(další z pohádek pro Jasmínku a Doronka)

 V jedné městské zahrádce, kam se vešel jen kousek trávníku a jeden mohutný keř magnólie, se stalo toto: Chlapec, který zde bydlel, dostal k desátým narozeninám zlatého křečka. Když bylo hezky, dával ho i s klecí ven, do stínu magnólie. A jednoho dne na něho keř promluvil:

-“Ale ty chudáčku, proč tě pořád drží v kleci? Asi by ses také někdy rád proběhl.“ Křeček se podivil, protože dosud slyšel mluvit pouze lidi a jeho údiv ještě vzrostl, když zjistil, kdo k němu hovoří.

-“Že to říkáš zrovna ty. Máš kořeny v zemi, tak se také nemůžeš proběhnout.“

-“Já už jsem si zvykl, ale co ty? To běháš pořád jenom v tom legračním kolečku, co máš v kleci?“

-“Párkrát mě lidé nechali proběhnout uvnitř v domě, ale báli se, aby mě nezašlápli, nebo abych nezačal kousat kabely. Prý je v nich elektřina a ta je moc nebezpečná. Kdybych se k ní prokousal, nic by ze mě nezůstalo.“

-“A proč tě z té klece nepustí tady?“

-“To teprve ne,“ vyděsil se křeček. „Mohla by mě chytit kočka a ta by mě snědla jako nic.“

Keř neodpovídal. Kočky znal, občas se sem nějaká zatoulala ze sousedství, ale jestli jsou opravdu tak nebezpečné, nedovedl posoudit. Nakonec si řekl, že křeček je maličký a tak se bojí, protože se mu každé nebezpečí zdá větší.

-“Já sice běhat nemohu,“ připustil,“ ale mám tady své jisté. Slunce na mě svítí, déšť mi dá napít a co potřebuji, to si načerpám ze země.“

-“Ano, ale co je tohle?“ zeptal se křeček a ukázal na pár rezivějících zbytků dosti velkých, původně růžových květů na zemi.

-“To je ode mne,“ přiznal keř. „Každý rok rozkvetu, ale žádné plody na mně nikdy neuzrají. Buď přijde mrazík, nebo mi chybí opylovač.“

-“No vidíš, také nemáš tak šťastný život, jak ti to připadá.“

-“Asi máš pravdu,“ přiznával keř. „Ale když už jsme se seznámili, můžeme si spolu povídat, když budeš tady.“ Křeček přisvědčil a oba najednou cítili, že je zaplavuje dosud nepoznaný pocit důvěry, ba skoro přátelství.

Přešlo několik let a magnóliový keř každé jaro kvetl, ale přinést plody se mu nedařilo. Jelikož si ale nedokázal představit, že by to mohlo být jinak, neustával ve svých pokusech.

Křeček zase viditelně stárl, až přišel jeho čas. Chlapec, který o něj celý jeho život svědomitě pečoval, ho uložil právě pod keř, na jeho oblíbené místo. Ten jenom smutně zaševelil větvemi, protože to bylo zkraje roku a tím byl pohřební obřad u konce.

V noci přišla k čerstvému rovu kočka a snad by křečka vyhrabala, ale keř ji od toho odradil.

-“Nedotýkej se ho,“ řekl. „Byl to můj přítel. Dokonce jediný na světě.“

-“Kdo že byl tvůj přítel?“

-“Křeček.“

-“Křeček?“ podivila se kočka. „To jsou u vás divné pořádky.“ Přeskočila plot a vydala se jinam, aby si ulovila k snědku něco jiného. Ale po čase jí to nedalo a do zahrady se vrátila.

-“Poslyš,“ zeptala se keře. „Opravdu se může zvíře spřátelit s rostlinou?“

Tak se keř začal přátelit s kočkou a kdo ví, čím to bylo, ale toho jara poprvé odkvetl a zdárně přinesl plody…

(dokončeno v listopadu 2022, nepatrně upraveno v červnu 2024)