Ten nápad se zrodil v Plzni po večeru předávání literární Ceny Bohumila Polana 22. listopadu loňského roku. Josef Kejha se zeptal Josefa Straky, zda by bylo možné uspořádat někde v Praze večer k poctě Mirka Kováříka. Pepa Straka se nabídl, že zná současnou dramaturgyni a produkční v malostranském Rubínu a že by to určitě šlo domluvit. Jako ideální se mu jevil termín někdy kolem 12. října, neboť ten večer tam v roce 2019 vystupoval Mirek (tehdy společně s Jiřím Staňkem) naposledy. Slovo dalo slovo a v Rubínu se vyskytl volný termín: byl jím 10. říjen 2023. Připomeňme, že A studio Rubín je klubová scéna, která sídlí více než půl století ve sklepení historického domu U tří korun na pražské Malé straně a u jejíhož zrodu stál režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus.
Později tu na dlouhá léta zakotvil režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. A právě jemu na večeru nazvaném Peří věčně zelené věnoval krátkou vzpomínku pamětník té doby, písničkář a skladatel Miki Jelínek. Na své setkání s režisérem Potužilem vzpomenul na videonahrávce z oslav 50. výročí založení Rubínu i Mirek Kovářík, jenž právě na této scéně začínal se Zeleným peřím – pořadem mladé poezie. Na záběru se mihne i Zdena Hadrbolcová, v oněch letech jeho neodmyslitelná „zelenoopeřenecká“ sparring partnerka. Je smutné, že koncem minulého roku, kdy nápad na uspořádání večera na Mirkovu počest vznikl, utrpěla mozkovou příhodu a od té doby je odkázána na pomoc druhých. Večera se tedy nemohla zúčastnit, což je velká škoda. A nemohly se zúčastnit ani dvě další literární osobnosti, Saša Berková (1949-2008) a Zuzana Trojanová (1954-1979); mohly už jen z poetického nebe shlížet dolů do sklepení Rubínu a naslouchat Radce Fiedlerové, která četla jejich skvělé texty.
Rubín byl zásadním místem i pro básníka Lubora Kasala, zejména v letech 1979-1989, kdy se cítil být „mladým zoufalcem“, jak uvedl, a dodal, že se v podstatě nic nezměnilo – teď se cítí být „starým zoufalcem“. Do Rubínu ho přivedla jedna kamarádka, která se sice časem z jeho života vytratila, ale on už do Rubínu chodit nepřestal a byl tam pravidelným hostem až do doby, než se stal v roce 1993 šéfredaktorem Tvaru. Právě v Rubínu se poprvé setkal s Mirkem – a já jsem se tam zase poprvé setkala s Luborem. Bylo to v rámci Zeleného peří, které Mirek obvykle zakončoval takovým ne u všech oblíbeným zvykem: na závěr pořadu vždycky vyvolával popořadě lidi z publika a ptal se jich, který z představených básníků či básnířek je svou poezií nejvíc zaujal. A nikomu nedovolil, aby z položené otázky vyklouzl; nikoho nevynechal, nikomu to neulehčil. A protože zaskočené a ztrémované publikum odpovídalo spatra a nepřipraveně, čili upřímně, pokaždé to nějaký autor odnesl. Jedním z nich byl kdysi i Martin Reiner. Když vzpomínal na své první setkání s Mirkem v Brně, mluvil právě o této povinné anketě a o tom, že pro něj tehdy nedopadla dobře. Leč tenhle propadák vyvážilo něco úplně jiného, možná cennějšího: od Mirka poprvé slyšel jméno Ivan Blatný – jméno, které do té doby neznal, a které se nakonec stalo tak trochu jeho osudem. Ano, mluvím o knize Básník: román o Ivanu Blatném (Torst, 2014), která byla vyvrcholením jeho třicetiletého úsilí o zachycení a zpracování Blatného života a tvorby.
Já jsem to s Blatným měla podobně – jeho jméno jsem také slyšela poprvé od Mirka. Ale nebylo to jméno jen tak vyhřezlé z nějakého náhodného kontextu, zaznělo v plné síle na jednom z Mirkových představení a bylo umocněné recitací Blatného básnické skladby „Terrestris“. A nejen to. Vokály k té recitaci, vokály čarodějnicky děsivé, dělala tehdy Jana Koubková. A protože mě „Terrestris“ v jejich provedení naprosto uhranula, věnoval mi ji později Mirek na magnetofonové kazetě, kterou mám dodnes. Je už sice notně ohraná a poněkud vyšeptalá, ale ten mocný náboj, jímž si mě získala, zůstal a nikam nezmizel. A tak když Jana Koubková přišla na pódium v Rubínu, aby i ona vzdala poctu Mirkovi a jeho odkazu, znovu se ve mně rozezněla „Terrestris“ a zejména tyto verše: „Zdá se, že otvírá ústa ten tichý obličej, / záhadný, mlčenlivý, ozářený lunou, / jako by chtěla něco říci, jako by… / jako by chtěla… Ticho! Ticho! Blbče! / Ačkoliv jenom otvírá ústa, rozumím! /Ano, jsem hluchoněmý! / Ó Blbče, můj drahý příteli, ó Blbče, můj bratře, slyš! / Mi-luj-mě!, říká Terrestris, rozuměl jsem jí dobře! / Žádá mě, abych ji miloval! Žádá mě, abych ji / miloval!“ A znovu jsem je oba viděla – Janu a Mirka – jak jsou tou básní unášeni a jak jim to spolu ladí.
V nakladatelství dybbuk právě vychází výbor z básnického díla Rogera Gilberta-Lecomta: Syn kosti mluví. Vznik knihy inicioval básník Robert Janda, který k tomu v rozhovoru pro H7O říká: "Výbor připravil Petr Zavadil, protože měl jasný koncept v rámci vlastního překladatelského záměru. Já jsem pouze dlouho usiloval o jeho vznik a spolupracoval na jeho přípravě. Můj obsáhlý doslov je proložený značným množstvím citací z Gilbert-Lecomtových esejistických prací a myšlenkových pochodů. To vnímám jako velice důležité především z hlediska uchopení poměrně náročného metaforického sdělení. Čtenář tak má k dispozici v jednom svazku vedle básnického výboru i jeho myšlenkový aparát, který je nedílnou součástí této literární tvorby. Což mu může být nápomocné i při hledání vlastního klíče k jeho poezii. V této souvislosti jsem strávil několik velmi intenzivních měsíců práce na tomto textu, které pro mě byly zároveň i jakousi osobní iniciací při konfrontaci a sdílení takto nastoleného univerza." Celý rozhovor najdete zde: https://www.h7o.cz/clanky/13729-mezni-basnik-gilbert-lecomte-syn-kosti
Druhý ročník poeticko-písničkového setkání nazvané Žďárského Bydžov uvedl moderátor celé akce Štěpán Klásek. Odehrál se na památku našeho kamaráda, bratra a básníka Václava Žďárského v místě jeho farářské služby, v kostele Církve československé husitské. Byly doby, kdy nám ve skupině XXVI chyběl a jednoho dne jsme se společně vypravili jako hora k našemu básnickému Mohamedovi. Tenkrát vznikla zásluhou Svatavy Antošové beatníky inspirovaná reportáž Cesta do Nového Bydžova, v jeímž průběhu došlo i na tzv. básnické hry.
Tonda Mík zmínil příběh se strejdou z Rakouska, kdy se za sametové revoluce potkali, a s Vaškem nahrávali první CD. Bylo pozoruhodné, že Vašek neudělal při interpretaci písní žádnou chybu. Totéž zmínil Jiří Kouba a zavzpomínal na starou kazetovou nahrávku.
Básnířka Jana Wienerová četla z Vaškovy básně ze sbírky "Pták pokadil mi hlavu".
Michal Kotrba četl ze stejnojmenné sbírky a ze sbírky "Houpačka" a zmínil příběhy z povídek o chemičce, parním kondenzátu nebo o sázení vrby na nejnemožnější místo v Pardubickém areálu chemičky.
Petr Novotný s manželkou zazpívali na Vaškovy písnové texty.
Zdeněk Horner četl s manželkou z Vaškovy nesmrtelné lásky, chemičky.
Stanislav Kubín, esejista, zarecitoval ze sbírky "Akční nabídka" a jiných Vaškových písňových textů.
Miša a Maruška Kocmanovi zazpívali píseň Agapé za doprovodu hry na cajon.
Dialogickou scénku o farářském zástupu tématizoval řídnoucí ovčinec a s ním spojené starosti na postavičkách paní Novákové a Horákové.
Do pocty se připojili ať už četbou nebo písničkou Karel Filip z jižních Čech, textař skupiny Logos, Láďa Dlouhý, Eva Buttová, Petr Vopálka, Jiří Plhák...
Kamila Lukasová, farářka z Chýnova, četla básničky z "Božího ZOO".
Martin Chadima, farář v Přelouči, zazpíval přetextované známé Cohenovo Haleluja.
Vladislav Pek Vaškův farářský následník četl ze sbírky Akční nabídka, a se svojí ženou coby dcerou Mojšíšova tchána Jitra zdramatizovali vyjití z Egypta.
Jako dovětek snad lze uvést text z mailu Jardy Svobody, který den za doprovodu harmonia a kytary připomínkovou akci zakončoval:
„Vážení přátelé,
děkuji Vám všem, že pečujete o Vaškovu památku. Děkuji za krásné setkání v Bydžově a za Vaše pozvání.
Prohrábl jsem svůj archiv, ale k mé velké lítosti už jsem nenašel kazetu, kterou mi Vašek kdysi nahrál s harmoniem asi tak v roce 1988. Našel jsem ale kvalitnější záznam jeho písniček, které pořídil písničkář a tehdy rozhlasový redaktor Karel Vepřek pro svůj pořad Nebe dokořán (odhaduji okolo roku 2000).“
Mějte se dobře,
Jarda Svoboda
Foto: Petr Šístek
ÚDIV
Z mnoha kruhů jeden kruh
z mnoha přímek jedna přímka
z nekonečného řetězce kombinace písmen genů
Vlastní jméno
Vlastní jména
Vlastní vědomí
Z miliard roků spánku
několik desetiletí bdění
Z hlubin atomů a molekul
postupně rostoucí sloup vědomí
Z prvků které jako jiné prvky
které byly součástí jiného
tvořen obraz každého já
Z temné nicoty světlo očí
z temné nicoty zrcadlo skutečnosti
které zavěšeno jen na určité vteřiny svého vzniku
Všechna já – cesta z temnot do světla
u hradby nevědomí
UKRAJINSKÉ HROBY
(rondel)
O čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
Cesty, kde táhly zlé výboje,
kmeny se tou hrůzou zachvěly.
Modlitbou mrtvým zaznívaly,
hrdla ptáků, hudby nástroje,
o čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
Hrůzným mementem hroby v lese,
pod stromy ukryta viny tíž,
kdysi nesen i zde hřích na kříž,
touha po moci smrt jen nese.
O čem by stromy vyprávěly,
tichou písní plnou pokoje?
V ČERVNU
(sonet)
Stíny oblak nad pralesy trav,
trojakord větru, cvrčků, ptáků,
v polích lita krev vlčích máků,
cesty necesty nejsou pro dav.
Je červen, ten měsíc jasných dní,
temných obzorů plných vláhy,
kdy žár slunce vychýlí váhy,
tajemné domky vinic zde sní.
Květy akátů neznámo kam,
sněhové vločky hnané větrem,
není měřeno stejným metrem,
tam kde není štěstí ani gram,
věk cení zuby, hledí ze sutin,
v tichu odbíjí čas věžních hodin.
HAIKU
Za hvizdu letí
nad řekou proti mostu
tam i zpět luňák
- - -
Krok do kaluže
šplích – voda bláto smývá
nad zemí duha
- - -
V chladu souhvězdí
tesknota svírá nitro
hvězdou jiskří smrk
- - -
(28. 7. 2023, bufet Pod stadionem)
Než jsem začala tenhle článek psát, zadala jsem si do gúglu „setkání haikuistů“, abych si nejdřív našla, co někteří z účastníků už případně napsali jinde a sladila to s textem svým. Nemusím jistě nijak zvlášť zdůrazňovat, že se mě gúgl zeptal, zda nehledám spíš „setkání hokejistů“… Ne, hokejisty jsem opravdu nehledala a tak jsem si musela vystačit sama a spolehnout se jen na sebe a svou paměť.
Churáňovský či přesněji zadovský bufet Pod stadionem slouží po většinu roku sportovcům, zejména cyklistům, pro něž tu točí nízkoalkoholovou „osmičku“. Ale vždycky byl a stále je vstřícný také k uměleckým aktivitám. Svědčí o tom i výzdoba lokálu, který je víc než lokálem malou galerií. V pátek 28. července v 18 hodin sympatická hostinská Naďa zavřela s tím, že uvnitř bude až do 20 hodin pouze soukromá akce – autorské čtení básníků věnujících se haiku. Všichni ostatní, kteří se sjížděli na cyklistické závody, které se měly konat druhý den, tak pro tuto chvíli ostrouhali… Haiku jsem nikdy nepsala; snad z přílišné úcty k tomuto typu poezie, snad pro své tvůrčí nastavení, které kdysi „bralo hodiny“ u beatniků a surrealistů. Byla jsem ale ráda, že mi o téhle akci dal Roman Szpuk vědět a že její termín zrovna navazoval na můj pobyt na Písecku, odkud to bylo na Churáňov přece jen blíž než ze severu Čech. A že jsem před začátkem večera mohla stisknout ruku Jiřímu Staňkovi, básníkovi, s nímž se znám dlouhá léta díky pořadům Zelené peří, a který mi na otázku: „Píšeš ještě?“ odpověděl: „Ne! Už na to seru!!“
Večer zahájil Luboš Soustružník úvodem do umění haiku a jeho historie, potom už se jen četlo. Katka Soustružníková na začátku svého čtení připomenula, že každé haiku je vhodné číst dvakrát čili opakovaně, protože když se čte jedno trojverší za druhým, tak mohou splývat. Ona sama tuto zásadu dodržela, někteří ne, a bylo to tak, jak Katka nastínila: jednotlivá haiku občas splývala, ale pozorný posluchač je přesto rozpoznal. Všichni byli rádi, že na setkání dorazil a četl i Jan Frolík, který nám pak do mailu napsal, že už ho sice cestování zmáhá, ale přesto sebral všechnu sílu a přijel: „Ač jsem byl na Churáňově jen v pátek, musím pochválit velmi zdařilý večírek, který proběhl v příjemném přátelském duchu. Mně už se nechce v mém věku nikde moc jezdit, ale v tomhle případě jsem rád, že jsem své sklony k pohodlnosti překonal.“ Úplně jiné věkové kategorie byl Hynek Koziol, osmnáctiletý student z Jablonce n. Nisou, který se v haiku doslova našel. Jeho trojverší beze zbytku splňovala to, co napsal Jan Pačes, také účastník večera, do doslovu ke sbírce haiku Pstruh je nehybný Romana Szpuka: „… bdělost a všímavost jsou nezbytnými atributy adepta haiku. Stejně důležité jsou i pro čtenáře, jehož dřívější zkušenost je provokována a zvána ke spolupráci. Haiku báseň je proto nehotová. Dotváří ji až čtenářova imaginace po přečtení textu. Zde je dobré připomenout, že adept haiku nehledá atrakci. Ve skutečnosti totiž nehledá vůbec nic.“ Nehledat nic se teprve učím. Učím se to v dost pokročilém věku a doufám, že se to ještě naučit stihnu…
Další z pohádek pro Jasmínku a Dorona.
-"Ahoj, co tu děláš?"
-"Co by, vyhřívám se na sluníčku.'
-"Tohle je moje místo, já tady totiž bydlím. Ale klidně lež, můžeme si povídat." Kocour, kterému střecha na zahradním altánku patřila, si lehl vedle kočky,m ale jistá nedůvěra u nich ještě přetrvávala.
"Že by ses třeba představil?"zívla kočka, když už jejich mlčení
začínalo vypadat hloupě.
-"Říkají mi Bonifác. Ale mně se to jméno moc nelíbí."
-"Ale jdi, náhodou je to docela hezké jméno. Já se jmenuji
prostě Kočka, protože nikomu nepatřím. "
-"To jako že nemáš žádného člověka, který by se o tebe staral?" -"Já se o sebe starám sama. A taky občas o moje koťata. Jenže ta
se mi vždycky rozprchnou do světa a nevím, kde se toulají. Ani jestli jsou vůbec ještě naživu."
-"To je smutné," řekl kocour, i když sám rodinu neměl. Byl vykastrovaný a trochu se za to styděl. Navázal tedy jinak: "Co myslíš, že bude po smrti?"
-"Nevím, ale představovala bych si něco jako veliký park, kde by
byly samé kočky a žádní psi ani zlí lidé. Bylo by tam pro všechny dost potravy, v potůčku by tekla čistá voda a sluníčko by pořád hřálo, žádný déšť ani sníh... "Kočka přivřela oči a nejspíš si tu krásnou představu promítala pod víčky. Ale kocour se ušklíbl:
-"To by ti toho stačilo málo. Podle mne tam každý našinec bude mít jenoho člověka, který se nebude starat o nic jiného, než jak by mu udělal radost. A ti nejzasloužilejší třeba i dva. "
-"Prosím tě, o co jsi se zasloužil?" opáčila mu kočka. Kocour se
trochu zarazil a pak řekl:
-"Jednou jsem zakousl hada. Zrovna támhle na zahradě. A kdo zabije hada, to přece nemůže být jen tak ledaskdo. No uznej, že hadi jsou nebezpeční a někteří dokonce i jedovatí." že jeho obětí byl neškodný slepýš a že za to dostal od svých lidí pěkně vyhubováno, to už ovšem neřekl.
-"No, já si teď trochu odpočinu, řekla kočka, jako by ji to vyprávění kdovíjak vyčerpalo. "Beztoho jsem zase březí a až se zase narodí koťata, tak se skoro nezastavím."
-"Když je to s koťaty tak obtížné, jak říkáš, proč je vlastně
pořád rodíš?"
-"Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Ale je na světě větší radost nežli koťata? Snad jen ten svobodný život, jaký vedu." Kočka to řekla, i když nečekala, že jí její společník porozumí. Ostatně teprve teď si všimla, že usnul ještě dříve, než svoji řeč stačila dokončit.
Strana 8 z 30
