Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk