Nebo ještě jinak – slovy Bohumila Hrabala: kterak se neuvěřitelné stalo skutkem… Plzeňský experimentální básník Robert Janda tentokrát přistoupil k jinému experimentu než k tomu psanému a pozval na víkend 20. - 22. září 2024 část Skupiny XXVI na svou „haciendu“ v Prostředním Krušci na Šumavě. Ani on, a přiznám se, že ani já jsem nečekala, že setkání se opravdu uskuteční. Pravděpodobnější bylo, že se navzájem zahrneme omluvami, proč ten nebo ta z nás pozvaných přijet nemůže a Robert to nakonec odpíská. Ale nestalo se tak. První, kdo potvrdil příjezd, byl Bohuslav Vaněk Úvalský, a to bylo co říct. Je o něm totiž známo, že nevytáhne paty z pražských Nuslí. Pak se začali ozývat další a nakonec jsme se tam sešli ve složení: již zmíněný Boban, Roman Szpuk, Ewald Murrer, Vanda Skálová, Jiří Staněk, David Jan Žák, moje maličkost a Robert se ženou Olinou.

V pátek ráno jsem vyrazila z Mostu rychlíkem na Plzeň. Kdysi jsem z Mostu jezdila jiným rychlíkem pojmenovaným „Bezdrev“ až do Českých Budějovic, kde jsem hákovala v dnes již neexistujícím národním podniku Sfinx, podniku na smaltované nádobí. A v Budějicích jsem se také poprvé setkala s recitátorem Mirkem Kováříkem, který v tamním klubu v Čéčově ulici dělal v 80. letech pořad „Zelené peří“… Vzpomínky na tyhle časy se mi rojily v hlavě, zatímco dva oranžovozelené vagónky společnosti GW Train se vrtěly po kolejích a projížděly stanicemi Chomutov, Žatec, Podbořany, Vroutek, Kryry, Blatno u Jesenice, Žihle, Plasy, Kaznějov, až se konečně objevila Plzeň. Abych se nenudila, zkoušela jsem jednotlivé stanice zrýmovat ve stylu hry, kterou jsme před lety hráli s „šestadvacátníky“ po esemeskách. Hra vycházela z jedné písně Karla Plíhala, kde se zpívalo „já mám holku z Madridu / když si sundá hadry du“. Tehdy mi dokonce volal můj operátor a nabízel mi jiný tarif; když jsem se zeptala, proč, ženský hlas na druhé straně mi odpověděl: „No promiňte, ale sto esemesek za jedno odpoledne…“ Rozesmála jsem se. Ale zpět do vlaku na Plzeň, kde jsem rýmovala asi takhle: „Já mám holku z Žatce / ukrad jsem jí matce // Já mám holku z Vroutku / sní o kouzelným proutku // Já mám holku z Kryr / nade vše chce mír // Já mám holku z Blatna / je hubená i statná // Já mám holku z Žihle / miluje mě zjihle. A vzpomněla jsem si, jak jsme v esemeskách šetřili znaky a zkracovali rýmování tímto způsobem: „JMH z Plas / jednou ji vzal ďas // JMH z Kaznějova / zobákem mě v noci klová //. V Plzni mě čekala výluka na Nepomuk, takže dál už jen sluncem rozpáleným autobusem plným studentů prchajících dřív domů – zřejmě jako každý pátek. Pak chvíli vláček do Horažďovic-předměstí, odtud zase autobus do Sušice a ze Sušice poslední půlhodinka do Hartmanic. Na cestě, bratru, sedm hodin!

V Hartmanicích mě vyzvedávají Robert s Olinou, kupujeme víno a nějaké jídlo, a pak konečně autem poslední dva kilometry na Krušec. Tam už sedí pod pergolou Boban Vaněk, za chvíli doráží pěšky z Churáňova Roman Szpuk (ale přiznává, že popojel kus cesty autem) a ještě týž večer se zjevuje další auto a v něm David Jan Žák a Jirka Staněk. Pro dnešek jsme v plném počtu a až do hluboké tmy debatujeme venku na zápraží. Když se nad stromy vyhoupne úplněk, přesuneme se dovnitř. Je chladno, ale uvnitř praská a voní hořící dřevo, a my jdeme hrát básnické hry. Už v několika rozhovorech se mě ptali, zda ještě Skupina XXVI tyto pověstné hry hraje a já jsem pokaždé odpovídala, že ne, že jsme zestárli a že se naše invence vytratila. Usedáme tedy nad nastříhané papírky a zkoušíme invenci oživit. První kolo nestojí za nic, jsme těžkopádní, neuvolnění, statičtí. Bez nápadů. V druhém kole obracíme pořadí – hraju teď na toho, kdo hrál předtím na mě. A zase nic moc. Před třetím kolem se promícháváme a přesedáváme si. Ano, už se objevují první perly, ale opět jen sporadicky. Tak třeba: „Láska hranic nezná / všude samé sperma / zaděláno na parchanta / Platón mívá včetně Kanta / filosof je šelma lítá / v nadoblačnu slepě lítá //Svízelná pouť poutníků / vodu mám u kotníků / a hubu plnou hlíny / a už budu líný / ze hřbitova odejít / do pole vymetených žit // Všeho je přelíto v lednu / a doktor Bolíto podkop bednu / jsou dlouhý schody do nebe / a pak mě v tobě zazebe / jak na jazyku rampouch tupý / všemocně se sperma kupí // Lesy vaří mlhu / utrhnu si hlavu / naježím chlupy / vyčešu lupy / plešku si naleštím / černým z polévky šči / don Juan znuděně zívá / když Kája Gott mu zpívá / kávu si osladím o trochu víc / do frndy nacpu si šedesát svíc // Slovenskem obchází strašidlo / na buchty přidat povidlo / raději mlčet nežli řvát / raději trčet ze tvých vrat / nežli být otrokem tvých chámovodů / lepší je jít dále o dům / s chroustem hrát si kartičky / rozmazávat muchničky // Kdo vytáhne z huby pecen / ten nafoukne si pyšně plece / a odpádluje k traktorům / do vesmírných sektorů / stát jako firmu řídím / sebe přitom nikdy neošidím / výzva je apel bez slív / anděl je výčepák bez píp // Chtěl bych být tvůj pískomil / co stůl má plný laskomin / vržou mu pak podkovičky / když očuchává ančovičky / zvony na Krušci bijí o zem / v neděli holky odjedou vozem / sevřít pěst práci čest / mindža pizděc zarafest //. Hrajeme až do dvou hodin do rána, hacienda se otřásá hurónským smíchem, dvě nádherné mývalí kočky jsou z nás k smrti vyděšené.

V sobotu ráno kolem osmé se potkávám v kuchyni s Davidem Janem Žákem, chystá se odjet. Tak si ještě dáváme společnou snídani venku na pergole. Valíme do sebe těžká témata typu „klinická smrt“ nebo „kvantová fyzika“ či „cestování v čase“, když tu se ozve motor přijíždějícího auta a z něj se vyhrne Ewald Murrer. Přivstal si, vskutku, a dorazil velmi časně. Postupně vylezou z pelechu ostatní a tak dál okupujeme pergolu a sytíme se nekončícím povídáním. V poledne Robert, pán domu, navrhne pěší výlet po okolí. Ploužíme se pod sálajícím sluncem do vrchů, kocháme se výhledy, sbíráme houby. Když se odpoledne vrátíme, pohostí nás Olina vynikajícím gulášem a plzničkou ze sedmého schodu, a kolem šesté vyjedou s Robertem autem do Sušice pro Vandu. Tohle obměňování lidí během jednoho srazu má své kouzlo – a vidět to pak je hlavně při dalších kolech básnických her. Nejprve nám ale předčítá Ewald ze svého výboru nazvaného "Cink cink" a Boban ze svého mobilu. Když padne tma, děláme oheň a opékáme buřty, prostě takové ty zvyky „zkurvených countrystů“, jak milovníky country nazývá Robert. Hry začínáme hrát až před půlnocí a hned je vidět změna. Jednak noví lidé (Ewald, Vanda), jednak jsme už po včerejších zahřívacích kolech daleko víc nastartovaní. Takže už po prvním kole padáme smíchy ze židlí. Navíc Roman v rauchpauzách vypráví cosi o své platonické, nenaplněné lásce, která nechala v koupelně osprchovat instalatéra a její partner ho tam nahého přistihl. Inu, to se těžko vysvětluje…Tím Roman vlastně nastoluje téma, kterého se všichni chytí. Instalatér, někdy také opravář, v koupelně se pak opakovaně objevuje na nastříhaných papírcích a udává tón: „Roman hulí mentolky / když instalatér mu leze na holky / děsivá blamáž přiběhla / s bosou nohou na jehlách / nezná bolest nezná strach / však obrátil se v prach / kdo se směje naposled / posere se nadohled / samá voda samej led / znám tvou díru nazpaměť / tak proč z ní vykouk instalatér / protože měla u pasu kvér / kvantová fyzika je brala u huby / a belgická čokoláda je zahubí // Roman na rande ve sprše / skládá báseň o mrše / co mu vozí belgickou čokoládu / pro Henleina i pro Ádu / pro znamenité labužníky / vylovte z vod ryby-mníky / tvář noci bije zvonem / urvi jí srdce honem / ať mě sakra nebudí / a nikoho neprudí / já jsem katolík / co mu stojí kolík / jablko poznání nenos domů / mohl bys poznat moc dronů // Opravář se sprchuje / Roman by taky rád proč by ne / krychle má tvar světa / je to krychle kletá / krychle krychle hranatá / a koule kulatá / nadělá z tebe varlata / země je chlupatá / a frnda moje placatá / proč se mi půlky sbíhaj v nekonečnu / protože neuměj najít žádnou tečnu / už ani čouda ani šluk / už ani Szpuka ani šuk / co vzejde z pravoslavných muk / dělej mi to jako Vladimír Holan holou hlavou“ //. A tak dál a tak podobně… Hrálo se asi do půl třetí, kdo už dál nemohl, šel spát, kdo byl naopak opit endorfiny, jel až do rána. Šla jsem spát, ale když jsem se v půl sedmé vzbudila, zjistila jsem, že Ewald Murrer a Boban Vaněk jsou v tahu. Jeli nonstop do rána, pak nakopli auto a odjeli směr Praha. Mě a Vandu odvezla Olina po poledni na nádraží do Sušice, odkud Vanda pokračovala na Plzeň a já na Klatovy, kam jsem jela navštívit přátele, které jsem neviděla třicet let. Nejdéle zůstali Roman a Jirka Staněk. Tak deadmani, zase někdy!!

Svou reflexi srazu na Krušci napsal i Roman Szpuk a obohatil ji i o to, co prožil před srazem a co pak po něm - zde: https://www.sumava.eu/blog/2024/09/29/miniatury-paryzek/

(autoři následujících fotografií: Robert Janda, Ewald Murrer, Roman Szpuk a Vanda Skálová)