Milan Kopuletý z Rapotic se v loňském roce léčil s Romanem Szpukem v Kladrubech, kde uspořádali  autorské čtení a pak spolu ještě četli básně na Moravě. Nedávno vystavoval v Praze a jeho výstava měla docela úspěch. Nabídl nám k publikaci jak své dva texty o hledání volavky, tak své obrazy.

Hledání volavky 1

Sváteční odpoledne, den utrpení svatého Štěpána. Zase jsem se ocitl u své řeky.

Jdu po cestě kolem náhonu. Břehy lemuje bílá námraza, údolí je zahaleno do chladivého stínu. Mezi holými korunami stromů ostře prosvítají svahy sluncem zalité stepi, průzračná voda se valí korytem pod nohama a jako by ke mně mluvila.

Kolikrát už jsme takto rozmlouvali v poslední době? Povídal jsem jí o své volavce, kterou sem chodím hledat a na kterou zde čekávám.

Mé kroky vedou ke splavu. V létě zde proti jeho proudu skákaly mraky bílých rybek. Jako v omámení jsem je sledoval a znovu a znovu ti děkoval, má řeko. Ale nestačilo mi to, chtěl jsem víc, chtěl jsem být tvojí součástí. Nahý jsem plaval proti proudu a cítil sílu a cítil, že sem někam patřím. Uchvácen barvou řeky, v dravé vodě se přidržující padlého kmene, čekal jsem na svoji volavku. Tolik jsem ji chtěl spatřit. Nepřilétá sem každý den, vlastně ještě nikdy jsem ji tu nepotkal, ale přesto o ní vím. Navštěvuje mě každou noc, nikdy se mi však neukáže. Možná, až odhodím nejen oblečení ale i všechno špatné a zbytečné, čím se obklopuji a čím se ničím, možná pak si ji zasloužím spatřit.

Dnes tu opět stojím, opírám se o hůlky a jak rád bych znovu vlezl do té vody a stal se její součástí. Jenže na sobě mám čepici, teplé oblečení, pletené rukavice a také obavu, že by koupel v ledové řece mému netrénovanému tělu neprospěla. Toto všechno bych musel odhodit a připravit na to své tělo, abych mohl být znovu řekou, ke které by ona volavka mohla slétnout.

Opatrně stojím na břehu a náhle volavku vidím. Něco na mě volá, ale já nemám sílu ani vzlétnout ani se ponořit. Ale možná to není ona, protože já už také nejsem já.

Slunce začíná slábnout, pomalu odcházím od řeky s pocitem, že dnes byla blízko, že dnes jsem se jí téměř dotýkal.

A večer jsem znovu seděl u svého nedokončeného obrazu. A tu zase, jako by by tu se mnou byla. Najednou ze mě tryskala její křídla a já konečně věděl co mám malovat. Dokončil jsem ten obraz a byl rád, že jsem našel to, co jsem hledal. Jen mě trochu mrzí, že v těch křídlech jako bych viděl anděla. Já jsem přece myslel na tu volavku a na srdce, které přetéká a chtěl jí poskytnout svoji hladinu.

Hledání volavky 2

Je osmý den, v novém roce. Svátek má Čestmír, snad i ten létající. Tři králové v teplých čepicích s korunkami na hlavách už prošli krajinou. Dost bylo koled. Nastal čas navrátit se sám k sobě, navrátit se k řece a znovu se pokusit najít volavku, v které jsou ukryté oba návraty.

Hodně jsem na ni v uplynulých dnech myslel a ona jako by slyšela a vyslyšela, občas utrousila pírko, jedno jsem našel i na prahu, přede dveřmi domu. Několik dní jsem z těch pozdravů žil.

Obloha je zatažená, poledne se bude brzy překlápět k večeru. Údolí je tajemné a opuštěné. Jsem opět u tvého břehu, řeko. Zdravím tě. Není ti smutno? Téměř mlčíš, v suché trávě pod stromy zbytky sněhu. Na stezce, podél tvých boků místy led. Ve vodě bych ho nenašel. Na to je tvé srdce příliš žhavé.

Cestou k tobě, prosil jsem o znamení a modlil se za ně. Přál jsem si poznat, zda její hledání není hříchem. Když ji spatřím, budu alespoň pro dnešek vykoupen.

Najednou slyším její volání, spíš výkřik na pozdrav a vidím její ladný let nad údolím. Chci si ji pro sebe zachytit, než sundám rukavice a vytáhnu mobil, nad řekou je opět ticho a prázdno. Popojdu pár kroků a znovu. Tentokrát jsou dvě. Černá a bílá. Ale byl to mžik. Vzápětí mizí. Uběhne jen malá doba a já mám nad hlavou celé hejno. Krouží a dávají mi čas, abych je vyfotil. Byly dost vysoko a bylo jich tolik. A byly to opravdu ony? Proč pořád pochybuji o darech, které jsou mi na podnosech přinášeny? Děkuji. Děkuji za to znamení.

Stoupám po stezce nad splavem, prodírám se mezi kameny. V tom tvém mlčení, moje řeko, je více slov než kdy jindy. Cítím, že mi chceš poodhalit své tajemství. Ne, promiň, vím, ty jsi to už udělala. Jen já musím dozrát k tomu, abych pochopil.

Scházím dolů, k tvému břehu. Chci se tě dotknout a přál bych si najít alespoň pírko. Pak už se otáčím. Nemohu po svých nohou chtít tolik.

Jsem zpátky mezi kameny, opatrně se jich přidržuji, abych neuklouzl na ledě. A najednou hledím do lidských tváří. Tuším, že jsou zde ve skalách ukryté, ale co mi přišly říct zrovna teď, když jsem tu už šel tolikrát a nikdy je nespatřil? Abych netoužil, anebo naopak? A jak se octly právě zde? Jsou to také hledači? A kdo je zaklel? A jsou zde spokojení anebo čekají na vysvobození?

Překonal jsem tu skálu a podél náhonu se vracím zpět do reality. Už jsem u mlýna. Potkávám zde jakéhosi muže, oblečeného příliš pestře a neladícího s padajícím soumrakem. Dáváme se do řeči. Za chvíli jsem tu opět sám, jenom se svým psem, o kterém jsem zatím nemluvil. Mám ho rád. Už se s tebou loučím, řeko. Děkuji a snad brzy na shledanou. Ještě poslední pohled na tebe. Pes zvedá hlavu k obloze. Sleduji jeho pohled. A v tom ji vidím. Letí nedaleko ode mě, blízko k hladině. Slyším její křídla. Uschovávám v sobě ten obraz. Vzápětí mizí. Co mi přiletěla říct? Chtěla se rozloučit?

Odjíždím z údolí naplněn krásou a tajemným posvátnem. Přemýšlím, co mi chtěly povědět ty tváře otisklé v kamenech a i nad loučením volavky. Cítím, že to spolu nějak souvisí. Je skoro tma, ale má dnešní setkání jako by se mi snažila přiblížit světlo.