XXIII.


Opilý kněz všechny trnitě zulíbal – nejvíc samozřejmě Dalmácii; spokojeně se řehnila a zdvořile se mu klaněla. Tmahadášná Dalmácie, ve které seštikovaný Drozd vycítil lásku ve chvíli, kdy se její bělá šíje protla s rozebraným obzorem a kdy se nepředstíratelným způsobem zavlnily její malabellové boky tak, jak se dokážou vlnit už jen nesmrtelně průhledné medúzy u přepážek třpytných šelfů mořských zahrad v indigových přílivových proudech. Viky ji přitom vlastně ani neznal – byla jeho válečný bingo, nic víc. Válka byla už taková, silná na zážitky. Když pak byli všichni kněžsky zulíbáni a rododendrony přitom zoranžověly, táhl je kněz do vinných sklípků i s Drozdem a jeho dlahou. Ten se ale chystal do díla. Sotva se dějinný vítr válečných ozvěn přehnal, vydal se na prohlídku baňatého kostelíku, za nímž s úlevou našel u hřbitovní zdi zaparkovaný masivní jeřáb deštníkové barvy, přijel až ze Záhřebu.
Ve spásné kostelní lodi, spíš loďce, objevil několik oprýskaných fresek, na nichž rozeznal jen apoštola doprovázeného husou, knězem hrdě vysvěcenou na orla, o čemž Drozd statečně pochyboval – husa se mu líbila nejen ze sveřepného ornitologického hlediska, ale také svou andersenovskou podstatou, nehledě na to, že žádný Zarathustra apoštolovi z fresky z oka nevypad, na mou duši. Kromě husoorla objevil Viky desky popsané hlaholicí. Nesmrtelní andělé v nich psali i o něm. Tento vzkaz, zanechaný ve venkovském kostelíku, na němž se solventně podepsalo několik století střídavých vlivů víry a zmaru, snadno sfoukl z jeho spánků všechny tíživé pochybnosti o smyslu, který by mělo mít vyslyšení prorocké vize.
Co neponičil výbuch, hravě zvládl vítr. Melounová klenba apsidy baptiséria visela na kývajícím se krovu, opřena o římsu terakotového architrávu. Jen zázrakem visela na řase Božího oka a na mraku hvízdajícím na prsty. Mezi ogivaly a klenebními žebry proplouvala oblaka. Křtitelnice byla téměř na padrť. Dopadly na ni trosky tří z dvanácti pendentivů, do jejichž trojúhelníkového klínu jsou opřena žebra klenby v apoštolském přikázání. Na zdobených pendentivech byly samosebou vyobrazeny hříchy; na jednom naivita, hřích první kategorie, na druhém dlouhé vedení, na třetím, co byl téměř na prach, matoucí nerozhodnost. Z klenebních žeber vypadaly kameny i výplně z klenutých režných cihel a načinily v nitru kostela pěknou paseku, zkrátka a dobře: vypadalo to tam jako po výbuchu. Kostel Anděla Páně však stále budil majestátní dojem a zub války mu vtiskl poněkud dobrodružnější a bibličtější charakter. Po oltáři i varhanách, které kněz rozložil a ukryl po vyhlášení nezávislosti, zůstaly na podlaze vzácné obrysy, zasypané střepy náhodných mozaik, střepy po cikánsku krystalicky náhodně vyskládanými v draze milovanou Kristovu tvář, a Viky zázrak s vzácně rozsvícenou úctou obcházel, když se předtím ostentativně pokřižoval.

Vypadalo to na pořádný pilíře a routny, provizorní podhledy a vyzdívku tam, kde si to pod krovem odepsala se střechou i zeď. Drozd plánoval ve zpovědnici, Bůh k tomu laskavě pokynul kosmickým třpytným vousem a na jednu z rozbitých obstarožních lavic, pamatujících ještě veřejné krutosti zasněžených a bavlněných osmanských Turků, přiletěl drozd a zvědavě si prohlížel svého Lohengrina.
Vyzdít provizorně díry křesťanskými kompozičními prvky. Dopravit kameny zpátky na místa, aby jich byl alespoň vyprovázaný mezisoučet – některé byly až daleko za vsí! vyspravit klenbu, kde to šlo, biblickou směsí malty a rukoly! vztyčit pod dírou ve stropě provizorní konstrukci podle Jobovy koncepce prostoru! a tu kempinkově zalátovat eternitovými deskami! zkrátka a jednoduše: transsubstanciovat hmotu v dílo duchovního rozměru, než bude krov pravděpodobně stržen, což by kněz nerad. To byla celá jejich zakázka. V podstatě šlo především o špric, krokve a hambalek. Vytvořit s prozíravou koncepcí neuzavřenosti, která je věstavěným vším.
Víc Stavební renovace Drozd udělat nemohly a ani neměly v submisivním kontraktu, a když se divoký vítr zcela utišil, vydal se Viky hledat jeřábníka. Kde však hledat takové jeřábníky? Drozd šel najisto a jeřábníka našel klečet před Dalmácií, na kolenou jí zpíval starou kosovskou baladu.
„Nejste náhodou dizajnér?“ Drozd se zašklebil, jako kdyby šlápl na mořského ježka.
„Pročpak?“ Kněz se vlídně smál a podával Viktorovi plnou sklenici seizmického vína.
„Župan Kočko jméno mé, jeřáb je mé renomé, Chorvat jsem jak příboj moří, každá láskou ke mně hoří.“ Jeřábník zazpíval co nejhlasitěji a začal umádleně tančit i se svým poněkud přetrhlým závozníkem zaválencem výsměšně kolem Viktora; ani se moc nešklebil. Dalmácie vstala i se skleničkou a vtančila mezi ně jak kosmický vír, zanechávajíc za sebou šmahem purpurové prstence. Drozd byl proti jeřábníkovi viditelně ještě kluk, a když se ti dva začínali prát, zatímco závozník, kterému říkal Ayrton Senna, líbal Dalmácii houslově růžobílou ruku, rozletěly se do sklípku oříškové dveře. Ve dveřích, které jistě znáte z každého snu, stál ještě jeden takový chlap, jako byl jeřábník, jen byl o něco větší, rozložitější a plešatější. Nakláněl se do hobitovských dvířek sklípku jako horník do štoly.
„Kočko!“ zaburácel o něco větší, rozložitější a plešatější chlap a rozepjal ruce v širokém úsměvu: „Župane!“
„Mesići!“ zaburácel jeřábník a oba si padli do náruče.
„Bobići!“ padl si do náruče s chlápkem, co se ukázal za Mesićem. Byli to oba plošináři.
„Dalmácie!“ zvolal jeřábník Kočko a objal Dalmácii v pase, ruce jak jeřáby: „Pojď sem, Dalmácie, kočičko. Pojď se ukázat, krásná Fátimo! Kéž by Bůh dal, abys byla manažerkou Výškových konstrukcí, státní podnik.“
„Všechno je v upracovaných rukou Božích, všechno, chlapče,“ chlácholil Viktora kněz, jak by byl samotným kmínem, a vyčaroval ze sutany doutník. Pozdě večer je všechny poschovával do prázdných sudů, když si jakýsi divošský tank přijel pro palivo, zdaleka tu nepanovala významná idyla: „Dneska jedni, zitra druzí, vína je dost pro fšecky. Všem nám je Pán nadělil mírou vrchovatou a svrchovanou. Byla by hanba to nevypiť. Všichni musí sľuopať, šak aby už včíl ten mír byl konečně. Šak su enem sluha Boží. Kurňa.“ Ještě, že měli po ruce trumpety. Jednu přivezly stavební renovace, druhou plošináři, další dvě schovával na faře kněz.
Noc, kterou přežili na vytopené faře, byla jednou z nejklidnějších a nejdelších, jakou Drozd v životě zažil. První, co si uvědomil v žáru čmoudné lampy a svící, byla malá černá plyšová koule, nebo spíš kulička spící u kamen. Připadala mu odněkud povědomá. Kněz si všiml jeho zatoulaného pohledu a dramaticky složil ruce na prsa: „Ano, ano… S těmi nejmenšími svět obvykle vůbec nepočítá, obzvlášť když jsou nemocní a přijdou o mámu. Chudáček chlupáček.“ Načež s rukama složenýma na hrudi usnul ve stoje u sochy světce. Jakoby se na chvíli ocitli ve večeřadle, obrysy světce splývaly s postavou kněze. Když jej pak vedli k posteli, tiše mumlal: „Žehnám ti ve jménu Stvořitele, našeho pána Boha, otce všemohoucího, pána viditelných i neviditelných věcí, dálkového řidiče, hokejisty a investora, a ve jménu Ježíše Krista, našeho nejzábavnějšího společníka, Boha z Boha, světla ze světla, skrz něhož všechno vypito jest, žehnám jako pastýř, který přichází z věrného a odevzdaného apoštolského sudu, který naplňován vůlí Boží jest. Aby se vinice života tvého zelenala jako vinice na stráních galeádských, kde posvátný pramen víry zrodil život věčný. Aby krev Páně mocně vřela za zpěvů andělů na kůru. Aby šalmaj doprovázela tvé kroky cestou Páně. Aby tě Spasitel odčinil od žízně, húúú, hrozné žízně. Všechno teče. Plamen, ach amen, ovšemže. Doneste kadidlo, andělíčci moji. Bude se zpívat pro potěchu našeho spasitele Ježíše Krista. Hospodin je králem navěky a navždy.“
Když dovedli za chůze spícího kněze k lanýžované posteli, zamířil Drozd ke kamnům, u nichž strádala malá černá plyšová koule, která na pozdrav vrtěla ocáskem velkým asi jako černošský malíček. Pochoval štěně, a než je opět uložil, ostatní již spali, kromě Dalmácie, která se k němu schoulila do spacáku. Usnula okamžitě, co jej objala, i když ji pekelně bolela rozbitá hlava, a slzy jí tekly i ve spánku, ani Hypnos s nimi nic nesvedl. Usnout nemohl jen Brodský, protože si nedal na Švýcárně kafe, v skrýšenosné noci se probral z kocoviny a zůstal až do rána s jeřábníkama a plošinářema ve sklípku. Přivařil se k nim ještě památkář z ministerstva kultury. Měl dohlížet, aby něco nezkazili.
V blackartní noci Drozda probudila zář a vůně ichoru, linoucí se z obrazu Krista. Zář osvětlovala faru tak, že bylo vidět jak v poledne. Dalmácie tiše vrněla a voněla jako španělská růže vůní nejnovějšího magnifikantního modelu, její tvář tiše rozkvétala ze spánku. Jak jsou si v noci všechny podobné, podivil se Drozd. Jako by všechny byly jedna a táž. Na chvíli jej přelil plamenný pot, neboť se mu naráz vybavily všechny dívky. Kolem všichni klidně spali, přestože těžce dýchali opilostí, vždyť, otče náš, nebylo slyšet ani výstřel a nikdo se nebudil hrůzou. Jen kněz na sucho mumlal ze spaní cosi o hostii, sudu vína a pekelné žízni.
Viktor si všiml modrého obláčku velkého asi jako zlatonka, pouhého chomáčku plujícího farou, který jeden ze spáčů celý naráz vdechl nosem, aby v tu ránu začal mrkat. Oči se mu proměnily, jak bylo mocně vidět přes poodevřená víčka, ve dvě stroboskopicky světélkující světelné spirály, které ze sebe vyzařovaly kromě světla i maličká sladká šmíříčka. Sotva uběhlo několik minut, spáč obláček vydechl a pohodil rukou, na vteřinu se probudil, prudce si sedl jak v kokpitu lodi a s reparátně vytřeštěnýma očima zíral před sebe, než sebou žuchnul zpátky do prostého pelechu. Jen o malou chvíli později Morfeův obláček neochvějně vklouzl do chřípí dalšího spáče.
„Sen…“ vydechl Drozd a nijak zvlášť netoužil ho rozkopat krumpáčem. Lermontovsky si zakryl ústa lemem beatnickýho spacáku, aby Morfeův obláček snu chlapácky nepoplašil. Tak přeci existuje! Odkud sen asi přichází?
Konečně postřehl, jak se směrem k němu plazí po zemi malá černá plyšová koule s miniaturním jazíčkem vyplazeným velkou námahou.
„Ticho,“ vydechl Drozd to jméno a opatrně vstal. Došel po špičkách doprostřed místnosti a zvedl ze země štěňátko, které se od té doby jmenovalo Ticho.
Když byl v náruči, pejsek mu serval z prstů zkrvavenou dlahu tak dravě, až ho Drozd, jemuž prsty ucukly bolestí jako po zásahu elektrickým proudem, téměř upustil na zem. Asi tři čísla nad zemí stačil zachytit druhou rukou, která prodělala proděravělost, pejska za kůži na hřbetě, až zakňučel. Došel s ním pak ke kamnům, namočil jeden nepřeražený prst do mlíka a pejsek konečně pil, mes amis! Voilà! Není nic krásnějšího na planetě Zemi.
Opatrně pak uložil Ticho na kraj spacáku, kde se vděčně zachumlalo. Zamrkalo na Drozda očima, kterým naprosto nešlo odolat. „Ticho. Tak to ty ses mi kdysi zdál, ty pejsku…“ zašeptal Drozd a usnul vedle psa. Chviličku nato jej probudil jeřábník, který se dobýval do fary. Opilý kněz ji ovšem s božsky nevědomou prozřetelností zavřel na petlici. Drozd objal Dalmácii, ta se k němu ze snu přitiskla, druhou rukou vytáhl z pouzdra všemi směry nasměrovaného pana Walthera a číhal. Jeřábník hulákal před farou téměř do svítání Byronovy verše, až se konečně nad ránem svezl pod vášnivý fíkovník.
Druhý den ráno štěně pořád nechodilo a plazilo se za Viktorem po bříšku s bílou náprsenkou. Z jeho prstů ale přeci jen pilo mléko náruživě jak medvídě, vydávaje brumlavé, ve vesmíru nenapodobitelné zvuky. Dalmácii Viky prozradil, aby se vydala se samopalem na stráž, měla na starosti především měření, rozsahy, objemy a obsahy. Ostatní ukecal, aby s ním vyložili lešení a připravili rozpory, na kterých lešení bude ve dvanácti metrech stát. Po ránu se všichni v proklaté depresi sotva drželi na nohou a snažili se rozchodit bolestné olovo tíživých snů a palčivých vzpomínek; válka do nich jako vždycky převrhla petrolejovou lampu osudu. Byli cítit benzínem, přestože se mohli luxusně umít a plížili se po světě jako mlžná stvoření ke chvíli, kdy se dočkali po několika měsících slanýho sejra a skutečného chleba! Drozd si na okamžik připadal jako slavný filmový herec, ale chleba bylo málo a obraz slávy se rychle rozplynul.
Po několika cynických, ale nikoli hloupých žertech se domluvili, jak celou věc podniknou. Na rampu ze zajištěných prken prostě rozložit lešeníčko, nebo spíš to, co z něj zůstalo, dodávku opravit – to měl na starosti Mirko Duše, obrousit spojku. Sehnat prkna, vyměřit, zajistit, upevnit, dávat bacha na hlavu. Lešeníčko nekotvit, bude se přemisťovat – já taky nejsem provazochodec. Zavětrat a zaklínovat špaluňky. Vykouřit vosy. Dávat pozor na rehky. Bez Maťa to půjde těžko.
Byla to práce na týdny, ale byla válka, a tak sebou museli hodit, aby během velikonočního příměří stihli alespoň to nejdůležitější. Jedinečný Paťo měl stloukat trojúhelníky provizorních podhledů a řezat krokve, jak jejich předlohy Drozd s Brodským kreslili. Brodský už byl v pohodě, jak mohl pracovat, na nic jiného už nemyslel, v architektonicky tvarované puse měl cigaretu a tesařskou tužku a až do večera je obě nevyndal z pusy. Šetřit s křivopřísežným hřebíkem! Plánovali vychytávky a připravovali si pochystávky. Do chladné a svěží lodě kostela, ve které se Drozd cítil sám sebou, neboť andělský vzkaz, napsaný před stovkami let hlaholicí, mu dopřával zdání vyvolenosti, vešel o něco později i jeřábník.
„Dobré ranko, šéfe.“ Tak dobrácky byste Župana Kočka neslyšeli zakňourat ani před válkou: „Tak čím začneme? Nebylo by trochu kafe?“
Po několika strohých domluvách, co všechno by mělo ze střechy zmizet, pokud to půjde, a naopak, Viktor zašel za knězem, který nemohl vstát z válečné postele a kterému Dalmácie příležitostně pokládala vlhčené obklady na hlavu, aby mohl ještě vůbec někdy na bojišti sloužit mši. Ve vybombardované sakristii se už scházeli ministranti. Na obloze se kupila velká bílá oblaka. Zářila z nich zachmuřená tvář Stvořitele. Před kostelem, kde měla být tentokrát sloužena mše, stál paladiový svícen, karafa se svěcenou vodou a ikony. Začínala velikonoční neděle.
Z kněze se Drozdovi podařilo vypáčit, že za horou na pomezí Bosny žije veterinář, kterému říkají Galén. Ale vesnice je pod bůhvíčí správou a na horách je životu nebezpečno. Co se musí stát, to se stane. A život psí nemá cenu lidského. Kněz však pejska provizorně pokřtil, pokropil jej svěcenou vodou a dal mu jméno Ticho, jak si Viktor přál.
„Já vím, že se to nemá,“ děl ten vzdělaný muž. „Ale poslední císař byl pěknej pacholek, křtím tě jménem otce, syna i ducha svatého, amen.“ Drozd schoval psa do somračky, velké asi jako středně velká kabelka. Máničkovská somračka to byla, ve které si Drozd kdysi nosil do polepšovacího učiliště místo sešitů a učebnic startky, snídani a voňavé dopisy od holek.
Když odcházel, zastavily jej oči černé jako kapky ropy. Vypadala, jako kdyby jí došla tráva. Beze slova jej následovala i s jejich jediným podivuhodným kalašnikovem. Šli mlčky po rozsáhlých pastvinách, na nichž se kdysi rozléhalo římské sídlo Poetovio. Minuli Vespasiánův palác i s opuštěnými vykopávkami, tu a tam zahlédli v čerstvé bujné trávě obrys peristylu nebo zlomek soklu. Na jednom zlomku spatřili vlys a v něm sokola, jak loví holuba. Sokol tne dráp a holub v přemetech klesá k zemi. Drozd si to, pravda, zle vyložil, ale Dalmácie jej objala kolem krku a jeho ochranný systém zcela zbankrotoval.
Nejlépe hned a nejlépe navždy. Líbal její květiny. Hrdé růže až pod trny. Statečné tulipány s voskovými kalichy a bojovnými plstěnými pestíky, tulipány bojující mezi sebou o každý zlatokřídový lem motýlího křídla. Líbal její dívčí fialky, které si všechno mezi sebou ve vánku sdělí, všechny za jednu a jedna za všechny. Líbal její orchideje, karafiáty a gerbery, až ztrácel nad omračující pastí dech.
Milovali se pod jehněčí břízkou, kde se v jeho náruči rychle proměnila v blackartovou snovou klisnu s elektricky jiskrnou hřívou, rozšířenými nozdrami náhle vycítícími ve vyprahlé mělké pustině nejhlubší studnu. Stud zavoněl kosmicky jak edenský model, když vykopla nohu do přímky. Pak se celá stiskla v cvalu, až zmoldánkověla, ňadra, malá jak nosorožčí růžky, zavířila jako prsa Amazonek nad divošsky kroužící a vyskakující pánví snové klisny.
Proměnila se v bílého šťastného dráčka, vydechujícího diamantový žár nad špičky minaretů v mramorové krajině, proměnila se v perleťovou dračici zápasící o zlatou jeskyni. Proměnila se v růžovou orchidej, vydechující elixír luxusních vůní matných olejíčků a sklánějící kalich v nevinné rozkoši. Proměnila se v rozjetý nefritový sexystroj, složený ze dvou doběla rozžhavených a přesně přirážejících pístů, obemykajících hrot vstřikovače nepropustně těsným plstěným kroužkem. Proměnila se v galaktickou loď. To všechno v príma sexy brejličkách, které Viky od první chvíle zbožňoval. Proměnila svoje tělo v autolávovitou klávesnici, do níž Drozd vepsal Obratník ticha. Proměnila se v otevřenou knihu, prozářenou katedrálu, docela maličkou planetu v tichobraní, rozechvělou snící přesličku. V šráfkovaný otisk stébel plných zrcadel.
Byli spolu v Kuala Lumpur, v Lublani a Oděse. Milovali se bosensky, chorvatsky, slovinsky, srbsky a jugoslávsky. Políbil s něžným královským vděkem křížek a schoval jej do svého amuletu k magickému extraktu ze zaječího ucha. Vtiskl Dalmácii polibek na neopakovatelnou bradavku a do ruky psí známku. Vypadala jako psice. Když potom omámeně kráčel se somračkou plnou plyše překrásnou scenerií pyšně rozkvétajících skal, po cestě do třetihorně a božsky staromódních hor, po které ho zvědavě doprovázela malá zrzavá lasička, srazil se nad začarovanými kořeny s partou fousáčů. Ti si ho pobaveně měřili a sebrali mu pistoli a hašiš.