V arboretu

(Vítu Ondráčkovi)

 

Několik kroků od zastávky Bieblova…

Perforovaná dlažba…

A pak už šílenství!

 

Volná kočka, volná kočka, vlající šeříky a plovoucí květiny.

Seřízený obr nakloněný nad Brno jako mentor

dští paprsky do ježatých i hebkých porostů, kývá kontinenty a usmívá se jako prasklina v bochníku.

Slunce řeklo toto:

„Usmažený mozku, vysušený svědku, kulhavý dědku! Já jsem pán jiter, slitovný kat s úsměvem napájeným jezírky do šklebiva! Rozmisťuji mocné drvodělky, nadnáším pestřenky, otáčím snivé chlupatiny čmeláků! Usedám svým ohromným teplem do travertínů,

slyše dunění zvonů od svatého Jakuba i ze svatopetrské katedrály!

Salvia dagestanica, Veronica iwanensis, Cotoneaster procumbens!

Cítíš vůni prastarých keříků, doklovaných mateřídoušek, jimž skály nevzaly vůni?

Já jsem i pán noci, kterou vodím jako směšnou tetku s očima smrtky!

Slyš tóny, usedej na zkamenělé mezky, přivři dvířka do snových kataraktů, aby ti nevyprahly!“

 

Mlčím, potím se, rostu jako hrušně na podzim.

 

 

Strašné vedro u Šebrova

 

Piju vodu z potoka,

v lese jsem se zamotal,

rybníček mi šeptal kalné lži,

na mozek mi mží

žabí kaňka.

Ó, děkuji, žábo neznámá!

Nabírám do čepice vodu z ručeje,

zlil jsem se jí jako potápěč

a okolo zahradnictví se potácivě vracím

do Šebrova.

Poprvé mi připadaly kořeny stromů

obnažené v lesních sesuvech

hrozivé.

Tisknu si monolog na čelo,

každý vidí v autobuse,

že jsem blázen.

 

Bublinatka jižní - Utricularia australis

(ještě jedna báseň o arboretu)

 

Zlaté květy zaplavily nečekaně

bazén s periskopickými saracéniemi.

„To sem zanáší kačeny na pařátech.“

Míní můj známý, docent přes ostřice.

Jaký svítivý hluk však bublinatky

připravily pro mé slyšící oči!

Hlavou mi kolotočářsky

strakaté tanečky běží,

do věží nahlížím vodních i podzemních,

s kvákavými poklady i s šuměním moudré vláhy!

Znakoplavka se přátelsky šklebí

ve světélkující kružnici.

 

 

Babočka síťkovaná

 

Babočky označují hlásné vížky ochlupených rostlin v údolí,

kde mezi Sychrovem a Batelovem šlapeš léto jako zelí,

ono však nekvasí, ale sládne do čmeláčích podloubí,

v nichž se procházejí stíny dávných travin, dobytka

i zajíců!

Babočky,

harlekýnsky strakaté,

rozprostřeně vyhrávají valčík

zpožďující šumy dubového listí

do nahořkle kořeněného vánku.

Půlnoc ukrytá ve květech rulíku

pomlaskává ze spánku,

funí štiplavé jiskérky,

které slunce ihned přejmenuje

mocnou silou denního záření,

takže se mu ani nestačí představit.

Paseka se rozmýšlí,

zda bude kokrhat anebo mečet.

Zato srny pro tentokrát

upřeně mlčí

a klíšťata se rozplácle šklebí do smrtonošovy padrti.

V Jinačovicích – jako obvykle –

vzdáváš čekání na autobus

a vydáváš se do polesí Velké Baby.

 

 

Řeka

 

Starší jsem kámen.

A klouzavé dno.

Proudím vzpomínkami.

Nerozumíš, nevzpomeneš si, protože uplývám

jako následky.

Studená paměť, sedánky.

Břehy a máty s vrbami.

Bublina, poradkyně bahna.

Stíny pstruhů, na chvíli ukradnou oči.

 

 

Koncertující květen

(poetické střihy, Bronosovi)

 

Konvalinky, kokoříky,

petrklíče, zimolezy,

všichni květem mámí,

moji dobří známí.

 

Liška v noci bohatým ohonem naklepává stezku hejkalů,

svítící pařezy chrchlají jak lesní senátoři,

zlatohlávek tmavý* titruje květ pryskyřníku hlíznatého

nad rozzářeným Předklášteřím.

Opodál bručí lesy na Pasníku svoje praskavé rubato.

Veverky ztékají kmeny drápkatým baletem,

poněkud přihrble kozáčkovským,

datel černý mlátí do dřevěných puklin.

Kosi samozřejmě předčí všechny řvouny,

jejich trylky jsou stejně rozmanité jako vlnky

vůkol potočních oblázků.

 

Posléze jdeme s přítelem z Pohledu do Havlíčkova Brodu,

začínáme u zpustlého zámku, jehož klášterní skelet

dosud hrobkově duní, barbarské pampelišky všude kolem

to nijak nevyvádí z pučení,

později na ostružiníku sedí rosnička,

připomíná smaragdovou kamej, škoda, že ji nelze pohladit

než právě pohledem.

Rybníčky rozblýskané v lukách u obce Termesivy

pokřikují na nebe a to odpovídá hromovým smíchem

dopadající záře, té nezaplatitelné kuchařky krajinářů,

jejíž vazbu však nezhotovil řemeslník.

V Brodu u řeky nakonec

několik kačerů honí vřeštivou kachnu,

pobíhají po trávníku jako milovníci vojenské historie.

Z betonové roury lezou rozchechtané holky, zmáčené,

cachtaly se pěnivě, coury.

 

Ptačince, rožce, višně,

javory, jírovce, tomky,

v Zastávce u Brna pyšně

kráčím uličkou Domky.

 

pozn. *Oxythyrea funesta

 

 

Noční klavír

 

Dědovy brýle jsou určeny

(leží-li na přední ploše svých skel nožkami obrouček vzhůru)

k pohlcování hvězdného prachu,

což se děje v úterý,

kdy kočka leze do šeříku,

a pokoj s klavírem je hlubinou

dřevěné moudrosti.

Klávesou co nejhlubší

strunu povzbudíš

jako ospalého velblouda v poušti Gobi,

a pokud sešlápneš pedál,

příval kosmických poručníků s dlouhýma nohama

dlouho neskončí.

Vrzající chrousti mlynaříci

se opět vrátí na oční okno

v kuchyni.

 

Na starém pařezu aneb svatební trenky

Usedli jsme se starým knězem na staré pařezy. Kostel se nám rozpadal za našimi obolavělými hřbety – ucháči. Trávy jemně šuměly, jako hmyzí hnáty, ba páru vypouštět by chtěly, ale bylo ještě příliš brzy, slunce dosud mocně dulo na svá tlustá, žravá ústa, pyskatější nežli prezidenti Konga. Pravil starý kněz, ten nositel roztrhaných rukavic a kopiník šedovlasý: „Co je nám co platná moudrost věkem dosažená, když mladí stejně chyby naše opakovat budou a potokům nenaslouchajíce, ani tu polívku si neuvaří?“

I řekl jsem hrdelně a uvařen: „Již jsem ztuhnul, otče, hlavně v kloubech kolenních, nemám moldánky ni svítivé cetky pro barbary dravé a rvavé, kteříž tramvajemi, busy přijíždějí, výskajíce.“

„Tak běžte na národní výbor a stěžujte si.“

„Ale otče, národní výbory již nejsou. Přece. Což jste se pomazal česnekem?“

„Ano, národní výbory už nejsou a vy toho litujete.“

„Nelituji. Je mi to jedno.“

„A to by vám jedno být nemělo.“

„Přece vy, kněz, neželíte zániku národních výborů!“ vzkřikl jsem jako sýkorka hrající si na granát.

„Neželím. Jen zrakem starým, přitupělým a neostřícím juž čočkově zírám vůkol a převaluji se v noci na posteli.“

„To je běžný projev mozkové arteriosklerosy, otče.“

„Ano, ale vy jste mi nerozuměl. Když jsem řekl, že by vám nemělo být jedno, že národní výbory již neexistují, měl jsem na mysli, při všech tonzurách a kolárcích, že byste neměl pohrdat svou vlastní minulostí.“

„No ale dovolte, otče, já jsem na národním výboru nepracoval, ani jsem tam nechodil donášet.“

„Co se hned rozčilujete? Vy jste velmi povrchní člověk a já s vámi začínám ztrácet trpělivost.“

„To nemůžete, jste přece též zpovědník!“

„Zpěvník?“

„Zpovědník, krucinál!“

„Hele, tady letí sršeň…“

„To jsem si mohl myslet.“

„Že tudy poletí? Nikdy jsem jej zde na kopečku s kostelíčkem a hřbitůvkem neviděl. A to je mi sedmasedmdesát let. Nebo sedm set? Teď nevím, to jste mě zaskočil, jitrničáku.“

„Otče, začínáte mi být podezřelý, což je tím, že jsme zde sami.“

„Já jsem zvyklý být sám.“

„Řekl jsem: sami. My dva spolu dohromady jsme zde sami, chápete to, nebo vám to mám napsat azbukou?“

„Azbuku si strčte někam. Byl bych raději, kdybyste mi ukázal řádně označený lístek městské hromadné dopravy!“ A kněz si odporně a sprostě odplivl, úplný zastupitel!

Přejel mi mráz po zádech. Kdo ví, kdo tu přede mnou na pařezu sedí.

Rozhodl jsem se, že ho vyzkouším.

„Otče, a co takhle ‚již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila‘, he?“

„Aha, vy myslíte, jestli jsem někdy světil řeznický nůž před prasečí zabíjačkou?“

„No ano, milý námořníku s mastnou hubou, jak vás teď správně vidím, vy přepepřený dědku!“

„Já jsem svobodník!“

„Ne, ne, praporčík! Tedy chci říci praporečník. Jak napsal Dante: vexilla regis prodeunt inferni... he?”

Pan farář se ohavně zachechtal, vytáhl ušmoulaný kapesník a s neuvěřitelně prasečími pazvuky se do něj vysmrkal.

„Tak teď jste se odkopal, šéfe.“ Řekl jsem s významným akcentem, snad gdyňským nebo možná též temešvárským.

„Ale kdež, mám jenom chronickou sinusitidu, o tom jste asi už slyšel, to je svinstvo, furt mi strkají dráty do nosu a není to nic platné. Onehdy jsem byl u docenta Mrkývky v Olomouci a ten mi dal co proto s těmi dráty. Všechny andělíčky jsem slyšel zpívat.“

„A co zpívali?“

„No co by…hymnu neznámého státu, co jste si myslel. Vy jste velmi naivní, ale to je mi na vás sympatické.“ Řekl pan farář střevním basem poněkud na konci věty vykviknutým do slepičince třepícího se zaschnutě na padrti štětin nazrzlého a smradlavého kance. To už na mne bylo příliš a proto jsem se rozběhl ze svahu dolů, ale několikrát jsem ohavně zakopnul a škaredě se dokaličil, takže jsem s otřesem mozku a zlomeninou kulošášiny skončil na chirurgii, kde ležím dosud ve stavu snížené příčetnosti. Neustále jsem však musel myslet na to, jak se vyhrnul panu faráři rukáv a odhalilo se zelenavé tetování, jehož podstatou byl mákový drak!

 

Papouščí pokoj

V papouščím pokoji bylo strašné horko. Sám papoušek zobákovitě podřimoval, když tam pan Stíhal a slečna Krublíková přišli. Slečna Krublíková byla pracovitá aktivistka a celý svůj dospělý život se těžce bila za práva menšin a zvířat. Byla pihovatá a ušatá a nosatá, což by samozřejmě vůbec nevadilo, ale vzala si za muže ponurého Skota Iana Mc Lindleyho z města North Berwick, který měl povislý, bledavý plnovous a vodnaté oči. Tedy vzala – neuznávala jako feministka manželský svazek, a proto trvala na tom, aby zůstala slečnou. Pan Stíhal byl psycholog-terapeut a chtěl deprimované slečně Krublíkové – Mc Lindley (viz Miss, nikoliv Mrs.!) pomoci. Proto sáhl k jedné ze svých magických terapeutických zbraní – návštěvě papouščího pokoje. Byl scelou tou záležitostí poněkud neprůhledný. Miss Krublíková mu dokonce tři dny před návštěvou papouščího pokoje vmetla: „Vy jste, pane Stíhale, zaťatě mlhavý!“ To se tedy netrefila ani – tak říkajíc – jazykovou lopatkou. Přece mlha nemůže být zaťatá. Mlha není ani pevná, ani ostrá, tedy nemůže být zaťatá! Cit pro rodný jazyk byl u slečny Krublíkové podivně oslaben, patrně vodnatýma očima bledoplnovousého Iana Mc Lindleyho, který zbožňoval pokrm se skirlie, což je nádivka z mletého drůbežího masa, ovesných vloček a cibule! (Za to pochopitelně nemohl! Vzpamatuj se, podporučíku!)

Nuž tedy. Slešna (ano, „slešna“, tak to sama vyslovovala, mluvila-li o svém sociálně právním statutu!) posléze přece jen souhlasila s terapeutickou metodou Mgr. Stíhala, který řekl: „Domnívám se, slečno Krublíková, že návštěva papouščího pokoje by mohla některé vaše problémy příznivě ovlivnit.“

Tedy když přišli do papouščího pokoje, bylo strašné horko a sám papoušek zobanitě podřimoval a pouze občas škubnul ocasními péry. Poté se rozvinul následující rozhovor mezi panem Stíhalem a slečnou Krublíkovou: „Slečno Krublíková, vidíte papouška?“

„Ano, vidím, vy ho zde týráte!“

„Slečno Krublíková, vy se mýlíte, co máte na mysli?“

„Vždyť v jeho kleci chybí sépiová kost!“

„Nechybí, je v levém rohu dole a je již velice oklovaná, proto jste ji zřejmě nerozpoznala!“ „Aha, promiňte, přehlédla jsem to. A v čem by tedy tento zubožený pták mohl pomoci mé chrchlavé otvorce, hááá?“

 

„No, pozorujte papouška. Vidíte, teď otevřel své žlutomodré oko!“

„No, to je ale strašné.“

A vzápětí Miss/Slešna Krublíková omdlela, padla na záda a vytrčila horní končetiny ke stropu papouščího pokoje a podivně třepetala prsty. Také odborný terapeut Mgr. Stíhal vytrčil nad ležící slečnou Krublíkovou horní končetiny – na rozdíl od ní ovšem stál a neležel na hřbetě – a podivně třepetal prsty, neboť se domníval, že to pomůže. Ale nepomohlo! Co naděláš, kámo.


Komentáře   

0 #1 Šedivý 2017-08-31 17:04
První text k ničemu, druhý isitní blábol, kde stojí za zmínku jen archaismus ručej. Další texty zhusta prózy s botanickou odborností neopodstatněně lomené do veršů. Verbalismus, bez poezie. A teď od Hrbáče dostanu už najisto přes hubu...
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit