Letos 7. prosince to bude už 15 let, kdy odešla z tohoto světa básnířka Iveta Pokorná (1977-2002). V 90. letech ještě jezdila na srazy Skupiny XXVI, ale postupně jí v tom zabraňovala jak její nemoc, tak přesun z Teplic do Brna, kde věnovala všechen čas i zbývající síly studiu filosofie a religionistiky. V té době už sice nepsala, ale pokud si ji chceme připomenout, tak nejlépe prostřednictvím několika jejích básní z let 1989-1994, které vyšly ve sbírce Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, 2003). Zde jsou:

 

Interview se životem

 

Já skládám básně.

A co ty, živote?

Já skládám lidi

smutné i šťastné.

 

Já miluji Zem.

A koho ty, Živote?

Já miluji lidi

za nimi do roztrhání šel bych nocí

i dnem.

 

Nicota

 

Do mého mozku a podvědomí

proniká tma bez hvězd a měsíce.

Je bezprostorná, beztvará

a bez rychlosti sekund.

Jsem to já a v tu chvíli už ne.

A tou tmou se něco pne.

Ale chybí podpora času a něco

se ztrácí.

Z – něco – je nic.

Zbývá jen prázdno.

Škola bez dětí.

Lidé bez tváří.

Prostor bez cestiček a cest.

Pravda a lháři.

Pravdomluvní a lest.

A tma bez měsíce a hvězd.

Jsem Něco a tou tmou

letím k mezitím už mrtvým hvězdám.

Letím a nic ze sebe neznám.

Jsem nic pohlcené nicotou.

 

Další články...