Domů

Před šestnácti lety, 11. července 2002, skončil nešťastným pádem ze skály život nepřehlédnutelného člena Skupiny XXVI, prozaika, autora písňových textů a spoluzakladatele ediční řady Branických almanachů Oscara Ryby. Bylo mu 39 let. Připomeňme si ho několika texty.

Oscar Ryba (vpravo) na fotografii s Martinem Davidem na básnickém srazu v hospodě Pražanka na Komáří vížce v Krušných horách v roce 1999. Foto: archiv Skupiny XXVI.

Opravdová námořnická

(píseň)

Co si dát, když ne předposlední rum?

Před cestou bůhvíkam?

Hádej!

Někdo se veze, někdo míří k oblakům.

Co uděláš na lodi, neškodí.

Plavba je zlá, i když vítr burácí,

ráhna ti nad hlavou

kvílí.

Kurděje, strach, smrt se plete s legrací,

žízeň je černá a led bílý.

Co bude dál, když se lodi nevrátí?

Kdo za nás ztratí slzu?

Hádej!

Holky se z mola rychle vytratí

- co vyděláš na lodi, neškodí.

Potkal jsem jednou Kidda – námořníka

na jihu ostrova

Zealand.

Láhev, bible a chlap, jak se říká,

naposled ho viděli v pondělí.

Co si dát, když ne předposlední rum?

Před cestou bůhvíkam?

Hádej!

Někdo se veze, někdo letí k oblakům.

Co proděláš na lodi, neškodí.

Publikováno v Almanachu Pant, sborníku

Pant klubu 1990 – 1995 (Praha, 1996)

(Šest básní z nové sbírky Petra Hrbáče, kterou právě vydalo nakladatelství Druhé město)

Vzpomínky na Bílovice nad Svitavou

Říční kroky vedle vlaku,

pivo chlemtáš u bodláku,

struny stromů zvoní něžně,

kývají se vonné stěžně,

vyfoukané borovice

trčí do výtlaku

víc a více,

řízek v krčmě

u nádraží žvýkáš,

grimasami vůkol stříkáš,

bicyklistů pestrý dav

nástupištěm bučí,

pouhý brav,

ze splavu se voda šíří

do koryta, v němž dlí čtyři,

démoni a jedna žaba,

útěcha to věru chabá.

Neboť jsou tu svahy strmé,

takže chůze

brzy ztrne.

Jaro je zde ovšem

krásné,

koncert keřů

jenom zvolna zhasne.

Před 22 lety, 23. června 1996 zemřel za tragických okolností undergroundový básník Quido (Vratislav) Machulka (nar. 9. 12. 1950), jehož tvůrčí cesta se několikrát protnula s cestou Skupiny XXVI. Připomeňme si ho jedenácti básněmi ze sbírky Příživník (Inverze, 1992), ke které napsal předmluvu Ivan Martin Jirous a k vydání ji připravil Martin Machovec.

Pojďme bydlet do lesa

Pojďme bydlet do lesa

vždyť tam to má grády

guláš z šišek navaříme

neumřeme hlady

Z potoka se napijem

zdravit budem srnky

budeme i víno pít

naložíme trnky

Z voňavých kmenů

postavíme chýše

budeme žít překrásně

tak tiše tak tiše…

Anarchistická vykřikovánka

Zadupeme dokumenty

podpálíme svět

budem šlapat po papírech

hrdla řezat lidem

lidem co maj povinnosti

povinnosti žerou kosti

a za válku

dám půl párku

celý párek

tomu dám

tomu

kdo není kmán

dá za válku párku půlku

druhou půlku může zbaštit

ham

za chvíli

se bude vraždit

zavraždíme ty

ty ty ty

přece buržousty

budem střílet napravo

budem střílet nalevo

nebojme se ničeho!

(Deset básní z let 2017 – 2018)

Večerní melancholie

Sbírám do kýble kobylince

na hrázi rybníka.

Klacek mi natrhl nohavici,

koleno vítr ovívá.

Zablikal blesk v daleké dálce,

zhynul hrom v alejích cestou k nám.

Šedá volavčí pírka čtou v mapě,

bloumají při břehu sem a tam.

Letí dvě kachny do bezpečí

s žalostným křikem v soumraku.

Jak vám rozumím. Divocí psové,

lovci a prasata hrozí tu.

Ševel žalostný

Na cestě ke hrázi psárka práší,

v louži se točí planetární pyl,

včela se vrtí v pampeliščí,

rybník má hladinu z hadích žil.

Nohou deště se neplavci mraky

odrážejí indigovou krajinou,

ze staré stodoly spadlo sousto střechy,

poslední jehňátka baví se hrou.

Zavěsil lucernu oblačný nomád,

uhasil noty kapiček.

Z černého čápa zbyl rudý zobák,

rybník je stíny nalíčen.

Skřehot žab odemkl rezavá vrata,

po vlnkách kloužou se šmouhy hvězd,

světluška pohasla v letu, zkrat, a

sumčí šplouch trhá obojkem.

Švestkové lístky nám nad hlavami

žalostně k polibkům ševelí,

pod námi leží střep s pomněnkami.

(Hrnečku o zem hozený!)

Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Kolumbovo prvenství v objevení Ameriky vlastně žádným prvenstvím není. Už proto ne, že na americkou pevninu nikdy nevstoupil, pouze na větší množství ostrovů v karibské oblasti. Jeho zásluha je v tom, že ji zpřístupnil Evropanům v době, kdy dřívější objevy a plavby prakticky upadly v zapomnění. Nehodlám podrobně rozebírat plavby Vikingů, neboť jsou podloženy archeologickými objevy, ani pozdější akce, např. Sinclairů ze Skotska, ale zaměřím se na údajnou plavbu flotily admirála Čeng Che, který ve službách čínského císaře měl navštívit prakticky celý svět.

Nelze zpochybnit, že tehdejší čínské lodi byly daleko mohutnější než evropské, o vybavenosti ani nemluvě. Jako perlička se uvádí, že součástí posádky byly i najaté prostitutky, aby lodníci netrpěli sexuální frustrací. (Admirál ovšem jejich služeb nepoužíval, neboť byl eunuch). Ale byly čínské lodi opravdu schopné tak dlouhé plavby? A i kdyby byly, nelze z toho automaticky vyvozovat, že takové plavby i vykonaly. Obecně se uznává, že Číňané v té době znali velmi dobře přilehlou oblast Tichého oceánu a jeho okrajových moří, o něco hůře indomalajskou oblast a Arabské moře, mohli dosáhnout břehů Afriky a znát i pobřeží Austrálie. Další rozvoj překazil přechod císařské dynastie na politiku izolacionismu, která uzamkla obyvatele v jejich Říši středu, jak své zemi Číňané často říkali. Nejenže v jejich představách byla jejich země pupkem světa a císařem nikdo menší než Syn nebes, ale v jejich představách i vše, co za něco stálo, pocházelo z Číny. Zejména na Evropany se nižší vrstvy dívaly jako na „bílé ďábly“ a výše postavení jako na něco, co právě slezlo ze stromu.

Milovníci záhad a čínské kultury mě na tomto místě zarazí: Ale vždyť je tu důkaz, mapa, která je sice kopií z roku 1738, ale původní byla nakreslena v roce 1418! Tak jsem si ji schválně podrobně prohlédl a zarazil mě jeden detail: Nesprávně zakreslený poloostrov Dolní Kalifornie, který je zde zakreslen jako ostrov! I zalistoval jsem v paměti a vzpomněl si na knihu K vybájeným pevninám amerického autora R. H. Ramsayho (původní vydání The Viking Press, 1972, česky v nakl. Panoráma, 1978.)