Tak tedy dnes je to 6 let od úmrtí zuřivého surrealisty Pavla Řezníčka. Tu báseň, co jsem o něm a pro něj napsal před 4 roky a včera ji umístil na FB, jsem v červenci zhudebnil, takže ji teď hodím sem. Původně jsou to 3 různé tracky, které smontoval dohromady a zvukově smíchal Bohuslav Vaněk-Úvalský, jemuž tímto děkuji. No a další dík patří Jardovi Tomsovi, který hudbu nasadil na ten můj starej portrét Řezníčka. Jako, není to žádnej hit vzhledem k tomu, že báseň je psána volným veršem. Spíš je to recitace s hudebním doprovodem. Nejhudebnější část je asi ta prostřední, kde jsou náznaky zpěvu a melodie. I tak Vám ale příjemný poslech přeje Miloš Skalka.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Řezníček (spisovatel)
Pavel Řezníček se nehlásí...
Kolikáté léto již
budou kvést květy jabloní bez tebe,
Pavle Řezníčku?
Tvůj oblíbený nepřítel Rodidlo Krawczyk Slepecký
nabobtnal už na 160 kilo
stejně jako kardinál Duka,
ale ty už je znovu neuvidíš.
Nedáš si znovu 20 plzní U Jelínků,
kde ti kvůli sprostému chování k servírce Marii
bylo vyhrazeno místo u močí čpícího WC.
Nezkusíš se nenápadně přesunout jinam,
blíž k výčepu,
a neuslyšíš již Mariin nakvašený ryčný hlas:
„Kde je vaše místo, Řezníčku! Zpátky k hajzlům!“
Nebudeš se cpát týden před kontrolou u doktorky
každý den pytlíkem kyselého zelí,
aby ti klesla hodnota cukru v krvi
a tys pak mohl zas tři týdny chlastat jako Dán,
anebo spíše jako Řezníček.
Neobšťastníš už ani jednu kurvu z Perlovky,
ani na toho tučňáka.
Nevykřikneš už svou kakodémonickou fistulí
na žádnou další ženu v davu své obligátní:
„Slečno, nechtěla byste si zamrdat?!“
Nenapíšeš už ani jeden urážlivý dopis
do žádné redakce časopisu či nakladatelství,
které otálely s otištěním tvého geniálního díla.
Nepustíš si už z rádia jazz a nepodíváš se do Francie,
ba ani do Francouzského institutu…
& temnou nocí skáče tvá amputovaná cukrovkářská noha,
tvá haksna, která smrděla tak,
až jsem si musel pod nos natřít tygří mast,
když jsi ji chtěl ode mě převazovat,
protože ses bál,
že kdybys s ní šel k doktorovi,
tak ti ji ufiknou,
& tos měl teda sakra recht!
Tvá cukrovkářská haksna,
kterou ti amputovali v blázinci,
skáče temnou nocí jako parašutista z letadla
jako Jozef Gabčík při výsadku nad protektorátem,
jako klokan Skippy s prázdnou kapsou
jako divoký mustang v emblému Ferrari
jako železný oř od firmy Pullman,
rozjetý parní vlak,
mašina,
která vyjela z dráhy svých kolejí
a před sebou hrne a drtí vše,
co jí přijde do cesty.
Člověk mašina cholerik Řezníček,
slova jako maso z řeznictví
a maso jako slova,
ba i jako sova,
která kutálí svou čepici stále před sebou
jako tvá amputovaná cukrovkářská haksna.
Né, už spolu nevyjedeme Posázavským pacifikem do Pikovic,
abychom prošli stezku podél řeky a skal, srubů & trampských osad
za neustávající debaty bez doušku alkoholu
a teprve na konci celodenní cesty skočili na pivo.
& Motýl to stále ještě nemá spočítáno,
(místo něj nám přilétli motýle)
zatímco ty jsi už mrtvý.
& mrtvý prd ví,
to my zase víme moc dobře.
& taky to, že Servít je samolitr vůl,
jak jsi to čmáral z recese
po zdech křídou na zdi domů vedle K+M+B
a vedle kosočtverců na ohradách.
Čekám tě U Bansethů, Pavle,
na zasedání Klubu Nezávislých Surrealistů,
který jsi založil,
abys nasral skupinu,
přestože jsme v něm byli jen my dva.
Jenže ty už teď, Pavle, ani nikoho nenasereš,
ačkoli tě to tak moc bavilo.
Už nepřijdeš k Bansethům
ani k Jelínkům
ani nikam jinam.
Už nikdy, však ty víš proč.
Vždyť jsi přece mrtvý stejně tak jako Petr Král,
s nímž ses seznámil na vojně v té osudové Plzni,
plné sudů plzeňského, které jsi tak rád pil,
kde v kasárnách na zdi hajzlu stálo:
„PEPA HANZLÍK JE MOUCHA!“
Tam se tehdy stal slavný básník obyčejnou mouchou,
nebo snad mouchou pyrenejskou?
Moucha masařka přilétá do masny
& v nestřežené chvíli usedá na mrtvou flákotu masa,
do níž naklade svá vajíčka dřív,
než si jí všimne řezník Masařík a pokusí se ji odehnat pryč.
„To je koloběh života a smrti,“ řekl by asi filozof,
„Anebo možná koloběžka?“
Inu kdo ví?
Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval,
& ta haksna,
cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka,
teď dál skáče světem jako pominutá.
Naskočila na koloběžku života a smrti
a jede jako o závod s železným ořem,
který vyjel z kolejí a hrne vše před sebou jako příval
z protržené přehrady, jenže…
...jenže ďáblův ocas je bicykl,
to my zas dobře víme,
& na tom bicyklu jednonohý Řezníček
pronásleduje svou emancipovanou hnijící haksnu na útěku,
zatímco Doutník doutná dál opodál.
Řezníčkova haksna dojela na koloběžce až do mlejna
& za ní Řezníček na bicyklu,
jenž je ocasem ďábla.
& v tom mlejně,
kde bydlela Venuše Mélská
(což byla vlastně řecká bohyně lásky Afrodíté,
přesněji řečeno její bezruké torzo sochy,
které tam uteklo z Louvru)
začala velká mela.
Přidal se k ní i melos,
aby to mělo melodii
& také Melanésané,
což je vlastně mongoloidní rasa,
& to se málo ví,
navíc se o tom nemluví,
ale s mongolíky to nemá nic společného,
jenže o těch už se tuplem nesmí mluvit.
& v obří kapsli projektilu tam přiletěl taky Georges Méliès
a celé to natáčel na stařičkou kameru bratří Lumièrů
pod pracovním názvem Cesta do mlejna aneb Velká mela.
Do role afektovaného & úlisného velkoprůmyslníka,
jenž se dvoří Venuši Mélské,
obsadil prvorepublikového herce Čeňka Šlégla,
který byl po válce odsouzen za podporu nacismu,
ale koho to dnes zajímá?
& tak se tedy velkoprůmyslník Šlégl afektovaně,
leč marně,
dvoří bezruké soše Afrodity,
jež má však vřelý milostný poměr
s Řezníčkovou cukrovkářskou haksnou
& taky s Melanésany včetně mongolíků
& dokonce i se sochami moai,
které připluly z Velikonočního ostrova na Vánoce,
aby si užili ten mejdan,
což samozřejmě strašlivě sere jednonohého vzteklouna & cholerika Pavla Řezníčka,
který by se k nim moc rád přidal,
ale spolu se Šléglem je odsouzen jen k trpnému přihlížení orgií
bezrukého torza sochy s hnijícím torzem haksny
& se všemi ostatními nestydami a hanbáři.
Mezitím se v masně v mrtvé flákotě masa,
kam masařka nakladla svá vejce,
vylíhly nové mouchy
& celé jejich hejno nyní přilétá do mlejna
& přidává se ke smilnění.
& Řezníček i Čeněk Šlégl zuří,
ale není jim to nic platné.
Jela okolo tramvaj s Alexandrem Velikým,
jenže zastávka U Mlejna je na znamení
a Alexandr zapomněl zmáčknout tlačítko STOP,
takže vystoupil až v Berlíně na Alexanderplatzu
& už se nestihl vrátit zpátky.
Náhle však Afrodíté s Řezníčkovou haksnou,
mouchami,
Melanésany,
mongolíky i moai
padá mezi mlýnské kameny a je drcena na masokostní moučku.
Padá tam ale i Řezníček,
který chtěl zachránit svou nezbednou amputovanou hnijící haksnu,
tak se jí chytil, ale stáhlo ho to dolů,
kam za ním padá i Čeněk Šlégl,
jenž držel Řezníčka za jeho zbývající zdravou nohu,
aby nespadl mezi mlýnské kameny.
Ale spadli tam nakonec všichni včetně Mélièse s kamerou.
& tak skončil i jeho poslední roztočený film Cesta do mlejna aneb Velká mela.
(Zlé jazyky ale tvrdí, že o remake se prý pokusí Zdeněk Troška,
no eště toho trošku!)
„Mlýn stále mele, buhehehehé!“
chechtá se maniakálně zlomyslný černý mlynář,
který to vše způsobil,
ten absolutní hrobař,
vykuk a darebák,
jenž nemá nikdy dost.
Není to totiž obyčejný mlejn,
nýbrž černý mlejn,
masomlejn času a prostoru,
co semele úplně všechno.
A tak do něj padá i Blansko,
Brno i s kvelbem & hvězdami,
se svou bohémou včetně jejího demiurga Jana Nováka
& Franty Kocourka,
co si na hlavě nechal štípat dříví,
padá tam dokonce i Arnošt Goldflam se svým Dolfíkem,
ale mizí v něm i Praha
& také Sinkulova ulice,
v níž bydlel jistý řezník jménem Masařík, vlastně básník Řezníček.
Všechno je semleto včetně semtelete.
Došlo i na klápště,
zatímco Doutník dodoutnal.
Milý Pavle,
ty už mi nesdělíš své novinky,
osobně,
ani po telefonu.
A když dnes vytočím tvou pevnou linku,
ozve se jen tvůj před lety nahraný hlas:
„Pavel Řezníček … se nehlásí.
Zanechte nám prosím vzkaz.“
