V dubnu t. r., kdy jsme si připomínali 25. výročí úmrtí básníka Ivana Diviše, jsem na stránkách Skupiny XXVI zveřejnila jeden ze dvou dopisů, které mi Ivan Diviš před lety napsal, a slíbila jsem, že ten druhý zveřejním letos v září ke 100. výročí jeho narození (18. 9. 1924). Výročí je tady a já svůj slib plním. Vzpomeňte si při četbě dopisu na Ivana, na jeho vášeň, s jakou k poezii přistupoval a jak bezvýhradně ji miloval. V závěrečné pasáži skladby nazvané Moje oči musely vidět píše: "... ale taky moje oči musely vidět, že existuje poesie / absolutně nezničitelná, jak tohle všechno jednak / přikrývá pláštěm / jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží / nádherné prapory a vlajky a svatební roucha -"

15. VII. 98

Moje přemilá Svatavo:

nad Tvým dopisem jsem se taky na jednom místě chechtal, totiž na tom, že už se známe z Bítova a že ten mladý vydřiduch Pluháček Tebe, S. a mne vezl vozem a já že se na S. neustále obracel s oslovením „Violo“. To mně nutkavě připomnělo slavnou a notorickou scénu, an dobrý voják Švejk veze svého feldkuráta z nějakého bordelu na Královskou třídu a jak feldkurát, obraceje se na Švejka, total besoffen, ptá se ho: Milostivá, vy už račte mít tak „dospělého syna?“ – Tak jsem se chechtal, přesně a několikrát za sebou.

Ty jsi nesmírně cenný člověk a jsi povinna především sobě samé. Zanech S. Je to zcela prázdná kunda, což by bylo z té míry v pořádku, nebýt její namyšlenosti a naprosté nespolehlivosti, pochopitelně, že nesplnila slovo, nezavolala mne a mně, kterému šlo na tom trojradně především o Tebe, to pivo vyteklo. Zanech koketérií s lesbismem, který, sám o sobě, je nesmírně vzrušující, ale spíš jako záležitost e s t e t i c k á. Ta dívčí těla, ana se po sobě proplazují a v pozici -69- se vylízávají, to je estetika, plus ovšem srabismus. V Západním Německu si co cizinec nezašoustáš. Ta kurva vyzvídá 1) jsi-li ženat, 2) děti či bezdětek – 3) máš-li či nemáš-li AIDS, mně se tam za 28 let nepodařilo „no one fuck“. Tyhle sklony u Tebe mně zdůraznil dobrák Michal Šanda. Navíc prý jsi vdaná a máš děti. Tak to by bylo s tím moralizováním. Ode mne to m u s í š přijmout, protože si Tě až neuvěřitelně vážím za to, co umíš.

Ad poesiam: je patrně skutečně nezničitelná, a to i slovním, hudebním, jánevímjakým projevem, a to protože se člověk m u s í chtít přesáhnout (nemůže se chtít nepřesáhnout, to chce ovšem i honák dobytka z argentinských pamp – a i on si v sedle zazpívá, o to cennější). Největším jejím nepřítelem je vaše generace, nejodpornější ze všech, co před mýma očima kdy parádovaly, vy jste zmetci, kteří si vydupávají s a m o z ř e j m o s t věcí, které zdaleka samozřejmé nejsou, např. střechu nad hlavou, postel, jídlo – všechny tyto minimality pro vás musel udělat a zhotovit někdo jiný a druhý, a to za jistou svou námahu a odříkání, zatímco vy to máte a požadujete za samozřejmé. Stereo, takovou obludnost si necháte dát nějakým volem k svátku či narozeninám. Ale to už jsem zase v morálce, zatímco by se mně chtělo líbat ti ruce za Tvou genialitu. Jsi nekonečně cennější než ta S., ten kapří měchejř naplněný spermatem. S. mně v souvislosti s proponovanou schůzkou se mnou a s Tebou napsala přisprostlý dopis, v němž mně sděluje např. že se „včera“ rozešla se svým mrdákem a že z toho „šílí bolestí“ a že se snaží ji ze sebe „vyřezat“ hard rockem – ne Mahlerem, Schubertem nebo Chopinem, ne, ausgerechnet rockem, tímto bitím do nicoty. Dál, že si dá po magisteriálních zkouškách – ona a magister „filosofie“ - na prdel vytetovat MGR, taky prý proto, že tetovák si váží „vzdělaných žen“ a do třetice, že byla ve Státní knihovně a v kompúteru si našla heslo „Ivan Diviš“ a že ten pravil, že všechny moje sbírky jsou rozpůjčeny a že toto zjištění já mám kvalifikovat co „poklepání na libido“. Atd. Na cáru papíru. Kráva non plus ultra. Básník? Leda hovno!

Za to TY JÍM JSI, až je dotčena moje maskulinita. Dále: KNIHY a já – o tom bych, kdybych byl obratnější než jsem, napsal krásný esej a nikomu z českých periodik nikdy nevydal do pracek. Knihy mně totiž samy od sebe p ř i p l o u v a j í do ruky. Náhle ji držím v ruce a slyším POKYNU: otevři a čti! To přesně se mi stalo se Svatavou. Kde ta knížka je? Založil jsem ji někam mezi tu mladistvou p á d e ř – a hle, náhle byla v mých rukou. Myslím na tu ústřední báseň: MÁ BÁSEŇ, KTERÁ SE MNOU BYLA, atd – Na konci třetího verše už jsem byl j a t, připomnělo mi to nutkavě mou THANATEU, pak ještě jednou, i pochopil jsem, že zde jde o ž i v o t, ale pak už Thanatea zmizela a já jen byl vtahován do malstroemu až v y p l i v n u t, vysílen veršem posledním. Ano, člověk je nepředstavitelný dobytek, nemůže za to, náš mozek je příliš v e l i k ý a v hypothalamu máme okrsek velký asi jako vlašský ořech a tam to všechno svinstvo JE. Kristus řekl: pokušení tu jsou vždy, ale BĚDA tomu, skrze nějž pokušení přichází. Přichází z tohoto vlašáku. Někdo odolá, někdo se stane estébákem, efbíákem, dozorcem v Birkenau, práskačem, fízlem, je to strašné. V každém z nás to vězí – tedy nutně i v básníkovi. Nebýt povolanosti DUCHA SVATÉHO, byl by i básník sviní, viz Baudelaire, Bertík Brecht, Villon, Sartre. Ale na druhé straně je CAMUS nebo Andreas Gryphius ! Atakdále, na Tři krále!

Objímám Tě, jo a ta cesta: přijeď, s noclehem to už nějak spravíme. Im Notfall budeš spát se mnou v mé posteli. Naperu se hypnotikama a všechno, co uděláme, že budem chrupat spolu jak dva medvědi / co nic nevědi. Ahoj, miláčku! Ivan D.

Ozvi se brzo!

(první zveřejněný dopis si můžete přečíst zde: https://www.xxvi.cz/index.php/autori/svatava-antosova/ivan-divis-25-vyroci-umrti )