Tradičně, jako ostatně každý rok už po čtvrt století, se v teplické divadelní kavárně Maskaron slavnostně předával almanach autorů volné výtvarné a literárně-estetické společnosti Šlauch 2000. Termín padl na pondělí 3. února 2025 od 18 hodin a celým večerem provázel a almanachy předával otec zakladatel Martin Tomášek. Nezavítala jsem na tuto akci už několik let a kdybych se týden předtím neviděla s básníkem a kytaristou Martinem Davidem, asi bych nezavítala ani letos. Probudil ve mně touhu potkat se s lidmi, které jsem už zatraceně dlouho neviděla – a budiž mu za to dík.
Už krátce před začátkem byl Maskaron oproti jindy nebývale plný, takže obsluha na baru nemusela příchozí upozorňovat, že dnes se zavírá ve 20 hodin, protože v prázdném lokále se jim nechce civět do prázdna. Kromě Tepličáků a dalších seveřanů pro mě bylo lákadlem i to, že z Prahy sem míří silná trojka: Karel J. Beneš, Jiří Sůra a Vlastislav Kalina.
Začalo se skoro přesně, úvodní slovo měl pochopitelně otec zakladatel, který nám neopomněl připomenout, že večer bude takový, jaký si ho sami uděláme. A pak už to šlo ráz na ráz. Martin Tomášek četl i za nepřítomné, např. za Věru Bartoškovou a Marii Dolistovou, jenže!, sotva Mariiny texty dočetl, ta nakráčela do lokálu. Publikem to zašumělo a Marii nezbylo, než jít hned na pódium a číst své básně otištěné v almanachu znovu. Potěšilo mě, že mezi starými ostřílenými bardy a bardkami se objevilo několik mlaďasů ze zdejšího gymnázia a to zrovna ve chvíli, kdy jsme si s Karlem Benešem špitali, že mladí lidé se jen vypindávají na sítích, ale poezii už nepíšou. A vida! Píšou… Šlauch 2000 se tak rozrostl o další generaci. Program měl i své hosty – a dokonce svého nezbedného hosta: Patrika Linharta. Přiznám se, že už si nepamatuju, co četl, možná i proto, že odmítl číst na mikrofon a tam kde jsem seděla, mu bylo jen málo rozumět; ale taky proto, že jsem napjatě čekala, kdy okázale zvedne svou pravici v gestu, jež jistě nemusím specifikovat. Kupodivu tentokrát okázale zvedl svou levici – třeba nechtěl, abychom jej podezírali, že se touží podobat Elonu Muskovi… Poté se vrátil ke svému stolu, kde na něj čekal jeho nadčasový harém: současná žena, bývalá žena a mámoš.
Na co jsem ale čekala já, a nejen já, bylo vystoupení Jerryho Al Karchňáka, performera z Benešova nad Ploučnicí, který se účastní předávání almanachu pravidelně každý rok a vždycky svou originalitou překvapí. A tak když vpochodoval na plac téměř nahý, oděný jen do dlouhé kravaty, bylo jasno. Občas jsem v kruhu známých říkala, že nejhezčí prdýlku na světě má Madonna, ale po shlédnutí té Jerryho jsem toto tvrzení opustila. Vyvrcholením jeho čísla bylo, když mu otec zakladatel předával almanach a Jerry jej převzal právě těmi dvěma rozkošně naducanými půlkami (viz foto níže). Takové pevné sevření aby jeden pohledal!! A jak byl Jerry v ráži, tak hned jak se zase oblékl, přitančil na plac zpátky a pustil se do rokenrolu – samozřejmě v originálním pojetí. A propos: hudba toho večera byla skvělá, jen škoda že jí nebylo víc. A co vlastně bylo v almanachu? Na ukázku alespoň čtyři texty:
Lucie Zítková Karchňáková
Roste z nás ASI páv
Z oka mi rostou
chlupaté myšlenky
jak utéct z kruhu
a ptačím zobem se nakrmit
Brkem zmalován
indiánem
stát se barevným
Vynechte červenou!
Matka mě pozná
snad?
Za klobouk si tě nedám
to jediné mám…
Ty zrádný ptáku!
Ohňostroj potěšení bez prskavky jediné
brkem na čerta!
Za klobouk si tě nedám
to jediné mám…
Ty zrádný ptáku!
Jsi vším…
jen zadek… ten máš čistý…
I z hovna roste květ
z nás páv ASI…
Vojtěch Kinter
Nábřeží
Nějak tak – už je to pár let
jsem smáčel nohy v moři v Göteborgu
Jenom nohy – moře bylo chladné
Vybavuji si také kamaráda
který si před vstupem do bazénu
ošplouchával vrchní části těla
dokud neměl suché kolečko
kolem genitálie – o těch je každý skok
do mrazivé vody
(Z cyklu Dopravní značky 35/50)
Marie Dolistová
Na cestě
(rondel)
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory,
opojná vůně luk pod javory,
vlčí máky u cesty, šumí bor.
V řece žití z hezkých chvil stavět vor,
prsty stromů vlají jak prapory,
spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Blíží se bouře, blíží se tma,
vichřice zmítá děravým hnízdem,
nicota, zmar čiší tímto místem,
náhle však hlas mláděte z jeho dna.
Spustil se déšť v mlžných obrysech hor,
jít proti vichru, času navzdory.
Rudolf Velvarský
1982
Žít na stropě svých představ
nevěřit náhodám
být pirátem snů
hladovej na kost vánicí jít
se psy se hádat o nocleh
ve vlasech pekelný jiskry mít
po mostě
stěhovat vlny
domů k nám
nevěřit náhodám
Lásku má člověk jen jednu
Ať v srdci věčný hřích
Srdcovou dámu, srdcovou sedmu
Nemáš nikdy kam jít
jen odletět
Přesto se vracíš
Ty blázne
Poď se mnou poď
ukradnem vzducholoď
neboj se, vždyť není den
my dva spolu, ticho a hvězdy
nejsem vrah, nejsem stín
jen dračí dech
nic víc
tak poď a překroč práh
už není pak
tak poď a překroč práh
poď se mnou poď
Jsem dech života
Jsem rozkoš
Jsem tma
2024
Ta vzducholoď už hořela
když jsme nastoupili
ale do vody nespadla
Nerad bych se utopil
Foto: Svatava Antošová
Popisky k fotkám:
Titulní foto v záhlaví: Jerry Al Karchňák
Galerie fotek:
Foto1: Martin Tomášek (otec zakladatel)
Foto2: Vojtěch Kinter (básník z Děčína)
Foto3-4: stůl performera Jerryho Al Karchňáka
Foto5: Vlastislav Kalina (zády) a Jiří Sůra (hosté z Prahy)
Foto6: Martin Herbst a Martin David (kytaristé na odpočinku)
Foto7-8: Pavel Kreml alias Pádlo (patafyzik z Novosedlic)
Foto9: Marie Dolistová (duchovní básnířka z Teplic)
Foto10: Rudolf Velvarský (všestranný tvůrce z Oseka)
Foto11: administrátor těchto stránek (v utajení)
Foto12: Patrik Linhart (tentokrát se zdviženou levicí)
Foto13: Pavel Polívka Band
Foto14: vlevo Vlastislav Kalina, vpravo Patrik Linhart se svým nadčasovým harémem
Foto15: Radek Fridrich (básník a frotážista z Děčína)
Foto16: Lucie Zítková Karchňáková (básnířka a performerka t. č. z Děčína)
Foto17-21: Jerry Al Karchňák (performer z Benešova nad Ploučnicí)
Foto22-23: Martin David Band+Pavel Polívka Band
Foto24-29: Jerry Al Karchňák v rokenrolovém tanci
Foto30-32: básnická gymnasiální omladina (Teplice)
