináší pláč pokoru a příměří
ticho je tam pod krvavou oblohou slz
kde stojí stín koho jsi miloval
a povídáte si příběhy se šťastným koncem
a povídáte si o všem co se stalo
nebo nemělo stát
Loučíte se a přitom věříte v pokrevní nerozlučnost
ve víru shledání...

Jednou je cítit kadidlo
slyšet světlo na kytaru hrát
pozvolna otevírají se vám dveře
dveře pouze pro jednoho
a přitom jednou pro každého...

Slavnostně oblečený do svatebního obleku
Cháron s uplakanýma očima se usmívá
šťastný že pro dalšího v pořadí
to špatné končí
Nové začíná





O půlnoci stojím před zavřeným květinářstvím


Nejraději bych ti věnoval
kytici z nebeských hvězd
jenomže nemohu se jich dotknout
Dotknout dnes
Dokud příliš pálí
Jsou mé dlani vzdáleny
Jsem ještě slepý
a proto mně odepřeno
vidět je do barev oblečené
Jsou nahé jako já
Trápí je kdoví
třeba zima
nechtěné návštěvy
kosmických korábů
nebo naše slabá víra

A přesto jedna z nebe spadla
a mně zašeptala
Myslím na tebe lásko má
Pomohli se
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Pastýř který ke krvavé
ovečce své přivede tě
v příběhu nočním
co stane se daleko odtud
v čase co se nadějí vleče
Ty neklečíš
Jsem Bůh tvůj
Víra tvá
Naděje
co neumírá





Z almanachu Skupiny XXVI z roku 1989:


Rozstonaly se květiny


hračky a něžná slova
houslový klíč byl pověšen
a černé housle hrají
pláč ve verších
Z nebe se snáší anděl
k děvčátku o berlích





Z almanachu Přetržená nit z roku 1996:


Pronajatý kvartýr nepříčetným láskám


Jdu po kolejích k náměstí plnému barikád
abych vystřízlivěl po noci
plné vzlyků a touhy
ve které kouř z cigaret
a zvětralý rum
tak svobodně se polyká

Všechno ve mně zpívá
a v srdci je jako v knajpě
vyprodaných slov
tak lítostivě zvrhnutých
jako fotografie
nepříčetně ohmataných holek
kvůli kterým jsem básníkům
ukradl hodně slov
jen proto aby mi řekli
ve kterých ulicích se na ně čeká
a jestli by mě nechtěli korunovat
z krále na vola
a pak se smát tomu běžícímu filmu
plnému loutek a hrdinů

Až půjdu spát na nádraží
kde starci slintají dršťkovou polévku
nechám si o tobě zdát
a o jazzu který se tak směje
že až z nebe padají chechtáky
pro všechny zaprodané lásky
ve zkumavce

Komentáře   

0 #1 Martin David 2018-01-02 01:19
Hergot, Herot, věci dost dobrý! (Ahoj Pavle...) Ta poslední se mi líbila nejvíc. A zatímco předchozí přispěvatelé drmolí něco v strastiplném mrazu a je jim jen těžko rozumět... Já osobně věřím: Teď je sice zima, leč ony přiletí - : https://www.youtube.com/watch?v=rP2EfJGQY3A
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit