Terénní automobil se po průjezdu Prahou vydal směrem na sever, ale u Březiněvsi odbočil na starou silnici směrem na Mělník. Řidič cestu znal, před léty tady jezdil každý všední den autobusem celé čtyři roky. Studoval totiž tamní „zemědělku,“ která se nedlouho předtím dokonce jmenovala „vinařská.“ Na rozdíl od mnoha svých spolužáků měl o své budoucnosti jasnou představu. Budu vinařem, řekl už ve čtrnácti svým rodičům a oni mu nebránili. S jinými studenty si moc nerozuměl, po pravdě řečeno si ho nikdo moc nevšímal. Pouze svou třídní, profesorku češtiny, zaujaly jeho slohová cvičení a tak se ho jednou zeptala, zda už zkoušel napsat i něco jiného. Po určitém váhání se k tomu přiznal a tak mu pomohla otevřít dveře do světa literatury. Jednou mu řekla: Vy budete to víno mít jako koníčka, protože vaše životní cesta bude jiná. Bránil se sice i jen takovémuto pomyšlení, ale nakonec na ta slova došlo. Jeho studijní výsledky nebyly nijak vynikající, ale odmaturoval bez problémů a dostal se i na vysokou, v Lednici na Moravě.
V těchto úvahách projel pár kilometrů a zpomalil před Líbeznicemi. Kdo ví, zda to zavinila láska k vínu nebo k tmavovlasé krasavici Radmile, do jejíchž pikantně sešikmených očí se jednoho dne zahleděl, že nakonec, ač Pražák křtěný Vltavou, neprotestoval proti tomu, stát se Moravákem. Tato vzpomínka u něj vyvolala úsměv i povzdech zároveň. Za okny se zatím mihla obec Předboj, ale řidič ani nezpomalil, jako by chtěl něco mít rychle za sebou. Rok před dokončením studia jeho rodiče zahynuli na prázdninové cestě při autonehodě a tak se zcela bez přechodu stal dospělým, který se musí starat sám o sebe. První, co pochopil, bylo to, že domov, to jsou rodiče a když s nimi o ten svůj v Praze přišel, musí si vybudovat nový. V té chvíli za ním zůstala odbočka k Neratovicím, jako připomenutí, že hlavní v životě je nenechat se otrávit. To se týkalo i jeho psaní- poměrně snadno překonal začátečnická léta, přes literární soutěže a časopisy se dostal k přízvisku „nadějný“ a když mu jedno z nových nakladatelství, vzniklých po revoluci, nabídlo v pouhých šestadvaceti letech exkluzívní smlouvu, nepochyboval, že se zařadí mezi úspěšné. Tak za ním zůstal i Štěpánský most a po levé straně se v dálce objevila mělnická věž. Pokýval hlavou, jako by potkal starého známého. Jak dlouho tu vlastně nebyl? Tři roky, když se zde mihl na sraze po dvaceti letech od maturity. Ale to v této chvíli nebylo důležité.
Projížděl Kelské Vinice a to ho přece jen přimělo zpomalit. Studium ukončil v převratném roce 1989 a s jakousi samozřejmostí nastoupil do práce u Radmilina otce, který se během několika let stal jedním z nejbohatších a nejúspěšnějších vinařů celé Moravy. Rok poté se s Radmilou vzali a tehdy mu jeho tchán řekl:
-“Teď jsi můj syn a jednou budeš tohle všechno mít na starosti, protože žena přece nemůže vést rodinné vinařství. Teď mám osmdesát hektarů a až začnou rodit ty mladé, dotáhneme to spolu na rovnou stovku.“ Tehdy mu odpověděl:
-“Jenom? Proč ne ještě víc?“ Netušil, že tahle odpověď mu zaručila zajištění až do smrti, protože Radmilin otec se tím ujistil, že našel správného člověka pro své záměry. Ty se naplnily víc než očekával, protože během dalších let jejich výsadby vzrostly skoro na dvojnásobek. Nicméně profesorka měla pravdu- vinařství ho sice velmi dobře živilo, ale nenaplňovalo. Po večerech a v noci tedy psal a říkal si, že je spokojen.
Mělník. Řidič zaparkoval a vystoupil. Byl vlídný den počínajícího podzimu, příznivý dozrávání hroznů. Slunce se na chvíli ukrylo za mrak a řidič zase zabloudil do vzpomínek. Děti neměli, odkládali to z roku na rok, od vinobraní k vinobraní, až to nakonec vypadalo, že to vůbec nepůjde. Třebaže se navzájem obviňovali, že za to může ten druhý, ale nikdy nešli na testy, takže k žádnému výsledku nedošli. Za ta léta se s manželkou odcizili, každý si žil svůj vlastní život, nedostatkem netrpěli a tak neměli potřebu něco měnit. Teď mu naskakovala čtyřicítka, hrozil mu syndrom vyhoření, obezita, vysoký krevní tlak a cukrovka, nemluvě o tom, že se mu před veřejností podařilo utajit fakt, že byl už dvakrát na protialkoholním léčení. Alkoholik je ten, kdo pije tvrdý alkohol, víno přece není alkohol, říkal s hlubokým přesvědčením. Pil jenom víno, pivo jen občas k
jídlu a jinak pouze oceány kávy, o níž tvrdil, že ji potřebuje k tomu, aby mohl psát.

2

Co hledal v Mělníku, když ho vzpomínky nebraly a jiné zájmy zde také neměl? V jakési vinařské ročence ještě z dob první republiky našel informace o hroznové kúře, která vede k celkovému ozdravení organismu. Udělal si tedy na čtrnáct dní volno a Mělník zvolil jako vhodné místo proto, aby měl klid. Prošel se po náměstí, zjistil, že se tu od dob jeho studia změnilo méně, než by očekával a pak si zašel do Zámecké restaurace na jídlo, které mohlo být pozdním obědem nebo časnou večeří. Pak uvažoval, kde se ubytuje. Žádný z místních hotelů mu nepřipadal vhodný, právě vzhledem k tomu, že měl v plánu jíst hrozny a dodržovat speciální dietu. Pak mu napadlo, že by to mohl zkusit někde v soukromí. Zaplatil a vyšel na ulici. První, koho zde potkal, byl starší muž v dlouhém kabátě a s podivnou čapkou na hlavě. Kdyby si ho pořádně prohlédl, možná by ho ani neoslovil, ale udělal to a tak se jeho život měl dostat na zcela jinou kolej...
-“Dobrý den,“ řekl mu. „Promiňte, že obtěžuji, ale nevíte, kde bych zde mohl pár týdnů zůstat u někoho soukromí?“ Neznámého muže jeho dotaz nijak nepřekvapil, spíš se zdálo, že něco takového čekal. Jako by jejich setkání nebylo náhodné, ale očekávané.
-“Můžete jít ke mně, volný pokoj náhodou mám.“
-“Opravdu? To je tedy náhoda. Podívám se. A jmenuji se Jan Šteflík.“ Úmyslně neřekl své literární jméno, i když nepředpokládal, že by právě jeho protějšek znal Roberta Radimského. Toto jméno si vytvořil podle rodné obce své matky, Radimi na Mladoboleslavsku. Byla z rodu Benešů a jednou řekla, že Jan Beneš, předčasně zemřelý přítel Karla Hynka Máchy, byl z jejich rodiny a svému synovi dala jméno právě po něm. On sám si nikdy neověřil, zdali je to pravda a po matčině předčasné smrti to úplně pustil z hlavy.
-“Těší mě. Já jsem Hilarius Gothard.“ Zvláštní jméno, pomyslel si Jan. Místo toho se osmělil říci:
-“Jste cizinec? Ale to asi ne. Na to mluvíte moc pěkně česky.“
-“Ano, ale bydlím tady už moc dlouho na to, abych se naučil.“ Jan, který se za všechna ta léta na Moravě seznámil se všemi tamními nářečími, ale zakládal si na své spisovné češtině natolik, že ani jedním nemluvil, na to měl jiný názor, ale považoval za moudřejší nechat si jej pro sebe. Za této řeči už směřovali k mužovu obydlí. Nejdříve prošli úzkou uličkou mezi dvěma starobylými domy a pak dolů z kopce, kde stanuli před vysokou zdí. Návštěvníkovi se tohle místo zdálo zvláštní, tím spíše, že se nedovedl upamatovat, že by zde už někdy byl, třebaže za svého čtyřletého studia ve zdejším městě bydlel na privátě a domů jezdil jen na víkendy, takže si myslel, že pro něj Mělník už neskrývá žádné tajemství.
Jestliže se mu vše od seznámení s panem Gothardem zdálo zvláštní, poté, co prošel starobylou brankou, se tento pocit ještě vystupňoval. Nevelká, trojúhelníkovitá zahrada ukrývala za zdí ne méně než dvě stovky révových keřů na nízkém vedení, v nichž oko odborníka rozeznalo Rulandské modré a Tramín bílý. Jejich majitel je ovšem důsledně označoval jako modré roučí a brynšt, takže ho návštěvník při tom nechal. Zbytek zahrady byl pokryt různými bylinami od máty až ke koriandru. A co teprve dům, který vyhlížel, jako by zde zůstal přinejmenším od středověku? Uvnitř vypadal mnohem větší než zvenčí a jeho klenuté stropy se zvedaly do pozoruhodné výšky. Host prošel jenom tři místnosti, ale zdálo se, že je jich zde ještě mnohem víc. Hostitel ho vyzval, aby si sedl a pak mu s jakousi samozřejmostí nabídl víno.
-“Čekal jsem vás. Věděl jsem, že přijdete.“
-“Jak to? Někdo vám o mně řekl? Já vás neznám. Nebo jsme se setkali, když jsem tady studoval?“
-“Ne, to ne. Ale jsou i jiné možnosti.“
-“Nerozumím vám.“
-“Možná byste porozuměl, kdybyste více věřil.“
-“Věřit? V co bych měl věřit? Do kostela jsem nikdy nechodil a nemyslím si, že by to mělo nějaký význam. Svět byl vždycky a také pořád bude.“
-“O to se nepřu a také mluvím o něčem jiném. Snad byste mi mohl věřit, co vám chci vyprávět.“
-“Proč ne? Zajímavé příběhy mám rád. Ostatně jsem spisovatel.“

3

Nezdálo se, že by to na Hilaria udělalo nějaký zvláštní dojem. „Já jsem muž vědy,“ dodal cosi jako vysvětlení.
-“A na co jste přišel?“
-“Myslím, že vám to mohu prozradit. Snad jste schopen tomu uvěřit. Přišel jsem na způsob, jak prodloužit lidský život.“
Jan upadl do podezření, že mluví s bláznem. Jako bohatý člověk se už setkal s několika různými podvodníky a šarlatány, kteří z něj chtěli vylákat peníze. Po pravdě ale neuvěřil žádnému, protože netrpěl přehnanou důvěřivostí. „Opravdu?“ zeptal se neutrálním tónem.
-“Opravdu. Vím, že to bude znít divně, ale říkám vám čistou pravdu.“
-“A co je ta vaše pravda?“
-“Víte, co se stane, když vypijete dvacet litrů vína za týden?“
-“Cože?“ Jan měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. „Myslíte tu starou moravskou pověru, že se tím člověku vymění krev? To zná každý, ale po pravdě řečeno, osobně neznám nikoho, kdo by to opravdu absolvoval.“
-“To není pověra ani tlach. Ale víte, co se stane, když toho vína za týden vypijete čtyřiadvacet litrů? Omládnete a váš život se tím prodlouží.“
-“O kolik?“ Jan si skoro proti své vůli svého nového známého pořádně prohlédl. Na blázna opravdu nevypadal, spíš budil dojem člověka, který si stojí za vším, co řekl.
-“O kolik? To přesně nevím. O kolik kdo chce. A je možné to zopakovat.“
-“Poslyšte, pane, to mi opravdu chcete namluvit, že jste si dokázal prodloužit život? Že jste tu snad ještě od dob Rudolfa II.?“
-“Kdepak Rudolfa. Já se narodil rok po Karlovi IV., slavném Otci Vlasti.“
-“Tak? To nejste alchymista?“
Alchymista? Už ne. Přesněji řečeno, jsem alchymista, který přestal laborovat. A víte, co znamená, když alchymista přestane laborovat? Buď ztratil víru ve smysl svého díla, nebo došel cíle.“
Jan mimoděk zakroutil hlavou. Samozřejmě tomu nevěřil, ale nechtěl přijít o konec příběhu. I když to nebude pravda, možná to bude aspoň dobře vymyšleno, řekl si.
-“Ano, došel jsem cíle. Podívejte se kolem sebe.“ Návštěvník poslechl a musel uznat, že tolik zvláštních věcí pohromadě se jen tak nevidí. Ale dům nebyl ani muzeem, ani nehostil sbírku starožitností. Vesměs to byly věci, o jejichž smyslu by se musel dohadovat i profesionální historik. A tím Jan nebyl, takže nevěděl, co si o tom všem má myslet.
-“Ale- i kdyby to bylo tak, jak říkáte, mistře Hilarie, jak by se vám podařilo žít tak dlouho, aby si toho nikdo nevšiml?“
-“Zprvu to bylo trochu obtížné. Ale když Mělník zrušil zvláštní branku, kterou vstupoval do města kat, zařídil jsem se tady a jsem tak hezky stranou a nikomu nejsem na očích. A neříkejte mi mistře, já jsem pořád jen učedník. Adept.“ Poslední, těžko dělitelné slovo, vyslovil s tak zvláštním přízvukem, že to Jana přimělo zahledět se hostiteli do očí. To, co v nich spatřil, ho přimělo k otázce:
-“Ale jak je něco takového možné? Čím se živíte-tedy jestli to není příliš osobní.“
-“Léta jsem prodával šafrán. Tady na mé zahradě je pro něj zvlášť vhodná půda, ale kdo o něj dnes stojí? Tak sem tam prodám něco ze svého majetku. Nevěřil byste, co jsou někteří lidé zaplatit za staré věci.“ Sběratele starožitností Jan znal a tak tomu věřil, ale věřit všemu, co zde slyšel? To na něj bylo přece jen trochu moc. Ale aniž si to uvědomil, jeho skepticismus už byl poněkud nahlodán.
-“Přijel jsem kvůli hroznové kúře. A vy mě jen tak pozvete k sobě do domu a nabídnete mi tohle?“
-“Konečně to začínáte chápat.“ Hilarius se zatvářil spokojeně. „Zkuste se mnou tuhle kúru a věřte mi, nebudete litovat. Nabízím vám víc, než můžete na tomto světě dosáhnout silou, mocí nebo penězi.“
-“A co za to chcete? Tohle přece není jenom tak.“

4

-“Ale no tak, Jene. Myslíte si snad, že je to jako v pohádkách? Úpis vlastní krví a duši k tomu?“
Tohle si Jan skutečně nemyslel. Ale cítil, že za tím musí něco být. „No dobře. Vidím, že chcete hrát s otevřenými kartami. Markétko, pojď k nám, ukaž se pánovi.“ Dveře do vedlejší místnosti se otevřely a v nich se objevila ženská, skoro ještě dívčí postava. Podle rysů ve tváři nebylo těžké uhodnout, že je Hilariovou dcerou. Jan si všiml, že je hodně vysoká, protože vyplňovala téměř celou výšku lomeného oblouku, uzavírajícího vchod. Byla oblečená v bílém, oděv jí splýval podél těla a jen malinko napovídal něco o jejích tvarech. Jen ve tváři byla trochu příliš bledá, jako bývají ti, kdo chodí málo ven. Jan na ní ulpěl očima trochu déle, než by se dalo považovat za zdvořilé, ale ona mu sama pomohla z rozpaků tím, že řekla své jméno. Podala mu ruku a lehce se uklonila. Jan se nezmohl na nic jiného, než že se také představil. Mimoděk si vzpomněl na taneční, které před léty absolvoval nedaleko odtud, v Zámecké vinárně, když ještě zdejší zámek nebyl zpět v majetku rodu Lobkoviců. Tentokrát sice nemusel tančit, ale když byl vyzván, aby vyprávěl o svém životě, nějak se nemohl rozpovídat. Zůstal tedy u tématu, o němž si myslel, že by mohlo pro ně všechny být společné, totiž u vína. Vyprávěl o své práci a trochu se dotkl i literární činnosti, ale svou rodinu přešel mlčením. Popíjeli při tom víno, jehož chuť Janovi nepřipomínala nic z toho, s čím se setkal v celé své vinařské kariéře, dokonce ani u vinařů- autentistů. Takové víno pili naši předkové a kdo ví, jaká vína budou pít naši potomci za takových sto nebo dvě stě let? Hilarius, jako by věděl, nač jeho host myslí, řekl:
-“Kdo se dožije, uvidí.“
-“Ano, ale kdo tomu má věřit?“
-“Přece ten, kdo chce.“
Chvíli bylo ticho, které svědčilo o tom, že Jan o takové nabídce vážně přemýšlí. Pak se zeptal:
-“A kdy můžeme začít?“
-“Třeba hned. První litr už máme skoro za sebou. Brynštem jsme začali, ale až vám přestane chutnat, můžeme přejít na roučí. Víc druhů tady nemám, ale to vadit nebude. Jsme přece vinaři.“
-“Ovšem, to jsme. A moc mě těší, že jsem se s vámi seznámil.“
-“I mě,“ přiznal Hilarius. „Není to jen tak, takovýto život. Cítíme se občas strašně osamělí, viď, Markétko.“ Oslovená jen sklopila oči a po tváři se jí rozlil ruměnec, ale možná to bylo jen tím vínem, které pila stejně vydatně jako ostatní dva u stolu.
-“Sedm set let. To je pro lidi, kteří jsou zvyklí, že se člověk může dožít šedesáti nebo sedmdesáti let, s trochou štěstí osmdesáti a s velkou klikou devadesáti, skoro jako věčnost.“ Tohle nebyl pojem, který by Janovi často zněl v mysli, ale teď ho vyslovil a bylo to pro něj jako hledět dalekohledem do vesmíru, nebo spíš do hluboké propasti. „A vy mi tvrdíte, že mi tu věčnost můžete nabídnout? A dokonce jen tak a nic za to nechcete?“
Místo Hilaria odpověděla jeho dcera:
-“Musíš mě milovat.“ Jana ta věta, vyslovená přece jenom příliš na rovinu, vychýlila z rovnováhy.
-“Tak?“ To bylo jediné slovo, na které se zmohl. Souhlas to být mohl, ale nemusel. Obrátil se k Markétě, ale z její tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. Stále ten mírný pohled modrých očí, lehký úsměv na maličko pootevřených rtech a dvě kadeře světlých vlasů, které asi schválně nechala vyhlížet zpod šátku, uvázaného způsobem, jaký se už dnes nikde nevidí. Jan přestával vnímat čas i kolik toho vypil, jako by se povznášel do nějakých vyšších sfér. Pohárů přibývalo a den se proměnil v podvečer a pak i v tmavou noc. A pak ta tma obestřela i jeho vědomí.
Probudil se v hotelovém pokoji. Nevěděl, jak se tam dostal, ale zlatá platební karta se ukázala dobrým klíčem. Podle účtu prospal dvě noci a celý den mezi nimi. Když se dal jakžtakž do pořádku, našel svůj automobil a odjel, jak nejrychleji dokázal. A už nikdy se do města nevrátil, natožpak aby zkoumal, zda se ten příběh odehrál ve skutečnosti, nebo jen v jeho vlastní mysli.
A zatím si mistr Hilarius říkal: Jak jsou lidé pošetilí. Ve všech příbězích, co svět světem stojí, každý, kdo může volit mezi láskou a věčností, si vždycky vybere lásku. A tenhle mohl mít obojí, ale sebral se a odešel. Že přece nebude žít se ženou, kterou nemiluje. Ať už celou věčnost nebo jen dlouhý čas. Ale kdyby si to rozmyslel a chtěl zopakovat, neuspěje. To víno musí být aspoň desetileté. Tak je to, adepte.

(dokončeno 10.2. 2025)