Milí přátelé, tak se ozývám prvně v letošním roce a to s dobrou zprávou. Že mi vyšla další knížka, o tom vám rád řeknu v každém případě, avšak tento případ je ještě vzácnější. Ježto když jsem psal soubor písní z třicetileté války, nedoufal jsem ani, že by kdy mohl spatřit světlo světa v tištěné podobě. Že se tedy objevil pod názvem Sekání palisád, je především zásluhou nakladatele Jiřího Pešauta, jemuž tedy patří mé první poděkování. Rovněž tak děkuji Jindřichovi Kobrovi Černému, který toto mé dílko doprovodil několika kresbami. Když se podíváte na to, kdy byly písně napsány, bude vám jasné, že jsem čekal na tento okamžik hodně dlouho. Nejvíce jich vzniklo ještě v 80. letech minulého století (kdy jindy bych také prožíval pocit beznaděje, přítomný ve většině textů, že ano?) Název je odvozen z reálií třicetileté války, kdy boj na palisádách znamenal bezprostřední nebezpečí a ohrožení života. Některé z textů se nazývají písněmi právem, protože mají melodii. Např. číslu 29 byla vzorem jedna španělská koleda, následující pod číslem 30 má melodii staré písně slovenských havířů. No vážně, nekecám. Nejdelší z nich je jakousi písní kramářskou. Tolik tedy k mé inspiraci - ostatně kdo mne zná, ani tolik vysvětlování nepotřebuje. A na závěr se obracím k vám všem, kdo budete nebo chcete knížku číst: přijďte ve čtvrtek 30. ledna 2025 v 19h do kavárny Ka Sha Fe, Rubešova 40 Praha 2, kde bude možno vyslechnout ukázky i knížku zakoupit. Přeji vám všem v novém roce pevné zdraví, pevné nervy a hojnou úrodu poezie. Srdečně Váš Pavel Kukal
(ukázky písní z třicetileté války)
III.
Ke své lásce toč se zády,
zapomeň ten krásný zjev.
Půjdem sekat palisády
na třicet let do bitev.
Málo času už mi zbývá,
sotva mohu sbohem dát.
Tak to zkrátka v žití bývá.
Neplač pro mě, budu rád.
Smrt už chrastí na orloji,
konec přijde brzy již.
Neúprosně za mnou stojí,
nevrátím se, už to víš.
XXIII.
Ranní déšť- zbraně hlodá rez
z rybníků, slatin vane chlad.
Rytířství přešlo svoji mez
teď už jen žold nám mohou dát.
Svit slunce: srdce svírá kruh.
Stezky jsou temné- kam se dát?
Ať je nám milosrdný Bůh
Jenž chystá soud- a brzy snad?
Večerům věrni! Na cestách
jsme ochotni vždy vpřed se dát
Vždy výš se vypnout, neznat strach,
milovat, pít a bojovat.
Půlnoční propast! Ryk a strach.
Však ochotni jsme život dát.
Poplach! Pak chvíle na marách
Nakonec prachem zas se stát.
XXVI.
K rozpustilým veršům
napiju se vína,
snad zůstane na mně
poloviční vina.
Jedna půlka na mně,
druhá na krčmáři,
že se při vínečku
lásce dobře daří.
Verše, k tomu víno,
na klín hezkou holku,
pak se vytratíme
spolu bez okolků.
Už se nám čas krátí,
ráno přijde brzy.
Pro zelený věnec
budeš ronit slzy.
Krátce trvá víno,
hluboká je voda.
Na to, co už není
je tvých slzí škoda.
XXIX.
1. Znám já krčmu poblíž cesty,
oliva ji kryje stinná.
Žíznivým tam víno nosí
krásná dívka Marcelina
Refrén: Marcelino, Marcelino,
díky tobě za tvé víno.
Až se skončí vojny čas,
připít přijdem tobě zas.
2. Truhly šperky přetékají,
denně sbírá zlato z klína.
Když dá válka zlaté plody,
raduje se Marcelina.
Refrén: Marcelino, Marcelino...
3. Jestli nemáš ani floka,
nalije ti bez placení.
Zaplatíš, až přijdeš znova,,
řekne místo rozloučení.
Refrén: Marcelino, Marcelino...
4. A když nevrátíš se více,
pod olivu k mému vínu,
v dobrém aspoň vzpomeneš si
na krčmářku Marcelinu.
Refrén: Marcelino, Marcelino...
XXX.
U Leydenu nadzdvihují závory,
verbíři tam rozvinují prapory.
Do Čech půjdem bojovat,
třeba i krev svoji dát.
Dali jsme se s kamarádem zverbovat.
Zálohu nám vyplatili na měsíc.
Jsou dva dny a nemáme už skoro nic.
V každé krčmě budem pít
dřív, než půjdeme se bít.
Uvidíme, co se dále bude dít.
Neptej se a k nám se přidej, s námi pojď.
Zanech klidně pole svoje nebo loď.
Ať jsi kdo jsi, k nám se dej,
vesele se s námi směj.
V hospodě si křikni: Honem nalévej!
XXXV.
Nielsen Hans byl synem švédské vědmy.
V táboře on zemřel u Lužína
časně zrána ohněm ručnic sedmi.
Jaká tedy byla jeho vina?
Řekl večer Hans svým kamarádům:
„Já už zítra neposedím s vámi,
ale král náš navzdory svým řádům
po mně klesne do hrobové jámy.“
Zalekli se všichni, kdo tam stáli.
Žádné žerty, boj nás zítra čeká.
Jeden lajtnant volá ještě zdáli:
„Umlčte hned toho psa, co štěká!
Jinak se nám vojsko rozuteče!“
Proto Hanse rychle spoutat dává.
Ten o život neprosí ho vkleče,
neboť ví, že co má být, se stává.
Hotova je vmžiku obžaloba.
Hanse čtyři silní muži střeží.
Když nastane ke svítání doba,
sedm dalších přidá se k té spřeži.
Teď už Hanse odvádějí k valu,
někdo slzu, jiný výsměch v oku.
Vojsko zatím prozpěvuje chválu
Bohu dřív, než půjde do útoku.
Padla salva, padla bez ozvěny,
muži hledí jeden na druhého.
Lajtnant stojí, ruce založeny.
„Zabili jsme čaroděje zlého.“
„Dobrá práce,“ dodal k mužům směle,
když se sklonil nad Hansovy rány.
Pak vyrazil jízdní rotě v čele
na svém koni z táborové brány.
Navečer se lajtnant vrátil zase,
unavený, ale nezdolaný.
Vždyť neškrábla střela v tomto čase
ani jeho klobouk premovaný.
Pak se teprv dověděl tu zprávu,
že král švédský dneska dobojoval.
Zbledl sice, nesklonil však hlavu.
Přišel blíž a tvář svou v hrůze schoval.
Sedm ran zřel na králově těle,
stejných jako na Hansovi zrána.
Ač si předtím vždycky vedl skvěle,
tohle pro něj hrozná byla rána.
Od té chvíle rozumu byl zbaven,
mezi vojsky chodil, chleba prosil.
V jeho očích hořel hrůzy plamen,
jak ten výjev stále v sobě nosil.