Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).

 

 

Někde v dáli pod nebesy

lítá můj pes zběsilec

neví vůbec že mě děsí

že může být umrlec

Tam vysoko na nebesích

visí měsíc křivý meč

proklál mě a ležím v křeči

tiše vyju jak můj pes

Nebesa jsou černá díra

do prostoru bez hranic

Mé srdce se strachy svírá

a má víra je jen síra

ohořelých létavic

Můj rozum je temná díra

kam nezasvítí světlo svic

jsem jen boží konečník

mé myšlenky výkaly

Proč byste je chápali

zapáchali byste z nich

 

* * *

Otročím svým očím

jež nic nevidí

párkrát se otočím

a jsem bez lidí

Kotel na dřevo

svou věčnou píseň zpívá

Země zimomřivá

zase dýchá samotou

Měsíc bez těla lačně prohání se tmou

Co bys nechtěla?

Snad aby ti

luna zvěčnělá spadla do těla

 

* * *

Noc je stará olysalá kurva

která mě láká do chřtánu

Všechno štěstí už mám za sebou

před sebou suchopár

Žádné síly už se o mě neservou

na konci života je dobré být stár

 

 

* * *

Jak špinavý je svět

jak v něm ryzí lidé hynou

obtěžkáni cizí vinou

Jak masožravý květ

pohnojený dávnověkou špínou

je život

Jak člověk vzešlý z opice

jde vesmírem sám

svými výkaly zúrodňuje zem

ve svých výkalech

sám sebou pojídán

planety ničí

bohem opuštěn

a křičí

vraťte mi můj sen

 

* * *

Jak hranostaj jsem loukou pobíhala

jak kolibřík z květu na květ přelétala

jak hebce hladila mě tráva

do kolen

jak sladce líbala mě luna zlatohlavá

jak lehce

probouzel mě den

Teď už zbělela mi hlava

ale duše pořád divoká

jak housle pod hvězdami sténá

A jitrem probuzená

všemi svými písněmi

zas znovu vítá den

Však skuhravý hlas

už vydá jenom sten

a svaly marně k prasknutí se napínají

Cévy už mi nezpívají

a krev kalná

už jen líně žilami se valí

Hora jež se vzpíná v dáli

už mě nepovznese do oblak

Jen má duše vznese se jak pták

až rozklove tělo

a ponechá ho mrakům napospas

na úpatí nebetyčné hory

 

* * *

Chtěla bych do kuřáckého nebe

ale v nebi se asi kouřit nesmí

Nikdy jsem neviděla anděla

s doutníkem nebo fajfkou

Zato peklo je plné kouře

Tam se asi kouřit smí

Jenže peklo je pro mě uzavřeno

Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého

ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince

protože i v nebi budu mít důchod na hlavu

a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna

s plechovkami od konzerv plnými nedopalků

Protože kuřárna je v každém blázinci

tak doufám že bude i v tom nebeském

 

x x x x x

 

Je to už dávno co mi bůh vzal syna

den už pohasíná

soumrak přijde brzy

už mi vyschly slzy

brzy padne tma

A já dotýkám se dna

své bolavé duše

Napadly tu noc spousty sněhu

když mi umřel syn

A já mám prázdný klín

a šedivou hlavu

A stále ještě sním

že se mi vrátí čas

a chlapeček je živý

Však sen věčně lživý

se nesplnil

A můj prázdný klín

marně prosí nebe

Prázdná duše zebe

Jenom bludná luna

jako puklá struna

otírá se o mé staré tělo

Ach mé dítě kdybys nezemřelo

byl by můj život jak sluneční paprsek

Kam bys vzlét

letěla bych za tebou

a jak bychom se proháněli tmou

samy hvězdy by z nás osleply

Čas počítá mé dny sám od sebe

jsou všechny jako brázda v kamenitém poli

Jak mě ten čas bolí

bez tebe

 

* * *

Přilož na oheň

ať žhavá krev plamenů

vzedme tep do korun

zahal klín

ať nikdo nepozná je-li den či noc

Přilož na oheň

den už uhasl

zarudlé slunce olízlo soumrak naposled

a větve hmatají tlapami

v modrých tmách

Přilož na oheň

soumrak zhas a plamen řeřaví

Závan snu vychrstl jiskry do noci

a oči doutnajících hvězd

uhasily oheň poslední slzou svítání

 

* * *

Nebeští vozatajové zas přivlekli

Velký vůz

nad náš dům

Šňůry perel

kterými si opásali bedra

se jim přetrhly

a rozsypaly po nebi

A můj pes zametá obzor

ocasem jak labutím křídlem

Někde za horou

bystřiny mě zvou

Rudá oblaka tam objímají kmeny

Zámek zkamenělý

otvírá svou síň

modrý baldachýn

ho halí před zraky

všech lidí

Nikdo neuvidí

kam to odcházím

Na stráži nad strží

stojí stín

mého života

Můj splín

tam padá ze skal

jako vodopád

a listopad

tam stele listí mých nadějí

po cestách

Tam teď půjdu spát

a zavřu brány

Zaskřípou ve veřejích

jako čas

A můj hlas

se zatřpytí ve skalách

všemi ozvěnami

Tam se psem zůstaneme sami

 

* * *

Na troskách osudu

rozetnu svůj život

rozepnu svá křídla

a vzlétnu do nebes

kde jako bůh

sedí můj pes


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit