Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

• Roman Szpuk

(s básníkem Romanem Szpukem)

Nejprve katolíci, později přísně katoličtí básníci, poté tvůrci jiných vyznání a uměleckých odvětví, dále období otevřenosti umožňující až masově punkové vyžití, sebereflexní útlum a v současnosti příjemné a přiměřené prostředí. Tedy téměř… Tak nějak by se dala charakterizovat atmosféra každoročních básnických setkání či festivalů na příchovické faře v Jizerských horách počátkem zimy. Začalo to v roce 1983. Osmnáct let víkendových očistců pro faráře Miroslava Šimáčka (dnes působícího na diecézní faře v Litoměřicích) a v současnosti pátera Vladislava Nováka. Hovoříme s básníkem Romanem Szpukem, citlivým tvůrcem příchovické literární tradice.

Romane, jsi významným impulsem bytí tzv. „Básnické skupiny XXVI“. Zkus, prosím, vysvětlit tento pojem.

Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž je z Čech teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček, někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už tu byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde se dát dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?

Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem tam dorazil letos (rok 2001, pozn. aut.), zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako kdyby každý z básníků měl udělat na číši svého vína křížek na dobrou noc.

Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí lidé z celých Čech a jehož nástupce páter Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu - zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.

Nemohl bys to vysvětlit trochu civilněji? Víš, pro ty čtenáře, co chodí po zemi?

Ne!

Zimní příchovická suita I

Otec byl alkoholik.

Máma toho vypila nejmíň tolik.

Tak nehledej v tom žádnou záhadu,

že mám na účtu takovou zahradu…

Rok 1990

Je krátce po sametové revoluci, když na příchovickou faru přicházejí dva cizí chlapíci a vymontovávají a odnášejí s sebou dva přístroje na odposlech, takzvané štěnice. Je tam zrovna jen někdo z týmu, farář se to doslechne až dodatečně. Pavel Kukal tuhle událost komentuje slovy: „Kdybych u té demontáže byl, tak bych asi udělal nějakou výtržnost...“ Ve farní kuchyni, kde jedna z těch štěnic byla, se vedly takové dobré katolické řeči, jako že bolševický režim je zbrojnice Satanova, kteréžto konstatování se režimu vůbec nemuselo líbit...

Číst dál: Oscar Ryba: O ghettu mlčícího Boha

Za posledním českým beatnikem

O Milanovi Korálovi se občas mluvilo jako o posledním českém beatnikovi.

K tomu podotýkám, že v české básnické kotlině ještě pilně tvoří česká beatnička Alena Vávrová. Jak to souvisí? Hodně po tři čtvrtě na dvanáct (parafrázuji zde název jedné Aleniny básnické sbírky) totiž na mé ponouknutí našla cestu k Milanovi a jeho poezii. Ukázalo se, že byli oba vyladěni na tutéž strunu a já byl šťasten, že jsem jejich duchovní spřízněnost vycítil. Oba totiž najednou měli dalšího člověka, se kterým mohli sdílet své vidění světa. Pro Milana to bylo zvlášť důležité – delší dobu už kvůli nemoci svůj byt opouštěl jen sporadicky, a tak zejména po smrti matky žil osaměle. Starala se o něj jeho dcera Ilonka. Jejich vztah byl velice pevný a inspirativní, ale častější kontakt s literárními souputníky přece jen chyběl.

Básník Petr Maděra na Milanovy beatnické začátky vzpomíná: „Už na učňáku, v 70. letech, měl vlasy po pás a k tomu víc než 100 neomluvených hodin. Jako každý z dharmových tuláků už tenkrát chtěl žít svobodně a divoce. V praxi malého socialistického města to kromě trvalé pozornosti okolí znamenalo: ‚v sobotu zábava, v neděli pokračování, (hrával tam se skupinou Andromeda třeba Vladimír Kroul, zakladatel Bílého světla, jakési venkovské alternativy Plastiků) v pondělí se vyspat a v úterý konečně do školy‘. Z učiliště v Pardubicích, kde bydlel na internátě a měl studovat na provozního chemika, ho pochopitelně brzy vyhodili, respektive s otcem těsně předtím, než k tomu došlo, dohodli s vedením školy (kvůli posudku), že odejde sám. Stejně měl pocit, že na každém dalším kroku ho konečně čeká naprostá volnost, poezie a muzika (hlavně rocková) a zdálo se mu, že v básnickém rozletu ho nemůžou zastavit ani stále silněji utahované šrouby tehdejší reality.“

Vzhledem ke způsobu života se Milan dostal do hledáčku státní bezpečnosti. Sotva dosáhl plnoletosti, odseděl si rok ve vězení za takzvané příživnictví. Později, aby špiclům unikl, střídal zaměstnání i bydliště. Když se počátkem osmdesátých let oženil a založil rodinu, podařilo se mu zakotvit v pekárně v Hrušové nedaleko Vysokého Mýta.

*

Číst dál: Za posledním českým beatnikem

Co po nás zbyde po našem "Velkém pátku"

Co po nás zbyde po našem "Velkém pátku"

Tak slavné to nebude... Nebylo ani pro nesčetně bezejmenných, kteří v mukách umírali na křížích podél všelijakých cest... Člověk aspoň v krutosti umí předčit přírodu... Ten náš konec vezdejší nebude v mnoha případech velký, ani slavný, možná někde za plentou v nemocnici, v odkladišti LDN, v samotě na podlaze doma v bytě...
Jsou tu zase Velikonoce. PO úspěšném zkomercionalizování Vánoc i Velikonoc s jejich zlatými vajíčky a genderovým do nebe volajícím pomlázkovým násilím, s nímž jistě EU brzy zatočí, se naši poslanci celkem nedávno pustili do samotného Velkého pátku... Učinili jej svátkem státním, a já marně mudruji proč, když stát se staví jednoznačně nábožensky neutrálně, od církve odlučně a vyvyšovat na státní útraty trpícího Krista, z kříže shlížejícího na jejich zákulisní čachry, toť čin buď troufalý, nebo lživý... Nu, lid má o den více chleba a her...
Ač typ nesváteční, snažím se vždy na připomínku Velkého pátku stáhnout  s myšlenkou na Krista někam hodně, hodně stranou… Zalézt do nějaké skalní Golgothy... Na cestě k ní v branžežských skalách se zastavuji u Krista, zvolna zvětrávajícího na skalní ploše v lese... Osamělé místo, nijak zvláštní. Prociťuji se desítkami let zpět, kdy něčí ruka, což jinak nesnáším, do skály ryla svou vlastní vzpomínku na toho na kříži... Posedím tiše v jehličí, v noci přerývaném divočáky… Ještě, ještě chvíli zůstanu... Kam až dosáhne mé vzpomínání?
Mezi skalami je krásně nepřístupno... Čas lidmi nezkolabovaný do přítomnosti se tu zastavil... Kdo ví, kdy? Kam až dosáhne mé vzpomínání? Kam? Putoju bytím zpět, abych zachytil, abych se dotkl, abych zaplakal – proč ne... Však je nad čím... Abych pocítil dotek jasného smyslu hrozných chvil, jakkoliv ho stěží unesu, i kdybych se skutečně odhodlal... Káňata s výkřiky krouží na prozářeném modrobílém nebi…
K večeru zpět... Pod poslední skalou na lesnatém kopci potkávám pod malým převisem jinou minulost, jiné tiché, nikým neviděné drama někoho, kdo byl pro vyspělý svět asi také cenný méně, než ten zločinec, propuštěný místo Krista…
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po někom možná víc, na trochu déle... Beru do rukou jednu po druhé ty doslouživší věci a nad každou přemýšlím... Snažím se zahlédnout ty děje, propastnou samotu někoho, kdo tady na čas přežíval jako zvíře... A každá ta věc byla tak potřebná, tak cenná, přinášela alespoň na chvíli pocit úspěchu, snad i radosti, pocit toho posledního zbytku důstojnosti, přidržení se života... Kdo to jenom byl? Někdo, kdo měl taky maminku, kdo si hrál a dětsky snil, kdo měl možná někdy i nějaké přátele, nebo byl tak jinaký, že ani to ne? Ač jiní, co vše máme společného? Co po nás skutečně zbyde v nedostižných záznamech bytí, dění, jehož i přes jakoukoliv bídu, zjevnou či skrytou, jsme navždy nepominutelnou součástí? Zda dokážu poslat kousek spolucitu ze sebe nejen zbědovanému Kristu, ale i tomu zde, jehož konec zmizel v mlhách času?
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po mém otci na naší osadě zbyly nové ploché baterie, avšak žádná plochá baterka... Ptal jsem se v krámech, nemají, šťáral jsem po kůlnách, nenašel....a právě tuhle socialistickou jsem při tom měl pořád ve vzpomínce v mysli... Tak teď tedy přišla, teď ji tedy mám... Na osadě beru do rukou smirek a barvy... Na chvíli úlevně zapomínám na vše ostatní... A ejhle! Baterka jak nová, září nejen novými barvami, ale také otcovými baterkami a jeho žárovičkou! Světlo vzkříšení je zde...
Ještě jsem si z pozůstalosti v lese vzal malou, skleněnou misku, nejspíše používanou pod svíčku pod skalou... Vyčistím, omyju ji a i já v ní zažehnu světlo... Světlo vzpomínek, světlo spojení, světlo nekonečného přání...

Text a foto Karel z lesa

K Velikonocům

Izajáš 52. a 53. kapitola:

13 Vida, jak zdárný bude můj služebník, povstane, vzchopí se a povznese,
14 mnozí se ho zhrozili, jak byl znetvořen, až nepodoben člověku, jaký to
nelidský zjev,
15 zděsí se ho mnohé národy a králové úlekem umlknou, neboť to, o čem nebyli
zpraveni, uviděli, a o čem neslyšeli, to naznali.
1 Ten, který spolehl na jeho poselství a jemuž se stal posilou Nejvyšší,
2 vyrašil na povrch jako výhonek, jako ratolest ze suché země, byl nevzhledný a
šeredný, když jsme na něj popatřili, vypadal divně a vůbec se nám nelíbil,
3 vyvrhel, potupa lidí, muž bolestí, snášející nemoci, jen od něj odvrátit tvář,
vůbec jsme si ho, vyvrhele, nevšímali.
4 Jenže on nesl naše nemoci, za nás trpěl bolestmi, my měli za to, že Bohem je
stíhán, ztlučen a ztýrán,
5 a on, zneuctěný pro naše zlotřilosti, zdeptaný našimi hříchy, ztrestaný pro naši
spásu, skrze svou zraněnost nás uzdravuje,
6 my všichni jsme zbloudili jako ovce, jeden každý jsme sešli z cesty a Nejvyšší
v něm zasáhl náš společný hřích.
7 Sevřen a zkroušen neotevřel ústa, jako když berana na jatky vedou, jako když
při stříži ovce oněmí, neotevřel ústa,
8 byl podroben násilí a soudu, v budoucnu sotvakdo na něj pomyslí, vyvržen ze
země živých, utracen pro zlotřilost svého lidu,
9 připadl mu hrob se zločinci a děsuplnost smrti, ač nikomu neublížil a jeho ústa
byla prosta klamu.
10 Jestliže ho Nejvyšší nechal zdeptat a umořit, pak jeho duše přinesla oběť
smíření, uvidí setbu, dojde plných dnů a záměr Nejvyššího přivede k cíli,
11 spatří, jak vynaložení jeho duše přináší užitek, mnozí budou ospravedlněni
poznáním mého spravedlivého služebníka, jenž na sebe bere jejich hříchy,
12 mnohé skrze něj obdaruji, s četnými bude sdílet odměnu, protože obnažil svou
duši až k smrti, mezi lotry se počítal, sňal z mnohých zlo, lotrům se vydává.
.

přeložil Petr Pazdera Payne

Mimořádná zpráva Vědeckého studia Stará milenka k 30. výročí psaní a kreslení

Patrik Linhart – Albert Krásno – Pavel Jazyk – Patrik Vetrugin – Lux von Dux

Přátelé, i vy zcela mně dosud neznámí fanfaróni a běďaři, musím vám oznámit, že dnešním dnem počínaje píšu a zjevně vás i občas psaním obtěžuju, seru, mrdám, těším, laskám, poučuju, hladím, konejším, rozbíjím, těším, rozesmávám, prudím, rozkládám, nudím, vitalisuju a definitivně rozňuchávám váš smysl pro jazyk, čest a fantasii třicet let. Ano, prosím, smažím měsíční povídky, třicet let kreslím a třicet let píšu romány o pěti a více stránkách.
Požádal jsem kolegy a jednoho malíře, aby vyjádřili své zhodnocení nad naším výročím. Vetrugin dal svou „Suchou lípu“ z února roku 1994. Považte však ten smutek nad uběhlým časem, nad tím, že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků – je to snad tím, že každý z nás je tak trochu…

Patrik Linhart

I.
V lednu 1994 jsem ležel na faulenci v činžovním domě v ulici Jiřího Wolkera, v bytě svých milých rodičů, v Teplicích a přemýšlel o životě, někteří již vědí, že jsem to moc chytře nevymyslel. Tak či onak jsem 30. ledna dospěl k závěru, že chci být básníkem a malířem, ačkoli k tomu nemám žádné předpoklady a nic v mém životě dosud takové naděje neslibovalo.

II.
V únoru 1994 jsem si zadal úkol každý měsíc psát „měsíční povídky“ a podle povídky Agathy Christie „Mrtvý harlekýn“ jsem namaloval první obraz. Na povídky a essaye jsem si vytvořil jména, přátele. I když nikdy jsem neměl nouzi o přátele, je příjemné mít v hlavě čtyři pět hlasů.

III.
Člověk, který má rád hlasy, velmi rychle pozná povedený čtyřlístek Charms-Klíma-Deml a Váchal. A Romana Szpuka. Nejlepší člověk z těch nejhorších, magických rádců – neradil, ale já věděl, že mě vede určitým způsobem někdo konečně živý.

Pavel Jazyk, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994

Jako… že jsme svět nezměnili, neprobudili jitro kouzelníků?! To je slušnej blábol! Kdy nějaký básník probudil jitro? Já jsem úplný lúzr, ale nemám s tím nejmenší problém, protože slunce vstává jen kvůli budižkničemům. Já píšu povídky, jsem nočňátko, slunce nebudím, nikdy! Třicet let píšu povídky, vůbec mi to nejde, ale strašně mě to baví. Patrik si to vydá, i na moje jméno, ale v rozhlase to jsem prostě já, a nejde o to Pája, o ego-dokumenty, mně jde o příběh. To Bohouš Vaněk volá mě – koho co? Szpuk mluví ke komu čemu? K moulovi!

Albert Krásno, spoluzakladatel Staré milenky v únoru 1994
Třicet let a nic nedokázat, to je myslím, umění – a já jsem na to hrdý. Kdybych se ptal nakladatelů, z nichž je několik na útěku před spravedlností a ti ostatní, ti co to s námi mysleli vážně, si raději ukousli jazyk. To si pište, že nás vydávali, protože věřili té naší visi světa, dějiny horroru skrze Teplice a díru Duchcova! Vrstevníky to nikdy nezajímalo, nikdy to nebyla generační zpověď, mladší to bavilo, ty se asi ufetovali, a starší, to ty holt měli rádi, ale už taky nejsou.

Lux von Dux, člen Staré milenky od zimy 1999
Nazval bych to, co máme, sbírání – vědomostí, zkušeností, snad i ta znalost písmen a obrazů. Já to celé zastřešuju, dělám redakce, píšu žádosti, prosby, protože za těch třicet let jsme každý den znovu na začátku. A znovu práce, vyjednávání. Někdy se to posere. A někdy dobrý, já už na to nemám. Vítězství, chlast, porážka, chlast.

Na rovinu hnus… vychloubásníme se? Žijeme a nepadneme?!
30 LET PRÁCE NA ROLI KULTURNÍ a PSANÍ BÁSNÍ, ESSAYÍ, ČTENÍ, PITEK, RVAČEK.
A je zkrátka prostě možné, že to někdo sám u sebe neoslaví, tu první báseň, ten první text. Vím. Takže i za jiné A RÁDI. Ale NECHCEME stavět památeční pomníčky sami sobě, ale my to tak máme, my opravdu slavíme!

STARÁ MILENKA ještě připomene velké přátele, co se nedožili naší Třicítky:
Radim Husák, Zdenek Plachý, Petr Hrbáč, Jaromír Urban, Petr Král, Václav Kahuda, chlapi z Věšáku v Duchcově Jarda Vrkoslav a Jirka Venclák, a můj táta Petr Linhart. Ahoj a ahojky všem!