Tady je text, který jsem dával Martinovi Mulačovi do katalogu, ve fotogalerii je repka ze zahájení výstavy, výstava v Jičíně ještě 14 dnů trvá – a doufám, že se na ní při komentované prohlídce tuhle neděli uvidíme!
Krása je osobní záležitost. Někdo rád míšeňský porcelán, jiný Mickeye Mouseho, další Mickey Mouseho čučícího z míšenského porcelánu a někdo hned vyhrkne: „Jaguár typ E!“ Já to mám rád rafinovaně. Všechny ty zasuté pražské uličky z mého dětství, loupající se omítka, tajemné průjezdy, neprostupné zahrady, domky se zaslepenými okny – to všechno mě naplňovalo zvláštní rozechvělostí. A skládky a odstavené vraky škodovek, estetika prvních punkerů a posledních prvoválečných invalidů, socialistická užitná banalita a tisíckrát přehrané kazety s německým pornem 1972, anatomické atlasy, úchyl řádící v záběhlickém zámečku, svlékání spolužaček za garážema, panoptikální pajzly, sousedovy kožené postroje, andaluzské rozřízlé oko – mám tento způsob krásy rád. Takže Mulače jsem prostě musel potkat.
A pak je tu ještě jeden druh krásy. Procesní. Ve finálních obrazech, či instalacích najdete jen jeho důsledky. Je to krása přístupu. Poctivost, zapálení. Neuvěřitelná zažranost do tématu, nutnost nalézt a vynést na světlo jeho podstatu. Toho tématu, samozřejmě. „Kolik je těch Klímů?“ ptám se Mulače při jedné z návštěv v jeho ateliéru a ukazuju na stěnu pokrytou precizními verzemi portrétu Ladislava Klímy. „Osmdesát?“ Mulač začne zběsile otevírat šuplíky kovových regálů. „Asi čtyřista, koukej... Ale pořád je to jen jeden obraz!“
Dělal jsem s Martinem Mulačem knihu Bohorovné horory básníka Roberta Jandy. Tři roky. Ano, ty obrázky někde jsou. Jsou dobré, vlastně skvělé – ale ty tři roky! Tahle krása, co pamatuju jen já, Mulač, autor knihy a naše partnerky. Tolikrát nás uklidňovaly, tolikrát nám foukaly vzájemně způsobené bolístky, říkaly nám: „Jasně, že to jsou debilové! Kašli na ně. Už za nima nechoď...“, jenže my za sebou lezli, a bylo to krásný! Krásný – protože opravdový. Tohle vám dá ne každý umělec!
Mám tyhle dvě krásy Martina Mulače velice rád.
1) Martin Mulač na nádvoří Jičínského zámku před galerií vítal hosty. Byl v dobré míře, rozdával úsměvy. Aby ne, výstava Vzkříšení, kterou se chystal zahájit, je jeho nejobsáhlejší výstavou. V nápaditě pojaté expozici najdete na 300 obrazů, skizz a miniatur.
2) Ze slavnostního a mile neformálního otevření výstavy. Zleva kunshistorička Regionálního muzea a galerie v Jičíně Mgr. Jana Schlesingerová, Martin Mulač s lahví, z katalogu cituje Kristýna Jirátová, kurátorka a autorka výstavy.
3) V pravý okamžik se Martin zmocnil otvíráku, slavnostně si polil katalog a poslal lahev do oběhu mezi nás, kteří jsme se na přípravě katalogu podíleli.
4) Kamil Princ, autor textu Neodekadence ve výtvarném díle Martina Mulače mi posílá oběžnou lahev. Je to speciální edice férové třináctky chříčského pivovaru s názvem Vzkříšení. Etiketu vytvořil senior terrible světové blackmetalové scény a umný linorytec František Štorm.
5) Kristýna Jirátová nešetřila úsměvy, a přestože lahev drží způsobně jako řádně vychovaná mladá dáma, tj. s nejvyšším možným odporem, vzápětí ztrestala její obsah několika řádnými loky. Tím zapadla mezi nás chlapy, co jsme piráti, a na pódium mohlo vtrhnout Maldorör Disco – Bohové ze Zebína.
6) Hoši se řádně připravovali v backstage ve svých klimatizovaných karavanech. Kapela se svými požadavky nijak nelišila od zahraničních hvězd a tak si od pořadatelů objednala 22 červených růží bez trnů, velkou tubu lubrikačního gelu KY jelly, 24 chlazených bochnatek a mísu čerstvého ovoce. František Štorm (vlevo) popíjel vodu z druhohorního ledovce, Kamil Princ (vpravo) předstíral, že umí číst.
7) Maldorör Disco v plné jízdě. Vibrační zvuková vlna, kterou kapela v jeden okamžik koncertu stvořila, prolomila prostor a došlo k tzv. pravoúhlé výduti, kdy část stage opticky prolnula do páté dimenze. Něco podobného se podařilo vyvolat naposledy Iggy Popovi, když v Montrealu 1969 vdechl mikrofon.
8) Konečně se brány pekla zavřely a brány sálu se otevřely. Před jednou z Martinových instalací jsem poprosil o momentku Báru Bieylonovič. Právě ona se postarala o finální grafický design výstavy, katalogu i plakátů. Hodila mi do objektivu zadumaný úsměv.
9) Ale já ji mám stejně radši takhle.
10) Z daleké Prahy dorazil Viktor Stoilov, majitel prestižního nakladatelství Torst. Luxusní vůz za ním ovšem není jeho, nechal jsem ho tam umístit, kdyby fotku chtěl ode mě koupit Jeremy Clarkson. Měl jsem radost, že Viktora vidím, od začátku devadesátek na sebe narážíme vždy nečekaně a vždy je to tím lepší.
11) Okouzlující malířka Veronika Rejfířová. Nejprve mi oznámila, že se fotit rozhodně nebude, pak že jsem hrozný nátlakář, následně se pokusila schovat, nakonec mi propůjčila půvabný úsměv. Těch úsměvů bylo kolem plno. Jako by paprsky baboletního slunce a aureola Martinových obrazů stvořily pro krátký okamžik měkký příkrov pochopení.
12) Usmíval se i Tomáš Böhm, který výstavu Vzkříšení aranžoval.
13) Usmíval se i malíř Jiří Kiliánek, který největší Martinova plátna – dvoumetrová Pandemonia – rámoval do masivních fošen.
14) Nejhorší okamžik pro Kamila – usmíval se i Kamil.
15) Pak to ale hned napravil. Dostával právě sladkou odměnu od Kristýny Jirátové za poctivé podepisování katalogů. Pokud jsem byl schopen rozeznat, pro každého majitele knihy složil a zapsal unikátní báseň. To chci vidět, jak bude všechny objíždět, až bude vydávat sebrané spisy.
16) Příklad reciprocity – nejprve se autorovi textu Nikdy nezapomenu na ten jeho ksicht (Michal Jelínek) podepíše autor obrazů, pak si prohodí propisku a hruď – a autorovi obrazů se podepíše autor textu.
17) Pár podpisových momentek: Kristýna Jirátová, Viktor Stoilov a Martin Mulač.
18) Martin Mulač a kunsthistorik Otto M. Urban.
19) Kurátorka Ivana Beranová; Do katalogu přispěla skvělým textem Madony a hříšnice v obrazech Martina Mulače. Díky němu jsem pochopil, jak citlivý chlapec Martin ve skutečnosti je.
20) Citlivému chlapci mezitím došly knihy, tak si podepsal přímo svoji kurátorku.
21) A podepisovali a podepisovali...
22) ... a jestli je nevzkřísili, tak tam podepisují dodnes.
23) Rozloučím se s vámi obligátní tečkou na závěr pod názvem – Když gryf pokloval Poea, aneb dva jelimani, ač obdrželi propustku do světa, nemohou se štěstím hnouti z místa. Vlevo já, vpravo Martin, obrazy jsou v Jičíně.
Fotorafie: BVU
