Ve čtvrtek 6. června se uskutečnil v pražském Café v lese literární večer, věnovaný americkým (A. Ginsberg, L. Ferlinghetti, G. Corso) a českým (V. Hrabě, M. Kozelka, S. Antošová) beatnickým básníkům a přesahu jejich poezie do současné doby. Připomeňme si tento večer alespoň malou návratkou v podobě dvou textů, které tam zazněly. 

Paruka4

(na fotografii Svatava Antošová v dobovém kostýmu čte texty MIlana Kozelky, foto: Radana Šatánková)

 

Milan Kozelka

POUHÝ PŘELUD

Před Bowery Poetry Clubem potkávám Gregoryho Corsa. Radostně mě objímá a láká do italského baru na panáka. „To je báječný, že si vzal kramle od Vltavy k Hudsonu!“ haleká. „Gregory, kde najdu Allena Ginsberga?“ páčím z něj. „To méno slyším poprvý, nevím, o koho de,“ mžourá do luftu a přemýšlí. „No tak nic, eštěse zmastíme,“ říkám a jdu dál. Po protějším chodníku kráčí vratkou chůzí Jack Kerouac, když mě vidí, je v sedmým nebi. „Kde ses tu vyloup? Co tu děláš?“ ptá se a divoce mrká očima. „Hledám Allena,“ vysvětluju. „Kterýho Allena?“ kouká vyjeveně. „No přece Ginsberga,“ říkám. „Toho neznám, nikdy sem ho neviděl,“ brblá lhostejně. „Chci ho najít,“ koušu se do rtů. „Hledej,“ poklepává mi na rameno a míří do útrob páchnoucího pajzlu. Před knihkupectvím se střetávám s Lawrencem Ferlinghettim. „No to je náhoda! Zrovna sem se o tobě bavil. Sem tu jenom na tři dny. Kdybych tušil, že tě tu potkám, tak bych se zdržel dýl!“ haleká. „Larry, ty mi jistě pomůžeš. Kde v týhle pakárně najdu Allena?“ ptám se ho zoufale. „Jakýho Allena?“ motá se na fleku. „Ginsberga“, říkám a zatínám pěsti. „Rád bych ti pomoh, jenže tohohle chlápka fakt neznám“, posunuje si černý anarchistický klobouk do vrásčitého čela. „Tak nic, padám. Měj se“, omlouvám se a pokračuju dál. Je nádherné jarní počasí, svěží vzduch působí jako balzám. Ze dveří pizzerie vychází Peter Orlowsky. Nevěří vlastním očím, je příjemně překvapený. „Jak si žiješ, nejbítničtější bítniku?“ culí se. „V pohodě“. Víš, koho hledám? Allena Ginsberga,“ svěřuju se. „Znám kdekoho, ale tohle méno mi nic neříká,“ škrábe se rozpačitě za uchem s perleťovou náušnicí. „Brzy pokecáme, teď ho ale musím najít,“ omlouvám se. Vzápětí brzdí u rantlu taxi, souká se z něj Gary Snyder. „Ahoj, příteli! Ty máš ňákej problém, že jo?!“ odhaduje situaci. „Mám. Sháním Allena Ginsberga,“ říkám. „Kdo to je?“ ptá se. Neodpovídám, zdá se mi, že mám schízu. Jdu dál, po sto metrech potkávám Williama Burroughse. „Vítej v New Yorku!“ huláká a rozpažuje. „Ahoj, Bille. To je v prdeli, nemůžu najít Allena Ginsberga,“ stěžuju si. „Tak v tom ti kámo nepomůžu. Nidky sem o nikom takovým neslyšel,“ říká omluvně. „Zkus se zeptat v tomhle kiosku,“ radí mi. Jdu ke kiosku, starý černoch sleduje v televizi basket. „Znáte AllenaGinsberga?“ptám se ho. „Ginsberga znám. Má támhle za rohem půjčovnu videokazet,“ říká a dál vyšiluje při bitvě mezi NY a Los Angeles. Jdu do videopůčovny, za pultem se nudí konvenčně oblečený muž středních let. „Dobrý den. Hledám Allena Ginsberga,“ říkám mu s uštvanou grimasou. „Aaron Ginsberg,“ napřahuje pravici. Tisknu mu ji a připadám si jako v blbým filmu. „Já ale sháním Allena Ginsberga,“ kolabuju. „To ste na špatný adrese,“ utíná trapas. Jdu ven a je mně jasný, že Kvílení napsal Karel Havlíček Borovský, Kaddiš Fráňa Šrámek a Krále Majálesu Jakub Deml.

ze sbírky Manhattanský deník (Vetus via, 2012)

 

Svatava Antošová

SAMOOBSLUHA V SUDETECH

(parafráze na báseň A. Ginsberga

Samoobsluha v Kalifornii“)

 

Jak jsme na tebe mysleli ten večer, mlžná Bílino, kdy nás

silnice, vinoucí se kolem chladících elektrárenských věží

a lochnesky dopravníku plného uhlí a studených světel,

vyvrhla ze své temné prázdnoty.

 

Unavení a hladoví opustili jsme knihovnu

a její sál duchů, kde nám ve své strnulosti

naslouchaly jenom židle, a vzdálené velkorypadlo,

ukusující z těla noci ty nejšťavnatější delikatesy,

vyplivovalo k tvým nohám kosti hvězd.

 

Uviděli jsme tě, mlžná Bílino, jak v hadrech

roztrhaných o dráty nákupních vozíků

stojíš na tekutých schodech s hlavou zakloněnou

a s očima nepřítomně skenujícíma číselné kódy

němých ventilátorů.

 

Slyšeli jsme, jak se jich vyptáváš: Kolik much jste dnes

usmrtily? Co stojí 1 kWh? Jste plíce této planety?

 

Protáhli jsme se za tebou mezi regály

a v uličkách lemovaných náhražkami másla,

hub a bílé čokolády spatřili Václava Hraběte,

ságo přehozené přes rameno a zhasnutou cigaretu

v prstech, jak postává u stolku s ochutnávkou poezie

v podobě okoralých jednohubek na plastovém tácku.

 

Představovali jsme si, jak jde s námi

k mrazícím boxům plným lesklého masa,

vybírá z nich marinovaný klokaní steak,

pokládá ho na dno košíku kolemjdoucího Vladimíra Majakovského

přidává láhev vína a hrst oliv, a pronásledován dvěma detektivy

mizí kdesi u stropu,

pohlcen stříbrem futuristických zářivek.

 

Kam to jdem, mlžná Bílino? Za čtvrt hodiny zavírají. Kudy se vydávají

naše kreditní karty s čipem věčnosti?

 

Samoobsluha obklopená mlčícími bankomaty

a opuštěným parkovištěm nás vyhání do noci.

Zahlédneme ještě kontejnery plné hnijících kuřat,

orosené okno vývařovny, za nímž ospale bliká

nahá žárovka

a vjezd do podzemní garáže lemovaný halogenovými růžemi.

 

Jak dlouho budeme bloudit po mokrém asfaltu,

zkrápěném krvavým deštěm z jatek?

Kdo se k nám přidá na cestě ven z města?

 

Proč zůstáváme osamoceni?

Ach, mlžná Bílino, co sis o nás myslela, když jsme celý nákup vysypali

na břeh řeky, v níž voda otrávená fenoly měnila co chvíli

barvu a zabraňovala hladovým labutím vzlétnout?

(2011, rukopis)

 

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit