Básně ze sbírky Nikde není řečeno (Host, 2019):

UVIDÍŠ

Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak jsi se snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak jsi se vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla

POSLYŠ

Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

MARKET VE FRANKFURTU

Ataka beznaděje ji zkroutila v nákupním
centru.
Musela se celou vahou zapřít o regál,
ruce zabořit do špaget,
začaly se vějířovitě sypat do všech světových stran.
Setrvávala,
aniž to dávalo smysl.
Tělo přestalo zapírat
úplnou opuštěnost.
Náhrdelník se prověsil v prázdné nádheře.
Vylezly roky,
jako žebra,
v dokonalém obchodním nasvícení,
které nevrhá stín.
Zřízenec přicházel doplnit humry.
Stála
vysoká a nedobytná,
pod sebou divokou hvězdu
rozsypaných špaget.

KVĚTINÁŘSTVÍ V LIVORNU

Staneš před květinářstvím v Livornu
a vidíš –
je přesně nedůležité

Den se těžce svažuje k nákladnímu přístavu
obléhá vojenskou pevnost
vážně stoupá po schodech radnice
po schodech zvonice

Vstoupíš dovnitř
stíny listů kloužou po těle
uslyšíš svůj dech
myslíš na těch několik lidí
jejichž dech
jsi kdy slyšel

Vstoupíš dovnitř
do své přesné nedůležitosti

PALUBA V NORMANDII

Došel jsem k mizernému zábradlí,
u kterého jsi už stála.
Kov příčky
sevřeli jsme oba v rukou
jak překvapivý studený dar.

Pod námi z lodě vyjížděla auta.
Dlouhé nákladní vozy
po vrch naložené
právě vyrobenými automobily.
Nezastavovaly v přístavu a pokračovaly dál,
směrem k vítězným obloukům
dálničních nájezdů.

Nad námi havarovalo večerní nebe.
Stáli jsme
a nespouštěli oči z těch aut vezoucích auta,
z nových, úplně prázdných aut
nehybně svištících dálnicí.

KOČKA

Zvířata ovládají podstatu geometrie mnohem lépe.
Černá kočka záhy nachází
osu situace,
střed místa,
zlatý řez odpoledne a uléhá do něj.

Vprostřed noci se posadí,
našpicuje svůj obrys
a zjistí,
že nikam nepatří.

Básně ze sbírky Nevlastní (Argo, 2017):

SEZENÍ

Adam sedí u okna,
matný obrys na skle.
Ptají se ho právě,
jaký je rozdíl
mezi kamenem a cihlou.

Žádný, říká.

Ptají se ho znovu.
Kámen. Cihla.
Říkají, že počkají.
Že by bylo moc dobré,
kdyby tam nějaký rozdíl byl.

KRESBY

Na židli sedí kdosi bez krku
a volá hoří.
Tady je talíř strachu
a lžíce.
Náklad padá z vlaku
za zběsilé jízdy.
Kresby,
jsou to Adamovy odpolední kresby,
vratké domy tenkou tužkou.
Na stole
narůstají kresby,
než si pro něj přijdou.
Nakonec dlouhá,
až příliš dlouhá čára,
                             nedokončená ruka.

TADY NE

Tady nemůžeš spát, Adame.
Zvedej se.
Tady spánek vypadá jako odpadek, slabost, smrt,
ztráta směru.
Tady rušíš smělou architekturu
čistých linií,
prostorové řešení,
hladké odrazy skel.
Vstávej.
Ještě se dostaneš do střetu
s autorskými právy.
Nebyls v projektu.
Nebyls ve stavebním záměru.
Kde jsi celou dobu byl, Adame,
zatímco tady
vznikala tahle prvotřídní architektura?
Vstávej.
A nic si tady nezapomeň.

PODLE POTRUBÍ

Jsem Adam.
Umím to říct v několika jazycích.
Jsem tu sám.
To se změní.
Mám omrzlé nohy.
Nepřišli mě vystřídat.
Sibérie.
Omotávám kolena potrubí.
Ta jsou citlivá.
Zbyly mi hadry a drát.
Neznámá firma.
Neberou to.
Půjdu pomalu podle potrubí.
Všecko se změní.
Mám kontakt.
A hadry a drát.

(všechny básně publikujeme se souhlasem autora)