(30. 11. - 1. 12. 2024)

Místo pravidelného adventního setkávání Skupiny XXVI v Příchovicích, jejichž konání vyvrcholila loni čtyřicátým a posledním ročníkem, se nás několik domluvilo, že ten obvyklý víkend letos využijeme k návštěvě naší kamarádky Šárky Hromádkové. Šárka se účastnila téměř všech srazů na faře v Příchovicích v Jizerských horách – dokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Teď žije ve Vratislavicích nad Nisou.

Vyjíždím krátce před osmou ráno z Děčína rychlíkem na Liberec. Celou cestu až do Jablonného v Podještědí se kolem trati válí mlha a nutí mě hledět spíš někam do sebe než z okna. A tam, někde v útrobách, narážím na léta „uskladněné“ básně Hany Fouskové – básnířky, která se jednou nebo dvakrát objevila na srazu v Příchovicích… Proč zrovna na její básně a ne na jiné, bude asi tím, že se vydávám do míst poblíž Světlé pod Ještědem, kde až do roku 2015 žila. Občas se mi stává, a většinou na cestách, že něco v hloubi zasutého, nějaká krása, která nezmizela po dočtení a vtiskla se mi do těla, se nečekaně zjeví. A tak si v sobě čtu a vytahuji jednotlivé verše, které si mé tělo zapamatovalo: „Jsem žhavý uhlík / na popelu světa / jsem spálená na troud / srším jiskrami / občas na mě šlápne tvoje bota / zahořím a propálím se hvězdami…“ Jsou z Hančiny básně „Blázen“ a kousek za Jablonným mi zázračně rozhrnují mlhu, projasňují oblohu a dovolují slunci naplno vysvitnout. Jeho paprsky jsou ostré a na to, že je konec listopadu, docela hřejí. Ale možná, že jen za oknem…

V půl desáté jsem v Liberci a spěchám na sraz s ostatními, kteří jeli z Prahy: s Lídou Hlinkovou, Radanou Šatánkovou a Karlem Benešem. Z Liberce se přesouváme tramvají do Vratislavic a hned u zastávky nacházíme dům, kde Šárka bydlí. Byt je upraven pro vozíčkáře, takže se v něm může snadno pohybovat, vše potřebné má při ruce a v té výšce, kam z vozíčku dosáhne. Zůstáváme u ní až do pěti hodin odpoledne a probíráme nejen minulé příchovické srazy a naše společné přátele, ale i Šárčino putování po různých ústavech, trápení, která tam musela prožít, a taky to, jak s jejím zdravím zamávalo prodělání covidu… Přes všechny útrapy a složité životní peripetie, které přestála, zůstává Šárka plná optimismu a elánu, chodí, resp. jezdí do práce a taky navštěvuje taneční. Když nám ukazuje video z tanečních, nestačíme zírat!

Po celou dobu naší návštěvy se nám za oknem otevírá úžasný výhled na Ještěd, kam máme v plánu vyrazit druhý den. Od Šárky odcházíme už za tmy. Podle Lídiny GPS jdeme pěšky zpátky do centra Liberce, abychom se po tom šestihodinovém sezení trochu rozhýbali, a tam ještě stíháme večeři. Karel odjíždí zpět do Prahy a nám začíná „dámská jízda“. Nejdřív se přesouváme městským autobusem do penzionu v Liberci-Rochlicích, kde máme zabukovaný nocleh. Překvapuje nás vstřícnost řidiče autobusu, která se jen tak nevidí: když si nedokážeme koupit jízdenku s pomocí přístroje, namontovaného v autobuse, vstane od volantu, vyběhne ven, protože autobus je plný lidí a on by se skrze ně neprotlačil, venkem pak doběhne k prostředním dveřím, nastoupí a ukáže nám, jak se jízdenka kupuje. Ochotně, s úsměvem, bez jakékoliv nervozity. Zmiňuji se o tom proto, že v Ústí nad Labem mě řidič vyhodil z autobusu po pouhém dotazu, zda si u něj mohu koupit jízdenku za hotové… Ubytujeme se v třílůžkovém pokoji se střešním oknem a před spaním jdeme ještě na chvíli dolů do pivnice „na jedno“. Lída nám vypráví o svých cestách Evropou, kterou projíždí na koloběžce a svoje povídání doprovází fotografiemi, nastřádanými v mobilu. Jejím nejčerstvějším dobrodružstvím je cesta podél pobřeží řecké části Kypru.

Ráno zalije náš pokoj střešním oknem syté světlo. Když si stoupnu na židli, vidím na jihozápadě opět Ještěd. Je nádherně nasvícený ranním sluncem, obloha kolem něj jakoby studem zrůžovělá, horní partie vrcholu zasněžené. A ve mně se převalují zase jiné verše Hanky Fouskové: „Růžoví beránci / se ještě schovávají / v jablkové tmě / a přesto už je den / Divoké spřežení jitra se nakonec / přece vymkne strážcům tmy / a rudá hříva pulzující na ohlávce / temnoty/ zahoří…“ Tyhle jsou z básně „Svítání“. Připravíme si na pokoji rychlou snídani z vlastních zásob a opouštíme penzion. Kousek od něj je vlaková stanice, kde chytáme vláček do Liberce přijíždějící z Harrachova, potažmo z Kořenova, což v nás vyvolává vzpomínky na příchovické srazy, protože právě z Kořenova jsme nezřídka docházeli do Příchovic pěšky. Z Liberce se necháváme „masňácky“ vyvézt autobusem až do sedla Na Výpřeži, abychom to měly na vrchol Ještědu co nejblíž, a z Výpřeže vyrážíme po červené nahoru. Sněhu tu je sice málo, ale je zledovatělý na kost. Nedá se po něm vůbec jít. Scházíme tedy z cesty do lesa, kde sníh zůstal na stromech, a prodíráme se mezi stromy dál souběžně s cestou. Před polednem jsme na vrcholu. Je úplně jasno, obloha modrá, slunce ostré a vítr prudký a ledový. Nicméně odměnou nám jsou úžasné rozhledy. Nad Lužickými horami se válejí bílá mračna, ale na obzoru se tyčící zasněžené Krkonoše jsou skoro na dotek. Nemůžeme se na ně vynadívat. Byla jsem na Ještědu letos už jednou – na jaře, na konci března. Byly zrovna Velikonoce a já to šla zezdola, z Horního Hanychova zrovna v den, kdy sem vítr navál prach ze Sahary. Nejen že se špatně dýchalo, ale seshora nebylo nic vidět, jen střechy domů dole v Liberci. Když jsem se na ten výlet vydávala, vůbec mi nedošlo, že to tak prostě bude. Takže tahle jasná adventní neděle mi to mnohonásobně vynahrazuje. Uvnitř v restauraci dáváme docela dobrou čočkovou polévku s chlebem, upíráme zrak na horizonty a na chvíli jsme každá jen se svými myšlenkami a pocity.

Vyfotíme se s Dítětem z Marsu sochaře Jaroslava Róny a začínáme scházet dolů. Lída spěchá, protože musí odjet dřív, tak jde napřed, my s Radanou se pomalu couráme do Horního Hanychova. Sestup je strmý, ozývají se kolena. A když něco bolí, je nejlepší sarkastický humor. K němu mi poslouží dávná replika z jedné z našich her: „Já mám holku z Ještědu, ač ubývá sil, ještě du!“ (Oč ve hře šlo, se můžete podrobněji dočíst v úvodu k tomuto článku: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/svatava-antosova/sraz-na-krusci-po-100-letech-aneb-deadmani-opet-v-akci) V Hanychově chvíli blbneme na horách umělého sněhu, který tam ve spodní části sjezdovky vrství sněhová děla, a Radanu to inspiruje k rozepsání básně okamžiku: „Do kopců stoupám, dech už sípavý, / mráz štípe do tváří, já cítím slast. / Za trochou sněhu šla bych světa kraj, / třeba ho na sjezdovky krást…“ Když dostatečně vymrzneme, zapadneme do nejbližší hospůdky. Její interiér nás okamžitě zaujme obrovskou knihovnou. Je plná starých knih, povětšinou německých, pečlivě svázaných a na přebalu se pyšnících zlaceným písmem. Sedneme si přímo k ní a nevycházíme z údivu. Těmi skvostnými svazky by se klidně mohlo pyšnit nějaké muzeum! Sotva ale po jedné sáhnu, abych si ji prohlédla, vystartuje odněkud jakýsi plešoun a arogantně mě sprdne: „Nevytahujte nám ty knížky z regálu!“ Načež se ho Radana zeptá, čí je ta knihovna, a dostane se jí lakonického a důrazného odseknutí: „Naše!!“ Trochu nám to zkazí dobrou náladu, ale ta se vrátí, když při placení zjistíme, že nám obsluha zapomněla naúčtovat ne zrovna levný rum. Teď je to fifty fifty. Zbývá návrat do centra Liberce, česká večeře v českém bufíku, procházka večerním městem s adventními trhy, návštěva Fryčova knihkupectví a odjezd. Ve vlaku stejně jako ráno zapátrám ve svých útrobách a vytáhnu z nich tentokrát celou Hančinu báseň – báseň bez názvu, kterou napsala v roce 1994 v autobuse z Liberce do Hodek: „Spící město se mi položilo / k nohám / noc nad něj spustila svůj / černý vlas / jen jeho bílé perly svítí v tmách / a stromy sestoupily z hor / a tiše rozestavily svou mlčenlivou / stráž / na jeho okrajích / Jen ty jdeš stále sama / vlas už ti zešedl / a poztrácené perly snů / stále navlékáš / na náhrdelník času / jenž brzy zaškrtí tě.“