Viki Shock: V hospůdce mé milé...

Pavel Kukal: Adept

Terénní automobil se po průjezdu Prahou vydal směrem na sever, ale u Březiněvsi odbočil na starou silnici směrem na Mělník. Řidič cestu znal, před léty tady jezdil každý všední den autobusem celé čtyři roky. Studoval totiž tamní „zemědělku,“ která se nedlouho předtím dokonce jmenovala „vinařská.“ Na rozdíl od mnoha svých spolužáků měl o své budoucnosti jasnou představu. Budu vinařem, řekl už ve čtrnácti svým rodičům a oni mu nebránili. S jinými studenty si moc nerozuměl, po pravdě řečeno si ho nikdo moc nevšímal. Pouze svou třídní, profesorku češtiny, zaujaly jeho slohová cvičení a tak se ho jednou zeptala, zda už zkoušel napsat i něco jiného. Po určitém váhání se k tomu přiznal a tak mu pomohla otevřít dveře do světa literatury. Jednou mu řekla: Vy budete to víno mít jako koníčka, protože vaše životní cesta bude jiná. Bránil se sice i jen takovémuto pomyšlení, ale nakonec na ta slova došlo. Jeho studijní výsledky nebyly nijak vynikající, ale odmaturoval bez problémů a dostal se i na vysokou, v Lednici na Moravě.
V těchto úvahách projel pár kilometrů a zpomalil před Líbeznicemi. Kdo ví, zda to zavinila láska k vínu nebo k tmavovlasé krasavici Radmile, do jejíchž pikantně sešikmených očí se jednoho dne zahleděl, že nakonec, ač Pražák křtěný Vltavou, neprotestoval proti tomu, stát se Moravákem. Tato vzpomínka u něj vyvolala úsměv i povzdech zároveň. Za okny se zatím mihla obec Předboj, ale řidič ani nezpomalil, jako by chtěl něco mít rychle za sebou. Rok před dokončením studia jeho rodiče zahynuli na prázdninové cestě při autonehodě a tak se zcela bez přechodu stal dospělým, který se musí starat sám o sebe. První, co pochopil, bylo to, že domov, to jsou rodiče a když s nimi o ten svůj v Praze přišel, musí si vybudovat nový. V té chvíli za ním zůstala odbočka k Neratovicím, jako připomenutí, že hlavní v životě je nenechat se otrávit. To se týkalo i jeho psaní- poměrně snadno překonal začátečnická léta, přes literární soutěže a časopisy se dostal k přízvisku „nadějný“ a když mu jedno z nových nakladatelství, vzniklých po revoluci, nabídlo v pouhých šestadvaceti letech exkluzívní smlouvu, nepochyboval, že se zařadí mezi úspěšné. Tak za ním zůstal i Štěpánský most a po levé straně se v dálce objevila mělnická věž. Pokýval hlavou, jako by potkal starého známého. Jak dlouho tu vlastně nebyl? Tři roky, když se zde mihl na sraze po dvaceti letech od maturity. Ale to v této chvíli nebylo důležité.
Projížděl Kelské Vinice a to ho přece jen přimělo zpomalit. Studium ukončil v převratném roce 1989 a s jakousi samozřejmostí nastoupil do práce u Radmilina otce, který se během několika let stal jedním z nejbohatších a nejúspěšnějších vinařů celé Moravy. Rok poté se s Radmilou vzali a tehdy mu jeho tchán řekl:
-“Teď jsi můj syn a jednou budeš tohle všechno mít na starosti, protože žena přece nemůže vést rodinné vinařství. Teď mám osmdesát hektarů a až začnou rodit ty mladé, dotáhneme to spolu na rovnou stovku.“ Tehdy mu odpověděl:
-“Jenom? Proč ne ještě víc?“ Netušil, že tahle odpověď mu zaručila zajištění až do smrti, protože Radmilin otec se tím ujistil, že našel správného člověka pro své záměry. Ty se naplnily víc než očekával, protože během dalších let jejich výsadby vzrostly skoro na dvojnásobek. Nicméně profesorka měla pravdu- vinařství ho sice velmi dobře živilo, ale nenaplňovalo. Po večerech a v noci tedy psal a říkal si, že je spokojen.
Mělník. Řidič zaparkoval a vystoupil. Byl vlídný den počínajícího podzimu, příznivý dozrávání hroznů. Slunce se na chvíli ukrylo za mrak a řidič zase zabloudil do vzpomínek. Děti neměli, odkládali to z roku na rok, od vinobraní k vinobraní, až to nakonec vypadalo, že to vůbec nepůjde. Třebaže se navzájem obviňovali, že za to může ten druhý, ale nikdy nešli na testy, takže k žádnému výsledku nedošli. Za ta léta se s manželkou odcizili, každý si žil svůj vlastní život, nedostatkem netrpěli a tak neměli potřebu něco měnit. Teď mu naskakovala čtyřicítka, hrozil mu syndrom vyhoření, obezita, vysoký krevní tlak a cukrovka, nemluvě o tom, že se mu před veřejností podařilo utajit fakt, že byl už dvakrát na protialkoholním léčení. Alkoholik je ten, kdo pije tvrdý alkohol, víno přece není alkohol, říkal s hlubokým přesvědčením. Pil jenom víno, pivo jen občas k
jídlu a jinak pouze oceány kávy, o níž tvrdil, že ji potřebuje k tomu, aby mohl psát.

Číst dál: Pavel Kukal: Adept

Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence

• Patrik Linhart
• Martin David

Tradičně, jako ostatně každý rok už po čtvrt století, se v teplické divadelní kavárně Maskaron slavnostně předával almanach autorů volné výtvarné a literárně-estetické společnosti Šlauch 2000. Termín padl na pondělí 3. února 2025 od 18 hodin a celým večerem provázel a almanachy předával otec zakladatel Martin Tomášek. Nezavítala jsem na tuto akci už několik let a kdybych se týden předtím neviděla s básníkem a kytaristou Martinem Davidem, asi bych nezavítala ani letos. Probudil ve mně touhu potkat se s lidmi, které jsem už zatraceně dlouho neviděla – a budiž mu za to dík.

Už krátce před začátkem byl Maskaron oproti jindy nebývale plný, takže obsluha na baru nemusela příchozí upozorňovat, že dnes se zavírá ve 20 hodin, protože v prázdném lokále se jim nechce civět do prázdna. Kromě Tepličáků a dalších seveřanů pro mě bylo lákadlem i to, že z Prahy sem míří silná trojka: Karel J. Beneš, Jiří Sůra a Vlastislav Kalina.

Začalo se skoro přesně, úvodní slovo měl pochopitelně otec zakladatel, který nám neopomněl připomenout, že večer bude takový, jaký si ho sami uděláme. A pak už to šlo ráz na ráz. Martin Tomášek četl i za nepřítomné, např. za Věru Bartoškovou a Marii Dolistovou, jenže!, sotva Mariiny texty dočetl, ta nakráčela do lokálu. Publikem to zašumělo a Marii nezbylo, než jít hned na pódium a číst své básně otištěné v almanachu znovu. Potěšilo mě, že mezi starými ostřílenými bardy a bardkami se objevilo několik mlaďasů ze zdejšího gymnázia a to zrovna ve chvíli, kdy jsme si s Karlem Benešem špitali, že mladí lidé se jen vypindávají na sítích, ale poezii už nepíšou. A vida! Píšou… Šlauch 2000 se tak rozrostl o další generaci. Program měl i své hosty – a dokonce svého nezbedného hosta: Patrika Linharta. Přiznám se, že už si nepamatuju, co četl, možná i proto, že odmítl číst na mikrofon a tam kde jsem seděla, mu bylo jen málo rozumět; ale taky proto, že jsem napjatě čekala, kdy okázale zvedne svou pravici v gestu, jež jistě nemusím specifikovat. Kupodivu tentokrát okázale zvedl svou levici – třeba nechtěl, abychom jej podezírali, že se touží podobat Elonu Muskovi… Poté se vrátil ke svému stolu, kde na něj čekal jeho nadčasový harém: současná žena, bývalá žena a mámoš.

Na co jsem ale čekala já, a nejen já, bylo vystoupení Jerryho Al Karchňáka, performera z Benešova nad Ploučnicí, který se účastní předávání almanachu pravidelně každý rok a vždycky svou originalitou překvapí. A tak když vpochodoval na plac téměř nahý, oděný jen do dlouhé kravaty, bylo jasno. Občas jsem v kruhu známých říkala, že nejhezčí prdýlku na světě má Madonna, ale po shlédnutí té Jerryho jsem toto tvrzení opustila. Vyvrcholením jeho čísla bylo, když mu otec zakladatel předával almanach a Jerry jej převzal právě těmi dvěma rozkošně naducanými půlkami (viz foto níže). Takové pevné sevření aby jeden pohledal!! A jak byl Jerry v ráži, tak hned jak se zase oblékl, přitančil na plac zpátky a pustil se do rokenrolu – samozřejmě v originálním pojetí. A propos: hudba toho večera byla skvělá, jen škoda že jí nebylo víc. A co vlastně bylo v almanachu? Na ukázku alespoň čtyři texty:

Číst dál: Almanach Šlauch 2000 aneb spodní proudy existence

Pavel Novotný: Výběr z básní

Básník, překladatel germanista a pedagog Pavel Novotný je z Liberce, kde učí na Katedře německého jazyka PF Technické univerzity. Přestože do Příchovic to má kousek, objevil se na srazu Skupiny XXVI poprvé v roce 2023 - a zároveň naposled, neboť srazy na faře byly po čtyřiceti letech každoročního konání ukončeny. K publikaci nám nabídl několik básní, které jsou zároveň průřezem jeho nejnovějších sbírek. Více o autorovi i jeho díle najdete na webových stránkách: https://www.pavelnovotny.net/

DĚDKOVO SÁDLO

Všechny ty nedělní obědy,
ty ďábelské neděle, kdy jsem musel
sestoupit tam dolů k nim na oběd,
vejít přesně ve dvanáct
pozdravit „dobrý den“,
pojídat kachny a vepřové a hovězí,
ty tuny zelí a knedlíků,
nakonec za všechno poděkovat,
říct „nashledanou“.

Všechno tohle se léta a léta
kupilo, houstlo to do
těžkého mastného monolitu.
S tím sádlem mi to dědek
provedl několikrát,
ten obraz se stále vrací:
otevírám prosklené dveře předsíně,
vzápětí mě překvapí dvě obrovské ruce
obalené čerstvým tukem z výpečků,
vjedou mi rázně do vlasů,
důkladně mydlivě vemnou mi sádlo
hluboko do hlavy, oddálí se,
dají mi chvilinku oddech,
pak je mi kštice mocnými tahy
kartáčem uhlazena na pěšinku
a já už se hroutím do sebe,
v mrákotách vybíhám ven
v pláči, ve žhavém slunci
utíkám nahoru zpátky domů
sádlo se roztéká, kape,
slévá se se slzami,
kape to na žhavé
kočičí hlavy,
dědek na mě burácí
jídelním oknem do ulice
a já utíkám a utíkám
zpátky k nám nahoru.
A ožrala cikán starousedlík,
co bydlel na statku pod Výšinou,
zrovna si to šinul dolů
do hospody s tím svým
obřím džbánem,
ten zase zíral
na tu naši scénu
a já se styděl,
styděl jsem se příšerně
za ty dva v tom domě
a za svou hlavu
naloženou celou v sádle,
kterou po cestě zpátky vzhůru
nikdy nešlo nikomu vysvětlit.
Doma mě máti umyla saponátem
a společně jsme se rozčilovali nad tím,
jaký příkoří se nám to děje,
jak nám kdykoli můžou vtrhnout do našeho světa,
jak si nám všechno zpřeházejí, rozmetají,
jako bychom jim patřili od začátku až do konce
a že už k nim na ty obědy chodit nebudu
a že jsme stejně vítězové.

Číst dál: Pavel Novotný: Výběr z básní

Milan Kopuletý: Hledání volavky

Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali  autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.

Hledání volavky 1

Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.

Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.

Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.

Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.

Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.

Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.

Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.

A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.

Číst dál: Milan Kopuletý: Hledání volavky