(fantastický obraz)

               Dlouhá, kamenná zeď.

               Kolem dokola.

               Vrhá stín, co natahuje se dle sluníčka.

               Vprostřed zdi trhlina.

               Odjakživa. Zlověstně klikatá.

               Co je za zdí, nikdo neví. Samozřejmě, že se obyvatelé kdysi dohadovali,

jestli je tam zahrada či co. Kdosi mluvil o labyrintu, jiný o výrobně zbraní.

               Mnozí si mysleli, že tam sídlí ďábel. Ozývaly se i paranoidní fámy o Velkém

bratru. Jasně, lidičky toho napovídají!

               Dlouhá, kamenná zeď. Kolem dokola. Vrhá stín.

 

               Postupem času se lidé přestali ptát, pohlcení svými starostmi.

Vůbec se zapomněli ptát, ve zrychleném kmitání, ve vydělávání peněz.

               Nabízí se otázka, jestli nějaký Černokněžník nepotřebuje lidi vysáté, jen s nízkou

energií. Zvýšením vibrací by mohli tu habaďůru lehce prohlédnout.

               Vprostřed zdi trhlina.

               Živá. Pulsující. Krásná i hrůzná.

               Utkaná z pevných šlach, vláken a uzlin, vysunuje se z ní ruka.

Tlapa rdousička, plná ostnů. Rychlá jak lasička!

               Popadne kolemjdoucího a zmizí s ním někde… na druhé straně.

               Prostě ho popadne a zmizí.

 

 

               Pyšné kanceláře a naleštěné hranaté budovy se brzy vyprázdnily. Po ředitelích, manažerech

a sekretářkách slehla se zem. Zoufalí psi běhali před zdí a vytím volali své páníčky.

               Také v nedaleké továrně se ztráceli zaměstnanci. Vypnut musel být výrobní pás! Nebylo montérů.

               Šeptalo se o prokletí, trestu, o vykořenění tradice, o ztrátě víry, o ufounech a teroristech.

 

               A nedaly si pokoj, škvíra s útočnou Tlapou!

               Z městečka zdejchlo se představenstvo, intelektuálové i dělníci. Jeden za druhým. Otevřely se

klece v zoo…

               Zůstal jen hlídač Emil, trochu mešuge.

               Rozplakal se, když obcházel svou milovanou fabriku, kde nyní stroje mlčely.

               Z celty a klacků si postavil brloh: u morového sloupu uprostřed náměstí. Měl zde dobrou

pozorovatelnu, výhled. Zároveň se cítil být chráněný ohrádkou s masivním řetězem.

               Všude pobíhala osvobozená zvířata. Gangy namnožených koček, tygři, lvi a žirafy.

Přístaviště zabrali bílí medvědi a lachtani.

               Po nocích Tlapa šmátrala v uličkách, ve sklepeních. Vylizovala zákoutí, vlezla do banky

i chrámu, šťourala v opuštěných bytech. Neónová. Luxovala vše.

               I kolem Emilova ležení čenichala.

               Ucukla! Ještě si počká, počká chviličku.

               S ranním rozbřeskem vracela se do škvíry, namlsaná.

 

               Emil smutnil po ostatních. Nikdy nebyl sám, ani to neuměl. Když neklevetil s kolegy

z práce, pustil si televizi. Zde mu vždycky spolehlivě řekli, co si má myslet, jak má žít a co

nakupovat.

               Ale teď je elektřina vypnutá! Televize hluchá a temná.

               Na stožárech, co svazují krajinu drátem, se usídlila hejna barevných ptáků.

               Jakoby měl začít karneval!

               A tamhle se chvěje škvíra! Je to úsměv, nebo škleb?

               Škvíra ve zdi. Trhlina. Krvácí. Krev teče pramínkem, vsakuje se do půdy, kde ihned

vykvétají květy růží a vlčích máků.

               Emilovi neuniklo, že zapomenutá branka ve zdi je otevřená.

               Kovaná vrátka. Dávný vchod pro zahradníky? Branka.

               Zadíval se na ni a do tváře se vrhli vytepaní dráčci. Dva draci.

               Emil ztuhl! V brance se zjevuje cosi. Průhledná bytost. Bílá tvář. Skelný pohled, upřený

kamsi do dálky.

               Zvuk práskání biče a šustění igelitu.

               A objevuje se další! Další a další.

               Levitují. Teplota vzduchu okolo nich rapidně klesá.

               Již se blíží!

               Emilovi v údivu vypadlo cigáro z úst.

 

               Nemají nohy!

               Sunou se půl metru nad zemí. Rojí se. V neuvěřitelném množství!

               Emil v nich poznává obyvatele městečka. Ty, co ještě nedávno potkával, i ty, co pamatoval

z dětství a kteří jsou už na pravdě boží.

               Sunou se! Babička, dědeček, pan Pokorný i pan Vejdělek… Spíš jejich odlesky. Mdlé stíny.

               Nudle u nosu mrzne, všecky chlupy stojí v pozoru.

               Blíží se, blíží!

               Svěrače povolily… a on se pokadil.

               Strašidla ho však míjejí. Jako patník.

               Jakoby zde nebyl, Emil, co se nemyl. Míjejí ho a ztrácejí se nad řekou.

V mlžných obláčcích.

               Teď vyšlehla z trhliny Tlapa rdousička! Plivla po něm posledním výbojem! Chtivá Tlapa!

Spolkla chlapa. Prostě jej zbaštila, milého Emila.

 

               Když se probral z mdlob, z limbu, neviděl kolem žádné město, zvířata, zeď ani škvíru,

strašidla…

               Nebyl ani on sám.

               Zůstalo oko.

               Oko, jež se otáčí do všech stran.

               Nekonečný vesmír, šňůry perel. A ty barvy! Slévají se do pavích ornamentů. A Zemička: ta

kulatá samička! Kdepak jsou odsud hranice? A kde je člověk?…

               Tam někde, coby maličký parazit v kožichu modré planety.

               A zde, v souhvězdí, co nápadně připomíná Kuřátka, vábí ho jakési světlo.

               Jasné, klidné, konejšivé.

               Podobné hvězdě, podobné slunci, podobné kříži… i jedné tváři, tak důvěrně známé.

               „Bože, jak jsem mohl zapomenout! “

               Letí tam.

               Anebo obráceně a světlo letí k němu? A není to jedno? Jedno.

               Rozšiřuje se. Zvětšuje… až vše pohltí.

 

               Tak dobře mu je, Emilovi, jako nikdy.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit