Milý Václave!

Právě jsem odložil mobil, když jsem neutišil ani Patrika Linharta, který mi tu nepochopitelnou zprávu, že už nejseš, zavolal, a neutišil jsem ani sebe – a hned Ti píšu.

Jako první mě napadá historka, jak jsem Tě poznal – a z níž jsi měl takovou srandu, že jsem Ti ji pak během let musel vyprávět několikrát. Takže naposledy.

Bylo mi 23, psal se rok 1993, já se motal po vymrzlých Prachaticích (byl leden) a zuřil jsem, že se mi nic nedaří, mý rukopisy nikdo nechce a moji tehdejší dívku bezpochyby nepřijmou ani v místní nemocnici, když tu Vimperskou (ve Vimpidíře jsme tehdy rok bydleli) si místní radní chytře zrušili. Vrčel jsem jak starý vlčák, klouzal jsem po neposypaných chodnících, byl mráz, fujavice – a za autobusákem jsem uviděl na zemi povalující se knihu. Komu vypadla, nevím, ale vrhl jsem se na ni s vítězným rykotem, že ji ztrestám za všechny nespravedlnosti, jichž se mi dostává, rozeběhl jsem se jako postřelený Roberto Carlos, napřáhl jsem se k smrtící ráně a mocně jsem do ni kopl – ale ouha, knížka byla přimrzlá k chodníku, já hodil děsnou tlamu a rozplácl jsem se do prašanu. A jak jsem tam tak ležel, knížku před očima, natáhl jsem se pro ni, odtrhl ji od asfaltu, rozevřel jsem ji a četl: VÁCLAV KAHUDA BAZILÍŠEK. Málem jsem tam explodoval. Pochopil jsem, že Bazilíšek si mě najde, když se budu chovat jako hovado, rozesmál jsem se a knížku jsem urychleně sbalil do kapsy.

A teď Ti připomenu, jak jsme se potkali. Taky divná věc. Protože a) nikdy nikoho neznámého neoslovuju b) nikdy před tím jsem Tě neviděl a bod cé shrnu do věty z Jáchyme hoď ho do stroje „Asi se vás – plachej.“ Kráčel jsem s kamarádem Karlem Benešem po holešovickým nábřeží a proti nám šel minimálně masový vrah v hodině svého pracovního klidu, nebo aspoň hlavní záporák z filmu Pomsta serfujících sexy vampů v bikinach. Jenže ten záporák měl Tondu, mrňavýho pejska, a já říkám Benešovi: „To musí být Kahuda.“ „Tenhle? Pojď radši pryč.“ „Ne, ne, tenhle je Kahuda.“ „Ty ho znáš?“ „Vůbec.“ Šel jsem za Tebou a povídám: „Vy jste Václav Kahuda!“ „Myslíte? No, tak asi jsem.“ „To je dobře,“ povídám a protože jsem už neměl, co říct, stáhnul jsem se k Benešovi. „Je to Kahuda. Mizíme.“

No a pak toho už byly tuny: Oskara Ryby šílenství velebení, soutěž o nejlepší svíčkovou v kraji Praha (no tak, jo, vyhráls, byla fakt parádní), hovory H o skrytých mechanismech moci až do noci, spousty putyk a hektolitry všeho, co teklo, Tvoje úžasný vystoupení u mě v pořadu Návraty mistrů zábavy (Zdraví Tě Honza Nejedlý), kdy se všichni váleli smíchy po zemi, pokus o kompletní vydání Tvých spisů elektronicky s papírovou podporou v době, kdy se všichni teprve učili skloňovat slovo Kindle, smrt Romana Poláka, která celý projekt a mnoho dalších věcí pohřbila, Tvoje předsedování Asociaci, z níž jsem zrovna vysublimoval, okamžiky, kdy sis u mě schovával rozepsané rukopisy, protože Oko se dívá...

No a hlavně letošní březen, kdy jsem na Tebe natrefil na Avoidu, Tys byl krásně vyhublý, usmíval ses, úplně jsi zářil, kolem Tebe kroužil pejsek Lojza, domluvili jsme se, že na podzim začneš vystupovat u nás v kabaretu a Ty jsi nakonec rozerval svýma velkýma rukama svoji košili, abys mi ukázal ten svůj nový bypass, co Tě tak vylepšil a zachránil Ti život, skoro jsi mi do něj nacpal hlavu a hromsky ses zachechtal: „Chceš to vidět, kloučku? Tak se dívej!“ Pak jsi si zapnul košili, mávl na rozloučenou a odkráčel jsi z lodi. Díval jsem se za Tebou, dokud jsi mi nezmizel z očí.

Teď sedím na terase, myslím na Tebe, nade mnou svítěj hvězdy. Je mi jasný, že jedna nová k nim přibyla, jenže ve mně současně zmizelo několik kilometrů krychlových... Čeho? Pst! Tajemství.

Milej Václave, chci Ti poděkovat, že jsi mi tehdy toho Bazilíška nastražil do cesty, abych nebyl blb, a vůbec – mám Tě rád!

Tvůj BVÚ

---

No a aby to povídání mělo nějakou štábní kulturu, přidávám pár slov ze svého doslovu k Václavově Exhumaci (ta nakonec vyšla alespoň elektronicky) a přidávám hrst obálek, jak mohla a nemusela celá edice vypadat. Václava Kahudu jinak seženete na Kosmasu, starší věci vydal v pěkných edicích Milan Hodek ve svém PAPER JAMu, můžete se obrátit přímo na něj, Václav byl básník románu a uvadající písemná čs. kultura v něm ztrácí jeden z mohutných pilířů:

Václav Kahuda (1965) je bytostný vypravěč. Skvělý pozorovatel. Vyučený štukatér z někdejšího pražského Kafkova ateliéru má cit pro detail: roztočí ho, vykouzlí z něj tanec, popadne vás za límec a vyhodí doprostřed ulice. Oči, krev, radost, žal. A dialogy, které se zadřou pod kůži. Jsme v krajině, sníh bodá do očí, plujeme ponornou řekou, duší krajiny. Střih. Přijíždíme vlakem. Skřípot kol. Vyprávění se nesmí zastavit. Vlčí žena a kanimůra vyklánějící se z okna, kdysi snad Královna krásy za Prahu 7. „Kdo je živan?“ pořvávají děti hrající si na vraždu. Jsme na okraji zmuchlaného světa, na konci osmdesátých let, jsme na začátku devadesátých let, jsme kdesi v nejtemnějších proudech naší národní duše. Tady není čas na vysvětlování. Krutost a vášeň se míchají s tupostí ve výbušný koktejl. Je to jako exkurze po shnilých částech biologického stroje. Támhle se trhají vazy, tady to prokluzuje: mohla by to být nuda s pomalými slovy. Olemtané plynutí víkendů a směn. Kahuda nedovolí pochybovat. Jeho talent míří do míst, od nichž odvracíme zrak. I tohle jsme my.

„Nedokážu vyrábět fabulace,“ říká prozaik. „Chci popisovat realitu z místa, kde jsem já, psát o světě, který do mě dennodenně naráží. Vždyť v tom je krása a magie, prodírat se houštinou vztahů příběhů, které obklopují moji osobní minulost.“

Jenže tahle minulost je přítomná. To, v čem byla Exhumace silná při prvním vydání, po třinácti letech zesílilo. Trefené knížky s přibývajícími léty duní. Ty, které byly poplatné své době, hluše křapají.