„Inscenace Hrabě Špork autora Ivana Frieda je zajímavá a ambiciózní, charakteristická pro soubor Divadlo Esence Praha typickou poetikou, která se projevuje nejen v herectví, ale i v hudebním plánu, scéně a kostýmech. Na základě zhlédnutého soutěžního představení se inscenace zdá být snahou představit postavu hraběte Šporka jako ‚renesančního‘ člověka se vším, co k tomu patří, a co dobře známe i z jiných dob než z období baroka, tj. včetně toho, jak takto smýšlející člověk naráží na malost okolního prostředí a na mocenské poměry“, napsal ve své recenzi v Amatérské scéně 2/2006 Milan Schejbal.

Veškeré události v tomto textu jsou vymyšlené a neodpovídají ani samy sobě. Odehrává se v Kuksu ve východních Čechách.

PROLOG

Temný pokoj ve špitále hraběte Šporka

Hlas:

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je podzim.

Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, přihrblí a asi senilní dobrák zapaluje svíce.

V místnosti rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.

Sluha pomáhá muži vstát. Ten se namáhavě šourá ke stolu. Na stole dobové psací náčiní, kniha, druhá kniha se zřetelným nápisem Robinson Crusoe, pergamen.

Hrabě usedá za stůl a dlouze, nesnesitelně dlouze hledí do prázdna.

Sluha celou tu dobu nehnutě stojí. (Slyšíme housle) a najednou z ničeho nic; vichřici. Do místnosti vlétne podzimní listí. Jak se tam asi dostalo? Snad ne, dlouhými ponurými chodbami kukského špitálu, kam se hrabě, jako jediný pacient, z rozvernosti své nevypočitatelné povahy, dal přemístit? Nevíme.

Starý muž vstává. Starý sluha ho hodlá jemné podepřít, ale hrabě jeho pomoc odmítá.

Na co je to všechno, jako by chtěl říci, ale místo toho ulehá. Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.

Špork: Seemane! Jsi tady?

Seeman: Ano pane. Můžete se přesvědčit. Zapálím svíci.

Špork: Seemane, na co je to všechno?

Seeman: Máte pravdu pane. Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: A kdo bude ve špitálu? Nač jsem ho stavěl?

Seema:n Přesto byste se měl vrátit na zámek.

Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.

Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: To je všechno? Pak už nic?

Seeman: Pak už nic.

 

(předzpěv)

Tanec smrti
Jak vypoulený voči blázna
je ten náš starej, chromej svět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a figuríny chytla sněť
Již tančí smrtka do tří taktů
ve kterých ozývá se zpěv
nástěnná malba vzduchoprázdna
a na ní zaschlá lidská krev
Je podzim, a co následuje?
jen do tří taktů, možná pět
nástěnná malba vzduchoprázdna
a vlastní smrt je odpověď

OBRAZ I. – PITVA/Snímání masky
(kaple kukského špitálu)

Špitál hraběte Šporka v Kuksu. V kapli je umístěna kostra jeho otce, generála Šporka. Sám hrabě Špork leží na katafalku. Syn profesora mediciny pražské UK Jan František Löwa z Ersfeldu, porovnává otce a syna, Matyáš Braun mladší mu snímá posmrtnou masku zatímco Löwa mladší hovoří k imaginárnímu obecenstvu.

(Nejdříve se však na forbíně objeví sluha Seemann, aby představil protagonisty)

Seemann: Pan Matyáš Braun mladší… ze slavného sochařského rodu (oslovený pokyne)

Jan František Löwa z Ersfeldu mladší. Syn osobního lékaře hraběte Šporka a profesora mediciny pražské University Karlo-Ferdinandovy; Jana Františka Löwa staršího.

(Seemann odchází)

Löwa:

Tak tohle býval hrabě František Antonín Špork. Jeden z nejbohatších Čechů. Němec původem. Mecenáš umění. Vizionář. Humanista. Bojovník s dvouhlavou saní.

 

(Matyáš Braun mladší uchopí kostru a hraje s ní divadlo)

Braun:

Jeho otec, generál Špork, byl nízkého rodu. Nebýt třicetileté války jak by asi skončil? A nebýt jeho lásky ke koním!... Ze štolby se stal

důstojníkem…Generál Špork. hnal svojí jízdu zemí krásnou, zemí milovanou. zemí českou, zemí slezskou, snad i Hanou.

Löwa: A všude samé kontribuce. Majetek se přesunoval. Císař Ferdinand mu místo žoldu nechal co si „nakrad“. Zlaté časy!

Braun: (v ruce drží posmrtnou masku). A synáček si to bohatství užíval. Pan hrabě Špork. Těch paláců, těch parků, těch soch…

Löwa: Otec mi vyprávěl, že nikdy neléčil většího hypochondra.

Braun: Můj zase, že vynikal nevkusem. Jednou mu zadal čtyřicet trpaslíků.

Löwa: O tom jsem slyšel. Každý z nich prý měl podobu Šporkova nepřítele.

Braun: Soudců, biskupů, knížat i jezuitů…Taková zbytečná práce. A nejen trpaslíci! Třeba obří sochu s podobou pekelného notáře museli ztesat na Goliáše.

Löwa: O tom jsem slyšel!

Braun: Hrabě si vymyslel, že bojuje s Herkomannem. A otec byl nucen dát mu podobu jistého Neumanna, advokáta a notáře…

Löwa: To byl nějaký poskok od vídeňského dvora?

Braun: Vlivný poskok, s konexemi…

Löwa: (uchopí knihu s nápisem Robinson Crusoe)

A těch knih co mu zabavili. Dvaatřicet tisíc! Považ, samé pamflety a kacířské bludy. Na co to plýtvání. Můj otec mu psal dobrozdání k lázním. Musel chudák napsat, že je v Kuksu léčivá voda.

Braun: Lázně jsou zavřené, trpaslíci rozvalení, knihy zplesnivěly…

Löwa: A pan Špork už je jenom maska

OBRAZ II. – PROKLETÝ HERKOMANN

Hlas: Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je jaro …..

/Na scéně jako vystřižené z prologu hrabě Špork a hofmistr Seemann, Špork zuřivě trhá papíry na svém stole./

Hofmistr: Pane hrabě

Špork: Vypadni.

Hofmistr: Pane hrabě, to nesmíte

Špork: Táhni slize. Ty mne budeš poučovat?

Hofmistr: Au. Uvědomte si Vaše excelence, že jde o úřední lis….tiny

Špork: Ty nevypadneš?

Hofmistr: Nebijte mne, pane. Upozorňuji, že porušujete zákon

Špork: Já jsem zákon, chameleóne.

Já hrabě Špork jsem zákon. Mne že bude stíhat herkomannská chamraď?

Hofmistr: Advokát Neuman je ve státních službách

Špork: Najatý fízle, okamžitě zmiz

Hofmistr: Pane, mám odpovědnost…

Špork: /řve/ Jdi k čertu. /tajemník mizí, Špork se chopí meče/

Tak pojď Herkomanne. Zachraň se, prokletý srabe. /šermuje s imaginárním nepřítelem/ Máš strach. Bojíš se, ty sketo. /propichuje svazek listin/

Do plamenů s rozsudky a pomluvami.

Vytvořím autodafé jaké ani církev, papež, nevystrojí.

/chytá se za srdce, sedá si/

Smrt?

Hrabě uchopí jednu ze dvou knih a recituje:

Jak vypoulený voči blázna

je ten náš starej, chromej svět

nástěnná malba vzduchoprázdna

a figuríny chytla sněť

Již tančí smrtka do tří taktů

ve kterých ozývá se zpěv

nástěnná malba vzduchoprázdna

a na ní zaschlá lidská krev

Je podzim, a co následuje?

jen do tří taktů, možná pět

nástěnná malba vzduchoprázdna

a vlastní smrt je odpověď

 

/Vejde tajemník /

Seeman: Pane hrabě!

Špork: Nevidíš, že umírám? Co chceš?

Seeman: Mám zavolat doktora Löwa?

/nalévá víno a podává hraběti, ten je vychrstne na podlahu/

Špork: Ty? Ty taky chceš mou smrt?

Seeman: Jak bych mohl excelence?

/znovu mu nalévá víno, napije se …i hrabě se napije/

Špork: Co tedy chceš Seemane?

Seemann: Je zde pan Matyáš Braun.

Špork: Braun! Už dostal zaplaceno!

Seemann: Přišel se rozloučit.

Špork: Na co čekáš. Ať jde tedy dál…

 

Obraz III: Braun - Křížová cesta:

Hlas:

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Antonína Františka Šporka.

Ze tmy vyrůstá silueta muže. Stařec zapaluje svíce a namáhavě se šourá k prázdnému stolu. Neusedá, ale dlouze hledí do hlediště. (Slyšíme housle) Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.

Jsme v časové smyčce. Matyáš Braun přijíždí na Kuks, kde se setkává s bohémským Petrem Brandlem. Jeptiška Eleonora, Šporkova milovaná dcera, inspiruje Brauna k duchovnímu dílu. Špork, se nikdy nesmířil s jejím rozhodnutím vstoupit do kláštera. Jako mecenáš umění sám sebe považuje za výjimečného (řečeno dnešními slovy) kunsthistorika.

Eleonora: Mistře Matyáši Braune, vítejte na Kuksu. Otec Vás již netrpělivě vyhlíží.

Braun: Drahá Eleonoro, dopřejte mu ještě chvíli času čekání a mne Vaši ušlechtilou společnost.

Eleonora: /se smíchem/ Ale Matyáši. Takhle se mnou nemůžete mluvit.

/Vpotácí se opilý Brandl v roztrhaném a špinavém plášti/

Brandl: Je nenapravitelný. Že jo, mistře!

Braun: Vidím, že jste se Brandle vůbec nezměnil.

Brandl: Za to ty, Matyáši, nám pěkně kyneš. Já nemám z čeho. Zatracený Špork!

Eleonora: Mistře Brandle, vím o otcových chybách, ale popudil jste si ho především svým pitím.

Brandl: (šacuje se) Podívej, samá voda, ale tobě jistě nasypal plnou šrajtofli

Eleonora: Nezlobte se na něj. Tolik toho udělal a otec mu neplatí.

Braun: Vezmi si příteli! Ber na usmířenou! (podává Brandlovi měšec)

Brandl: To víš, že si vezmu. Čert tě vem!

Eleonora: Běžte se z toho vyspat… laskavě Vás prosím…

(Brandl se vypotácí z místnosti)

Eleonora: To jste neměl, koupí si zase pití…

Braun: Omlouvám se, mám ho rád, i když je z něj troska.!

Eleonora: Podívejte

/strhává roušku ze stojanu, na kterém je podobizna hraběte Šporka)

Braun: To je úžasné… Mít jeho talent odsoudil bych všechny sochaře k zapomnění…

/Vpotácí se opět Brandl s pitím)

Brandl: To čumíš, co Brandl umí?

Braun: Už chápu proč ti nezaplatil... To se nedá zaplatit.

Brandl: Nic nechápeš, vůbec to neviděl.

/zakopne, složí se na zem a usne s lahví v ruce. Eleonora jej něžně za pomoci Brauna ukládá do křesla, Brandl chrápe, otevřenou láhev, ze které vytéká obsah však pevně svírá v ruce)

Eleonora: Má pravdu. Ale znáte otce, víte jak je přísný a jak nemá rád opilce.

Braun: Ale vždyť mu seděl. Musel to vidět!

Eleonora: Neseděl. On otce maloval po paměti!

Braun: Pro smilování, to je dar od Boha.

/Při těchto slovech decentně zakrývá plátno a současně otočí stojan o 18 stupňů)

Eleonora: Tak nemluvte i Vaše dílo je dar Boží!.

Braun: Moje dílo? Ne, děkuji. Moje pokrytectví. Já sloužím, zatímco Brandl….. Já se postím, modlím, prosím Boha, a nemám sílu odmítat všechen ten balast, promiňte, všechny ty srrr… sračky), které po mě chtějí.. Chtěl bych mluvit jeho ústy a přitom plním vrtochy zbohatlíků!

Eleonora: (pokřižuje se) Celý život se snažím, aby byl otec pokornější! Trápí mne jak se chová k sloužícím, k sedlákům k Brandlovi…

Matyáš: Brandla opustil Váš otec a mne Bůh.

Eleonora: Nerouhejte se, mistře Matyáši! Váš věhlas a majetek je úmysl boží, stejně jako blahoslavenost chudých… Podívejte na mne, nejbědnější. Pro otcovy chyby hledám vykoupení a přitom ho tolik miluji. Nechci, aby ho sežehl oheň pekelný, až dojde k Poslednímu soudu.

Braun: Ale drahé dítě, co je to oheň pekelný proti zapomnění?

Eleonora: Vaše upřímnost mne vždycky děsí..

(Objeví se Špork)

Špork: Úplně jste na mne zapomněl, drahý mistře Braune. Dáváte přednost společnosti mé nehodné dcery? (ukazuje na její řádový šat) Vidíte co mi provedla? Prvorozená dcera! Darmo mluvit!

A co je tohle? Pan Brandl opět opit? Opati v klášteře se nesežerou líp! Odneste to zvíře okamžitě z mých očí.

/služebníci, respektive již kostýmovaní herci, připravení na odpolední vystoupení, okamžitě konají. Při manipulaci s Brandlem otočí stojan nazpět a Brandl rukou chňapající po lahvi strhne roušku obrazu. Špork dobrou minutu vytřeštěně na obraz hledí

Špork: Ante portas, takhle vypadám?

Braun: Je to velice zdařilé dílo.

Špork: Ale mně se nelíbí. Copak já jsem tak tlustý?

Eleonora: Vaší jasnosti to sluší!

Špork: Opravdu? Braune, opravdu mi to sluší?

Braun: Ten obraz je přímo mistrovský.

Špork: Když to říkáte Vy, mistře Braune, když to říkáte Vy, nezbývá mi než slevit ze své pýchy a přijmout trpkost pravdy. /již se smíchem). Jsem sám se sebou hluboce nespokojen…

Braun: Ale gesto Vaší ruky?

Špork: Opravdu! Gesto mé ruky je dokonalé! Ale, kdo mne to tajně maloval?

Eleonora: Objednal jste ten obraz u mistra Brandla.

Špork: Vida. Dílo opilcovo. (k Eleonoře, posměšně). Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Apropó, Mistře Braune, jak daleko jste s Herkomannem?

Braun: První skici jsou již hotové Jasnosti. A nejen první skici, které jste ráčil opravit. Tvář Herkomanna bude hrůzná… Samozřejmě zachováme podobu advokáta Neumanna, aby bylo všem zřejmo…

Špork: …kdo je ta zrůda justičního kalu! /K Eleonoře, která, jak je s kláštera zvyklá, si hraje s růžencem. Šporka zase něco popuzuje a jeho výbuch na dceru je vyvolán pocitem marnosti)/ Zase se modlíte, nezdá se Vám to právě teď nevhodné? Mlčíte? Ptám se Vás důrazně a znovu!!!

Braun: /Pokleká před Eleonoru, a tím zabraňuje Šporkovi fyzický kontakt}. Jak jsem vám vděčný za tuto hodinu. Jak jsem vám vděčný. Děkuji Bohu, děkuji bohu….

Špork: Braune? Co se Vám děje? Zešílel jste?

Braun: Celý svět zešílel Vaše Jasnosti. Celý svět. Vaše dcera, která vás tolik miluje, mi ukázala cestu. Křížovou cestu! Na věčnou paměť křesťanstva vytesám pro Vás, Vaši jasnost, Křížovou cestu!

Špork: Pro mne?

Braun: S Vašim dovolením.

Špork: Ale to je výborný nápad. Braune. Co takhle do skal míli od Kuksu? Těm žireckým, jezuitským parchantům přímo pod nosem? A toho Herkonmanna jim dáme nádavkem:

(hudba)

OBRAZ IV. - Comedia dell ´arte.

HLAS:

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, sluha zapaluje svíce a odchází.

Místnost je prázdná. Slyšíme housle a najednou z ničeho nic; vichřici. Místnost je zalita světlem (jakoby slunečním jasem) který pohlcuje soumrak.

Přicházejí komedianti, pestrý průvod, někteří v kostýmech comedie dell ´arte Zpěvák (podobný Brandlovi) snímá masku a předzpěvuje: (co asi?)

Všichni se smějí, jásají a tleskají.

Masku si snímají další muži a ženy. Mezi nimi poznáváme Brauna, Löva, Seemana a Eleonoru.

Stmívá se. V šeru přichází poslední postava s maskou hraběte Šporka

Komedianti se rázem mění ve sluhy, kteří chystají hodokvas hraběte Šporka. S příchodem skutečného hraběte Šporka plynule přecházíme do V. obrazu.

OBRAZ V. – Hraběnka Appolonie Rozálie Šporková

Seemann: Hraběnka Rozálie Šporková je za dveřmi již celou věčnost

Špork: /Šermuje s pomyslným nepřítelem/ Švagrová počká!

Seemann: Ale Vaše jasnosti, mává s nějakou směnkou

Špork: Tak ať mává. (provede několik ostrých výpadů). Já jí nebráním.

Seemann: Sem?

Špork: Sem s ní! /pro sebe/ Tak se braň . A doleva, doprava, vpřed…

Seemann: Madame Šporková

Madame Š: To mi vysvětlete, hrabě, co znamená ten cirkus. Na mé výzvy jste dosud neodpověděl. Domnívala jsem se, že jste nemocen. Přijedu sem a váš tajemník.

/Špork pokračuje v šermu, ale hraběnka je tak zaujatá sama sebou a svou věcí, že jen důmyslně uskakuje a pořád mele posléze začne uskakovat i Seemann, který se nakonec stane lovenou obětí//

Špork: Madame, nerad bych Vás ranil, ale tváříte se děsně.

Madame Š: A vy se divíte? Vaše rodina mne připravila o čest /uhýbá/, zdraví (uhýbá) i majetek. Dlužíte mi nejen dvě stě tisíc zlatých, daných tímto úpisem, /uskakuje/ ale i satisfakci.

/Madame vytahuje bleskurychle kord ze zátiší a začíná napadat hraběte/

Špork: Kdo Vás naučil tomuto stylu

Madame Š: Život hrabě! Život s Vaším zpropadeným bratrem.

Špork: Cha, cha. Toho lumpa jste si sama vybrala. A teď, pozor … sama naříkáte

Madame Š: Nikoho jsem si nevybrala, byla jsem k sňatku přinucena…

Špork: Kdo Vás přinutil? Vaše rodina. Tak mlčte!

Seemann: Au

Špork: Vidíte, co jste způsobila? Málem mi zabijete tajemníka… /Snaží se Seemannovi pomoci, ten krvácí a Šporkovi je evidentně zle/ Seemanna běžte se ošetřit…

Tihle sluhové jsou tak neobratní

Madame Š: Je to vaše vina. Kdybyste o krok ustoupil nemuselo to dojít tak daleko.. Ale vy jste tak tvrdohlavý hrabě!

Špork: Já, a tvrdohlavý? Vy snad žertujete? Dostala jste mého bratra pod kuratelu a já Vás podporoval. Když zapíchl kočího tak jsem Vás taky podporoval. Za všechny skandály platím jenom já. A ten Váš prokletý advokát Neumann, ten má tu drzost chtít svůj mizerný plat. Ode mne? Těch dvě stě tisíc zlatých za bratrovy dluhy Vám samozřejmě dám, ale vy. Vy, získáte moji směnku na 5 tisíc dukátů z rukou toho darebáka Neumanna, kterého jste mi dohodila.

Madame Š: To mne ani nenapadne.

Špork: /francouzsky s německým přízvukem/ J en ai trop. J´en ai assez, vous allez regretter. Dobrá tedy. Nedostane ani dukát!!!!

Madame Š: Mon die! Nechte toho, hrabě. Co je to pro Vás 5 tisíc dukátů? Zemský advokát Neumann musí za svou práci dostat zaplaceno.

Špork: Chcete mne ještě více drásat, madam! Ten darebák Neumann vůbec nic nepodnikl. Byl absolutně nečinný. A naše soudy, k pláči. Věc se vleče měsíce a roky. Nikde žádné dovolání. To mám platit takového darmožrouta. Do hladomorny s ním. Přikovat a mučit na pomalém ohni.

Madame Š: Snad byste nebyl tak naivní hrabě. Neumann je eso vídeňského dvora. Jít do války s ním? To si nikdo nemůže dovolit. Císař se s ním radí i o počasí.

Špork: Já toho soudního sluhu dám zavřít do Daliborky. Ať tam shnije.

Madame Š: Jste nepoučitelný hrabě.

Obraz VI. - HODOKVAS

Hrabě Špork se chystá na duchovní bitvu. Proto připravil hostinu pro pátera Koniáše.

Prostřený stůl uprostřed místnosti se prohýbá pod množstvím vybraných pokrmů. Karafy s vínem. Svícny. Asistuje služebnictvo.

Špork Hofmistře!

Seeman Ano, Vaše jasnosti

Špork: Přineste mi z pracovny krucifix.

Seeman: Pán již nedrží půst, to je chvályhodné, když člověk vidí Vaše pohublé líce, přímo propadá depresi

Špork: Ale Seemane, ty se velice mýlíš, s mým odříkáním to nemá co dělat. Bohužel si nepochopil, což je pro tebe typické, neboť vždy chápeš všechno, kromě toho, co bys měl chápat, bohužel tedy pochopitelně nejsi spraven o tom, že je třeba pohostit naši nemilou návštěvu

Seeman: Naši návštěvu?

Špork: Naši návštěvu, jakou návštěvu! Slyšeli jste to budižkničemu? Oslí hlavu Vám nasadit je málo, pane hofmistře, oslí hlavu. Ostatně bych Vás nejraději propustil ze svých služeb. Což jsem již několikráte učinil a k lítosti všech svých poddaných to zase odvolal.

Seeman: Děkuji jasnosti, děkuji za Vaši laskavost.

Špork: Myslím toho darebáka, pátera Koniáše!

Seeman: Koniáše, co se usídlil u žirečských? Toho jezuitu co dal v kostele smazat Vaše heslo, „že lež a nenávist bude poražena na hlavu?

Špork: Cha, chá, přivítáme tohoto hada jak si zaslouží. Ale důstojně, Seemana, důstojně.

Seeman: Budu se snažit jasnosti, budu se snažit

Špork: To doufám. Ukážeme tomu ničemovi zač je toho loket.

(vstupuje komorník/básník)

Komorník:

Poslyšte píseň lidé milí

O jednom spravedlivém muži

Jenž nezaváhal v žádné chvíli

Byl bojovníkem v tygří kůži

A proti protivenství světa

On jako rytíř bil se léta

Se štítem pravdy hájil víru

Navzdory jezuitským štírům

 

Páter Koniáš, Vaše excelence

Špork: Otče Koniáši. Vítejte na našem skromném panství /klaní se a snaží se políbit prsten na Koniášově ruce. Ceremoniální klauniáda, které přihlíží užaslé služebnictvo/

Malé občerstvení je zde jen pro Vás.

Koniáš Pane hrabě, spěchám k Vám s nedočkavostí, která nepřísluší knězi, abych vyhověl přání Všemohoucího v jeho důmyslném plánu. /Posunkem odmítne nabízenou sklenku/

Špork: Chcete říci, že jste se cestou na Kuks setkal s ďáblem… a proto odmítáte naše pohostinství?

Koniáš Jste veselé mysli, pane hrabě, a já Vás nemám právo zarmoutit. Potrava ducha je však přednější potravy těla. Vidíte tuto knihu? To je má skutečná strava.

Špork: Plně s Vámi souhlasím, pátere Koniáši. Potrava ducha je skutečně přednější. Proto se již přes dvacet dní postím. /Na pokyn mu komorník nalije z karafy vodu/ Vy však se posilněte, neboť host neodmítá svého hostitele. Potom se vší pokorou se spolu pomodlíme. Nebo se snad mýlím?

Koniáš Moje kniha.

Špork: Modlit otče, souhlasíte.

Koniáš Pater noster qui es in coelis sancti ficetur nomen tum Otče náš jen jsi na nebesích posvěceno budiž jméno Tvé… /Špork se přidává) veniat regnutum fiat voluntas tua… amen.

Špork: Sluka, otče, je skutečně vynikající! Bažantí prsa, paví remuláda.

/Dlouhým půstem vyhladovělý Koniáš je lapen, i když se snaží vzdorovat potravu neodmítá/

Víno z mých sklepů, jaká substance zlata... vaše kniha mne nesmírně zajímá...

Koniáš Ano, ano. Moje kniha.

Špork: Skutečně… Toto je skutečně veliké dílo! Nemohu se nabažit … “Klíč k rozpoznání kacířských bludů“. Vskutku vyčerpávající seznam všech zapovězených autorů. A ten důmyslný nápis! Vy jste jeho autorem?

Koniáš Nejen jeho, ale celé této knihy. Tento výtisk je hrabě Váš.

Špork: Svatá prostoto, tisíceré díky. Zlaté stránky. Nechám je opatřit nádhernou vazbou.

Koniáš Jste nesmírně laskavý, ale síla této knihy je záměrně … v jejím obsahu.

Špork: To jistě, pátere. Jako spisovatel musíte myslet především na její obsah. My čtenáři však rádi zvýrazňujeme formou právě tento obsah.

Koniáš Psal jsem ji se záměrem, který mi diktovala vůle našeho Pána. A ta je nezměrná. Úvodní slovo k tomuto seznamu kacířských bludů, my zabralo mnoho bezesných nocí. Myslel jsem, že je nikdy nedopíšu a tvůrčí trýzeň mne nakonec zahubí.

Špork: Je opravdu těžké napsat prolog k takovéto knize. Ba i epilog.

Koniáš V tom se mýlíte. Závěr jsem stvořil za necelý měsíc.

Špork: Grandiózní. Musím tleskat.

Koniáš Ano. Je to jistě grandiózní. Již jako student jsem pochopil, že nepřítelem církve jsou především myšlenky a ďábelská poselství obsažená v knihách. Vždyť ty ubožáky upalované inkvizicí musel někdo svést. Odstraňme kořeny zla a lidé přestanou trpět.

Špork: To je ušlechtilé!

Koniáš: Jednou se to podaří. (pozdvihne sklenku) Budeme mít informace o každém textu, slově, které boří řád. Má kniha je teprve skromný začátek. Přesto bych Vás, hrabě, o něco požádal. Rád bych ze své knihy předčítal na Vašem panství selskému lidu.

Špork: Prosím. Ale pochybuji o smyslu vašeho počínání...

Koniáš Slyšel jsem, že i na vašem panství je množství zakázaných knih. Nepodceňujme prostý lid hrabě. I vaší zásluhou vládne slovem a písmem.

Sluhové odnáší ze stolu. Hrabě Špork se chopí drůbežího stehna a zuřivě se do něj zakousne. Scéna se za zvuku varhan plynule mění v kapli špitálu.

KONEC I. ČÁSTI – přestávka

OBRAZ VII. – Vítání jara

Seemann: Výborně. Z veršů i tance budete mít u pana hraběte sukses

Čadská: Jen aby nepřijeli Italové.

Dívka: Ti z Florencie?

Plevová: Ti nám nevadí.

Čadská: Proč myslíš?

Plevová: Pan hrabě má raděj amatéry.

Dívka: Převlečené za lid

Plevová: Ti ho nic nestojí.

Vstupuje Špork s Koniášem

Seemann: Tak:

Seemann: Výborně. Z veršů i tance budete mít u pana hraběte sukses.

Dívka: Náš pán je laskavý a moudrý

Čacká: A jak je vzdělaný a spravedlivý

Plevová: Náš pán je anděl v lidské podobě

Špork: A raz dva tři. Špatně…Musíte více mávat pažemi…Podívejte

(Přichází k dívce a objímá ji zezadu. Přitom položí ruku na její poprsí…)

Pokračujte!

Všichni /tančí:

Čacká: Náš pán je radost v zimním sadu

Plevová: Náš pán je slunce v krutém mrazu

Dívka: Náš pán je Krista milý druh

Všechny: Laskavost sdílí jeho duch

Špork: Všechno špatně. (k Plevové a Čacké) Vy dvě dřeva, mlčte.

Tak! A repete:

Dívka: Náš pán je radost v zimním sadu

Náš pán je slunce v krutém mrazu

Náš pán je Krista milý druh

Laskavost sdílí jeho duch…

Vstupuje Koniáš

Koniáš: Ty verše česky hezky zní.

Seemann: Danke schön, je mi velkou ctí

Shromáždění lidu v Kuksu - projev Koniáše

/Varhany hrají krásnou liturgickou melodii/

Koniáš: Ámen . Vše se odehrává za denního světla, ale pomalu se stmívá, scéna se mění ve špitální kapli

Drazí a milí, pryč jsou doby strachu. A proto se radujeme. Od dob mých studií uběhlo již mnoho vody. Avšak již tehdy jsem si uvědomil, jaké nebezpečí nám přináší kacířská literatura. Řekli byste kniha. Krásná vazba z kůže, obrázky, povídání. Co je zlého na tak pěkném řemeslném díle? /zálibně si prohlíží knihu, kterou drží v pařátech/

Co je zlého na napsaných slovech? Na úlisných slovech. Na páchnoucích slovech. Na poselství Antikrista? Vaše vrchnost má velikou moc, vy jste však ovečky boží. Apoštol Pavel varoval, „střežte se nepravých“!

(Vstoupí dva kyrysníci)

A proto je zde vojsko, abychom knihy z knihovny pana Šporka odvezli do bezpečí!

OBRAZ VIII. – V DIVADLE

(odehrává se na forbíně)

Principál: Velectěné obecenstvo na krátko vydechne. Hrabě Špork miloval divadlo. První operní divadlo pro veřejnost postavil v Praze U Hybernů

Hle, až ze slunné Itálie přijel k nám velký operní ansámbl, aby na pozvání jeho velectěné hraběcí milosti v českém království pobýval a velectěné publikum oblažoval. Dovolte mi dnes na tomto spectakle přivítat i světoznámého básníka, českého slavíka, pátera Bohuslava Balbína:

(potlesk)

Principál: Dnes, v den svatého Klementina

Nalijem hostům pravdy vína

Výnosem velectěné rady města Pražského se divadelní produkce s okamžitou platností zastavuje

Principál:

Dvě nebytosti tančí v sále

ve kterém kostlivci se smějí

zatímco Smrt má bakchanále

netopýr s krysou dovádějí

V uličkách hanby s pachem špíny

soudí Bůh naši lidskou rasu

Jak obludné, že jsme jen stíny

zavřené v rakovině Času

je po oslavách masopustu

za vsí jen smečka vlků vyje

na zámku zhasli všechny svíce

a noc je plná hysterie

Obraz IX. - Soud

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka

Soudce: Zahajuji líčení s jeho jasností hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, který usiloval o život dvorního rady Neumanna. Soud se na žádost žalované strany koná s vyloučením veřejnosti.. Pane hrabě, přistupte blíže a přísahejte na bibli svatou.

Špork: Taková komedie

Soudce: Prosím, pane hrabě?

Špork: Taková komedie… Vždyť přísahám

Soudce: Dobře. Dle svědectví předvolaných herců Michala Plevy a Marie Čacké

jste se měl hrabě dopustit výroků určujících předpoklad nájemné vraždy dvorního advokáta Neumanna, který přes svůj neurozený původ stojí pod ochranou majestátu.

Špork: Kecy, pomluvy, intriky a lži

Soudce: Pomalu pane hrabě, důrazně Vás upozorňuji, že jste pod přísahou

Fabricius: Michale Plevo a Marie Čacká, předstupte jako svědci

Soudce: Zahajuji křížový výslech. Michale Plevo a Marie Čacká, beru Vás pod hrdelní přísahu. Položte ruce na bibli svatou. A odpovězte: Co řekl pan hrabě 17. května letošního roku ve Vaší přítomnosti…

Špork: Merde

Soudce: Hrabě Františku Antoníne Šporku, uděluji Vám přísné napomenutí a pokutu 1000 zlatých za pohrdání soudem

Plevová: Vážený soude. Jeho jasnost pan hrabě byl vždy veliký milovník umění. S námi herci zacházel vlídně a

Soudce: K věci: /ukáže na Čackou/

Čacká: Pan hrabě byl opravdu vždy vlídný a naši společnost si oblíbil

Plevová: Zvláště kus Bambusová hůl se mu moc líbil.

Čacká: Museli jsme jej panu hraběti…

/soudce střídavě koulí očima nebo výhružně zvedá pěst na oba svědky/

Plevová: Ve zmiňovaný den hrát dvakrát. Já v tom kuse hraji pána, který si pořídí z Paříže. bambu... ano ano, budu stručný...

Čacká: Abyste rozuměli. Pan hrabě se smál ze všech nejvíc a házel nám zlaťáky.

Plevová: A pak nás pan hrabě

Čacká: Jeho jasnost

Plevová: … pozvala na zámek. Tam jsme museli opakovat některé scénky ze hry.

Čacká: To víte, je trochu košilatá... chi, chi chi a pan hrabě... no nevím, mám-li to říct...

Soudce: Chcete na skřipec?

Čacká: ... a pan hrabě nám subretám sahal trošinku za výstřih.

Špork: To je nehorázná drzost. /Francouzsky/

/Soudce s pochopením tentokrát mávne rukou/

Plevová: Potom řekl /rozhlídne se plaše kolem sebe) ... prostě, nevím jak bych to řekl...

Čacká: Pan hrabě ho naváděl ke stejným sprosťárnám… Ten to ale slíznul

Soudce: Kdo?

Čacká: No, přeci tady, Plevová.

Soudce: /znechuceně/ A o advokát u Neumannovi hrabě nemluvil?

Čacká: Jé, o něm toho namluvil. Taky říkal, že je to blbec

Plevová: Král blbců…

Čacká: To pan hrabě opravdu řekl. Král všech těch blbců od jurisdikce

Soudce: Dobře, dobře.

/soudní zapisovatel Fabricius, který tvořil doposud dekorativní pozadí se proti své vůli otřásá smíchem) No tak Fabricie... /dívá se do papírů)

Fabricius: Ale, řekl také, že zřečeného stáhne kůži za živa.

Plevová: Byl to jen žert.

Čacká: Všichni jsme se smáli

Soudce: Vaše názory mne nezajímají. Jste pod hrdelní přísahou. Odpovídejte ano a ne.řekl pan hrabě, že jmenovaného dá lámat v kole?

Plevová: Ano, ale...

Soudce: ... v kole?

Čacká: Ano

Soudce: … že si jeho lebku vystaví v sekretáři

Plevová, Čacká: taky... tedy ano

Soudce: … že dá sloužit mši za psy, kteří ho roztrhají

Plevová, Čacká: Zajisté… Ano. Ano.

Soudce: Můžete odejít. Upozorňuji Vás, že pozměněním výpovědi byste se dopustili křivopřísežnictví se všemi důsledky. Jděte

Plevová, Čacká: Děkujeme

Soudce: Pane hrabě, chcete říct něco na svou obhajobu?

Špork: Dvanáct let běží můj spor o bratrovu kuratelu, Čtrnáct let se soudím s jezuity o zahradu a vy máte tu drzost, obvinit mne, hraběte Šporka, na základě výpovědi komediantů?

Soudce: Vašich komediantů hrabě.

Špork: Mojich komediantů? Vašich špiclů!

Soudce: Fabricie... zapiš tento výrok pana hraběte jako bezděčné přiznání. Františku Antoníne Šporku abyste si podruhé nestěžoval na liknavost soudů, vynesu rozsudek. Hned. Povstaňte hrabě.

Špork: To mne ani nenapadne, raději posedím!

Soudce: Zaplatíte pět tisíc ve zlatě nebo Vás posadím hrabě, ale do Daliborky

Špork: Již se nemohu dočkat

OBRAZ IX. – DALI BORKA

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka

(ve skutečnosti se změnil na přepychově zařízený budoár, původně místnost správce, ve kterém pobývá již druhý měsíc hrabě Špork) stráž dva kyrysníci - možný nápis Daliborka

/z budoáru se ozývá kýchání a dusivý kašel hraběte

Seemen: Prosím Monsignore, Otče arcibiskupe... /po vstupu arcibiskupa /tajným vchodem, zatarasí Seemen vstup dalším návštěvníkům (ozývá se skřípění zavíraných dveří)

Nemačkejte se! Pan hrabě je velice dojatý Vaším zájmem o jeho zdraví a prosí všechny návštěvníky, aby respektovali jeho stav. Dnešní audience je u konce…

Dav: Fuj, hanba…Chceme vidět Šporka…

Tajemná: Musím s ním mluvit!

Seemen: Vy baronko? Pan hrabě mi přísně zapověděl...

Tajemná: Nepřišla jsem se mu vysmívat, věřte mi Seemane..

Dav: Šporka, Šporka…

Tajemná: Nepatřím k těmto smějícím se lidem….

Seemen: Lituji, ale pan hrabě již má “významnější “ návštěvu. Sama jeho eminence Monsignore arcibiskup!

(jakoby z pekel se zjeví postava jesuity Koniáše)

Koniáš: Pochválen buď Ježíš z Nazaretu, madame, jdete navštívit hraběte? To je chvályhodné. Denně se za něj modlím.

Tajemná: Vy? O tom silně pochybuji. Jste na to příliš po…božný, otče Koniáši

Koniáš: Nerozumím Vám ...

Tajemná: Mondie, vy jste tak nechápavý...

Koniáš: Budu se modlit i za Vaše hříchy, madame. Rád Vás vyzpovídám.

Tajemná: A kdo vyzpovídá Vás?

Koniáš: O to se nestarejte. A vy, Seemane, mne ohlaste u hraběte!

Seemen: Pátere Koniáši, pana hraběte právě vyzpovídá Jeho Eminence.

Koniáš: (tvář se mu zkřiví vztekem - pro sebe mezi zuby) Proklatý hrabě!

Tajemná: Teď již se nedozvíte zpovědní tajemství! Ale co takhle vyzpovídat Seemana?

Seemann: Pan arcibiskup byl tak laskav a vyzpovídal mne sám...

Koniáš: Á á, á (s pekelným rachotem zmizí)

(otevírá se budoár “bědného vězení” na stěnách nápis Pravda zvítězí, lež bude poražena) Madame a Špork zcela sami

Špork: Madame? Jste to vy? Přišla jste navštívit ubohého vězně?

Tajemná: Prosím, bez patosu hrabě. Nemáte toho již dost? Překvapuje mne, že ještě k tomu nehrajete na housle.

Špork: Smějete se mému utrpení? Jakým právem?

Tajemná: Milý hrabě, jste jako dítě. Chcete, aby Vás litovali? Copak jste nepochopil, že všichni se Vám jenom smějí? I arcibiskup z Vás teď má dobrý den.

Špork: Drahá baronko, jak můžete být tak nespravedlivá?

Tajemná: Já? Vy jste hrabě slepý!

Špork: Vysmíváte se mým citům?

Tajemná: Nevysmívám se Vám, ani Vašim citům! Jenom Vaší ješitnosti!

Špork: Tak proč jste přišla? Vrážíte nůž do mého srdce!

Tajemná: Prosím Vás, hrabě. Otevřete oči. Myslíte, že bych pro plezír riskovala svoji budoucnost?

Špork: Ano, Vaše návštěva je velmi nerozvážná! Omlouvám se. Vždyť jste můj anděl.

Tajemná: Anděl s ďáblem v těle, hrabě. Na to nezapomínejte.

Špork: Já nezapomínám. Myslím na Vás celé dny a týdny. V duchu znovu pročítám Vaše dopisy a brouzdám se v trávě poblíž královského parku… tančila jste jenom pro mne. Prchavá chvíle. A já se s Vámi vznášel, jak je to dávno?

Tajemná: Nic se nezměnilo, hrabě. Jsem pořád s vámi.

Špork: Ale, já jsem někdo jiný!

Tajemná: Nejste jiný! Věřte! Pouze Váš pohled je upřen k soumraku. Otočte se a spatříte rozesmátého chlapce se srdcem bojovníka, snílka bojujícího s chimérami. Je tady pořád, nikam neodešel.

Špork: Vidím jen zahořklého kverulanta!

Tajemná: Jste na cestě, hrabě. Na to nezapomeňte. Je to velice důležitá mise. Je tak důležitá, jako tento svět. Bez Vás bych byla ničím.

Špork: Přišla jste mi dolít vína, ale je příliš pozdě. Vínu již neholduji.

Tajemná: To vidím! Vaše sklenice je prázdná.

Špork: Odpusťte mi, velice Vás prosím. Rád bych Vám splnil každé Vaše přání.

Tajemná: Moje přání jste již dávno splnil. Bohužel to nejste schopen pochopit. Jak je to prosté.

Špork: Ale já jsem je spálil. Všechny Vaše dopisy jsem spálil!

Tajemná: Mýlíte se, hrabě. Vaše žena mi vše řekla.

Špork: To není možné? Vždyť jsem je zničil! (Hází na zem svazek dopisů ve zlaté stužce)

Tajemná: Nezničil. Ani sebe nezničíte. “ Bůh stvořil lidskou vůli svobodnou!”

Špork: Nezapomněla jste! Schováváte ještě ty nebezpečné spisy?

Tajemná: Opatruji je pro Vás, hrabě, můžete se spolehnout!

Špork: Já vám věřím. Teď už mne neopustíte?

Tajemná: Nikdy jsem Vás neopustila. Sbohem hrabě.

OBRAZ XI. - Lázně Kuks část první

Na forbíně i v celém prostoru lovci

Lovec:

Árie sv. Huberta

Kdo chce jít na lov, musí si přivstat
A musí být zdatný, kdo chce ulovit jelena.
Nepotřebujeme hřebeny jako milenci,
Trní a hloží rozčeše naše vlasy.
Vzhůru, vpřed psi!
Miró, Vitó, Konó, Klapó!
Laň zrychlí naše kroky
A ještě jiná zvěř, již Miró neslyší,
Na pěkný lovecký roh zatroubím jasně a vysoko,
Zatímco jiní volají na své smečky.
Vzhůru, vpřed psi!
Miró, Vitó, Konó, Klapó!
Všichni psi, jichž nám je třeba.

/Hrabě Špork se vrací z lovu, všichni se smějí, jako by i tančili, i hluční hosté jsou však vypuzeni, zůstává Tobiáš Josef Antonín Seemann)

Hlasy: Skvostný lov, těch trofejí, Ať žije řád svatého Huberta, Ať žije velmistr Špork, sláva!

Seemann: Slyšíte Vaše jasnosti, kolosální den. Všichni Vás oslavují…

Špork: Vyžírkové.

Seemann: Ano, zde je to španělské víno, polštářek?

Špork: Tobiáši

Seemann: (Je zřetelně zaskočen pánovou důvěrností) Ano zajisté... co prosím?

Špork: Tobiáši, je mi zle…

Seemann: Pro smilování boží, pane hrabě…

Špork: Bojíš se smrti, příteli?

Seemann: Pán má horečku skočím pro doktora...

Špork: /najednou chladně) Nikam nechoď Semanne. Posaď se na zadek a seď. Dnes neumírám, jenom si to představuji. Jsi a najednou fí, fí, Seemanne! Štvali jsme jelena. Krásný kus, dvanácterák, ale krásný kus. A jaké měl oči, Seemanne, koukal stejně vylekaně jako ty. A najednou sklo. Sklo Seemanne. Ty si hudebník, skladatel. Představ si to v notách. Skleněný oči v notách. Táhlý tón a ticho. Ticho…

Seemann: Ano, rozumím Vám Vaše jasnosti

Špork: Ty, že rozumíš? Prdlajs rozumíte vy služebnická pakáži… No vidíš, konečně se mračíš. Promiň, Seemanne, chtěl jsem jen, abys přestal být tak křečovitý. Co je to za zemi kde se všichni bojí?

Seemann: Vy se nebojíte Vaše jasnosti!

Špork: Mýlíš se. Totálně se mýlíš. Já jsem ten jelen, kterého loví. Myslíš, že mi odpustí? Víš, co knih jsem tajně vydal? A těch písní o nemravnosti soudů. Dodnes se zpívají. A těch žalob na porušení práva! Víš že žirečským jezuitům jsem se smál do očí? A k čemu to všechno? Nebýt úplatnosti císařského dvora již dávno by mne ti psi roztrhali.

Seemann: Lid vás ale obdivuje.

Špork: Lid? Jaký lid? Myslíš sedláky, co mi chodí na dříví? Písaře, co na mne donáší? Rychtáře, co mi krade ve velkým? Ti všichni jen křečkují. Ne, Seemane. Vím, že ty jsi upřímný, ale je tu mnoho hamižnosti a žádné veselí. Smutná země.

Seeman: Ale vy nesmíte být smutný.

Špork: Nejsem smutný, jenom unavený. Jako Kristus v zahradě Getsemanské.

Seemann: Pane hrabě, prosím!

Špork: (zařve) Jako kacíř Jan Hus před kostnickým koncilem.

Seemann: Při našem Spasiteli, takhle nesmíte mluvit. /venku na chodbě je hluk, Seemann si ukazuje na ústa)

Špork: Já, vím. Jsou tady všude kolem nás. Zbabělci a udavači.

(bez ohlášení vstupuje slečna Klinkovská)

Seemann: (pro sebe, při marné snaze vytlačit babu ven ) A vyžírkové.

Klinkovská: To musíte, hrabě, slyšet. Složila jsem pro Vás zcela novou báseň:

Na paměť slavného parfosního honu, při kterém jeho jasnost hrabě Špork, velmistr Hubertova řádu, dekoroval osobně jeho Veličenstvo Karla VI. … Zaliti potem ve slunečním jasu … s vlající hřívou s větrem o závod, za zvuků trubek a loveckých hlasů, uhání jezdci směrem na Bon repos.

Špork: Děkuji, to by stačilo, baronko Klinkovská.

Klinkovská: Mé verše: Vy nechcete slyšet mé verše?

Špork: Morgen, morgen.

Klinkovská: Ubohý hrabě, jste tak bledý. Potřeboval byste lázně.

Seemann: Vypadněte! Nevidíte jak je jeho Jasnost unavená?

Špork: Ale ano Klimovská, to je ono. Vy jste na to kápla. O lala la. Lázně,. Lázně.

Klinkovská: A jaké lázně? Karlovy Vary, Lurdy? Teplice?

Špork: (zpívá) Moje lázně. Na mém panství v Kuksu., Pak císař neodmítne nabízenou ruku.. A intriky se změní v politiku.

OBRAZ XI. - Eleonora

Špork: Eleonoro! Slyšíte mne, dcero?

Eleonora: Ano, Vaše Jasnosti, jsem u Vás!

Špork: Pamatujete na ten den, kdy jste odcházela k anuitkám, bylo Vám osm a měla jste bílé šatičky s červenou šerpou, tak jak si přála Vaše matka. Já jsem tehdy cítil velkou pýchu!

Eleonora: Jak bych mohla zapomenout. Děkuji Vám. Byl jste tak laskavý, oloupal jste mi pomeranč a políbil mne na čelo.

Špork: Já?

Eleonora: Ano, vy. Připadal jste mi jako rytíř Artuš, o kterém jste mi tolik vyprávěl. Nejkrásnější, nejsilnější a nejstatečnější rytíř. Mrzí mne, že jsem nenaplnila Vaše očekávání.

Špork: Vaše očekávání? Milá dcero. Otcovo čekání! Otcovo čekání na vnuky a vnučky!

Eleonora: Odpusťte tatínku. Způsobila jsem Vám bolest!

Špork: Vy mne? To já Vám způsobil bolest. Byl jsem tvrdohlavý a ty jsi byla taky tvrdohlavá. A to je správné. Šporkové vždycky stáli na svém! Jsem na tebe hrdý! Eleonoro. Eleonoro.

Seeman: Zpropadená vichřice, otevřela okno.

OBRAZ XII. - Lázně Kuks podruhé - Defilé soch

Chceš-li zdraví býti

musíš směle do Kuksů jíti

(napsala Hraběnka Klinkovská)

Jsme v pokoji starého muže jako na začátku příběhu.

Ze tmy vyrůstají siluety protagonistů příběhu, představující, v mysli hraběte, neřesti i ctnosti. Všechny tyto atributy příběhu jako by měl hrabě pěkně naskládané ve svém pokoji.

Rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.

Místnost je všude zaplevelena neskutečnou spoustou map a plánů se kterými hrabě Špork sám se sebou vášnivě rozmlouvá. Špork mluví všechny postavy

 

Špork: Pánové, vidíte ty plány! Není to skvělé? Zde hřbitov s márnicí, zde biliárový letohrádek, zde holubník, závodiště se čtyřiceti trpaslíky, most se sochami a „zámeček“ s lázněmi... no ..a zatím pánové kaple nanebevzetí Panny Marie, tím zavřeme hubu těm... však vy víte... , hostinec U slunce, divadelní budova... a socha Herkomanna, za ní věž s hodinami a (Špork tleská) Filosofický dům!

A teď mne omluvte.

(Hrabě se chystá ke svému poslednímu teatrálnímu výstupu, ukáže těm sochám před kukským špitálem, zač je toho loket! Zahraje jim malou komedii).

Löwe: Pánové, máte ještě nějaké pochybnosti o projektu pana hraběte?

Langen: Ale pane profesore Löwe, složení pramenů jaksi /v ruce drží křivuli s kapalinou), když protřepeme...

Löwe: Protřepeme, fuj pane alchymisto. Styďte se Langene.. Pan hrabě už byl nebývale velkorysý!

Langen: Ale naše profesionální čest nás zavazuje postupovat vědecky!

(Špork mluví i za baronku Marii Alžbětu Klimkovskou)

Věda mne nesmírně zajímá.

Špork: Milá baronko Klimkovská, věda není doopravdy tak zajímavá, jak se vy ženy často domníváte,

Langen: Dovedete si představit, ženu vědce?

Baronka: Pánové se smějí! To je veliká legrace. Jsem zde proto, že nenechám hraběte na holičkách!

Langen: Vy, baronko? To je opravdu veliká legrace! Víte jak vám říkají?

Špork: Baronka pijavice!

Langen: Přisála jste se ke kukskému panství, hraběte vyžíráte a ještě všude intrikujete.

Löwe: Že vám není stydno, zneužívat dobroty hraběte Šporka.

Klimkovská: Já, že pane profesore Löwe zneužívám jeho dobroty? To už je příliš!Já jsem umělkyně. Hrabě oceňuje pouze můj dar a talent, ale vy jste banda podvodníků. Pokoutních kejklířů! A já nedovolím aby byl hrabě oškubáván takovou...

Langen: Raději ho oškubete sama.

Klimkovská: I těch pár zlatých závidíte. Ale já to nedovolím...

Löwe: O co vám jde?

Klimkovská: O spravedlnost.

Löwe: Ale my jsme spravedliví!

Klimkovská: Ale pánové, buďme rozumní! Domluvme se. Proč kazit hraběti radost ze života?

Hudba:

Obraz XIII. DEUX EX MACHINA

(Deux ex machina užívali starořečtí dramatici, především Euripides. V této hře zastupuje bohy babička, která přijde z publika s ošatkou ovoce. Tuto ošatku dává s povinnou úctou hraběti. Dojatý Špork se šacuje a hledá zlatku, kterou by chtěl na revanš věnovat babičce. Když ji „pochopitelně nenajde“ požaduje ji od arbitrů příběhu. Kamenné sochy však těžko splní jeho přání a tak je opět řada na Seemannovi.

Seemann: Zde je zlatka od Jeho hraběcí jasnosti!

Co prosím?

Špork: Co říká?

Seemann: Říká, že je to málo…

Babička: Jděte do háje, vy hladi!

Hudba

Seemann: Pane hrabě, kočár do Lysé je přistaven.

Obraz XIV. EPILOG

Temnný pokoj ve špitále hraběte Šporka

Hlas:

Jsme v pokoji starého muže na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Je podzim.

Ze tmy vyrůstá silueta sluhy. Starý, přihrblí a asi senilní dobrák zapaluje svíce.

V místnosti rozeznáváme postel s nebesy, ve které leží hrabě Špork.

Sluha pomáhá muži vstát. Ten se namáhavě šourá ke stolu. Na stole dobové psací náčiní, kniha, druhá kniha se zřetelným nápisem Robinson Crusoe, pergamen.

Hrabě usedá za stůl a dlouze, nesnesitelně dlouze hledí do prázdna.

Sluha celou tu dobu nehnutě stojí. (Slyšíme housle) a najednou z ničeho nic; vichřici. Do místnosti vlétne podzimní listí. Jak se tam asi dostalo? Snad ne, dlouhými ponurými chodbami kukského špitálu, kam se hrabě, jako jediný pacient, z rozvernosti své nevypočitatelné povahy, dal přemístit? Nevíme.

Starý muž vstává. Starý sluha ho hodlá jemné podepřít, ale hrabě jeho pomoc odmítá.

Na co je to všechno, jako by chtěl říci, ale místo toho ulehá. Starý sluha zhasíná svíce a místnost pohlcuje soumrak.

Špork: Seemane! Jsi tady?

Seeman: Ano pane. Můžete se přesvědčit. Zapálím svíci.

Špork: Seemane, na co je to všechno?

Seeman: Máte pravdu pane. Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: A kdo bude ve špitálu? Nač jsem ho stavěl?

Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.

Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Přesto byste se měl vrátit na zámek.

Špork: To je můj špitál, já jsem ho stavěl!

Seeman: Měl byste se vrátit na zámek.

Špork: To je všechno? Pak už nic?

Seeman: Pak už nic.

Dramaturgie: Marie Kubrová