Milované Sudety, ta hranice na dohled, drsnost holých větrných plání, snění o horách v dohledu, jimž z Čech je teprve zapotřebí dohodit jméno. Nikdy jsem nepotřeboval emigrovat, ani za komunistů ne. Stačilo mi obcházet zpustlé pohraničí, ve kterém se tak často dalo narazit na nějakého do ústraní odsunutého kněze. Takovým knězem byl i Mirek Šimáček někdy od konce sedmdesátých let sídlící na faře v Příchovicích. Otevřel dveře fary a nebál se přijmout pod svou střechu nejen věřící katolíky, ale i různé hledače, samorosty, mezi něž jsem patřil jistě i já. A když už byla střecha nad hlavou a to krásné teplo kamen undergroundového křesťanství, zrodil se ve mně o Silvestra roku 1983 nápad oslovit pár opuštěných psavců, poetů prokletějších, než ti pověstní proklatci, neboť o těchto nevěděl nikdo. A bylo to krásné sjíždět se právě daleko od Prahy, v té pustině, která ladila s naší touhou tvořit, putovat krajem a mít svůj svět, svoji básnickou skupinu, ve které bychom si rozuměli a mohli být sami sebou. Příchovická fara se nám stala jakýmsi ghettem ve smyslu útočiště, ghettem mlčícího Boha. Ostatně, kde jinde dát se dohromady s básníky, kteří také museli mlčet?
Co zůstalo v dnešním diecézním středisku mládeže Křižovatka z ducha staré příchovické fary? Není toho mnoho. Když jsem letos dorazil na faru, zadíval jsem se trochu nostalgicky na fotku původní vichry obité a otlučené budovy, v níž se odehrálo tolik zajímavých setkání. Vzpomněl jsem si na nouzové noclehy ve vaně, na uhlí a jednou dokonce ve vchodové verandě, před dveřmi do samotné fary, na naše první improvizovaná vystoupení v osmdesátých letech, na happeningové divadelní hry, které jsme vymýšleli přímo během setkání a na to zvláštní vyústění recitací v střídmé popití, jako když každý z básníků měl by udělati na číši svého vína křížek na dobrou noc. Stovky nám přitom naslouchaly, protože doba byla jiná, méně uspěchaná a tolerantnější k těm pomalejším, alespoň mezi těmi, kteří neusilovali o získání mocenských pozic v tom zvláštním světě, v němž vše bylo předurčeno. Znovu se mi připomněl charismatický kněz, za nímž se sjížděli mladí z celých Čech a jehož nástupce Pater Vláďa Novák je natolik jeho věrnou kopií, že nejen gesty a celými slovními formulacemi, ale i barvou hlasu jako by se ve svém předchůdci zcela ztratil...Chvála Bohu zdědil po páteru Mirkovi i toleranci k básníkům a neporušil mnohaletou tradici setkávání poetů všech vyznání v Příchovicích.
Číst dál: Slunce nad mraky, bubny, boží zloděj aneb Příchovice po osmnácté
A Iva Košatková
Když jsem onehdá urgoval logo u slovutného BV, tehdy ještě bez Ú, pravil:
"U nás kreativců je tomu trochu jinak..."
Tehdy jsem si poradil...
MU!
...
Básnické XXX hry jsme na srazech Skupiny XXVI hráli vždy v pokročilých nočních hodinách, kdy se naše mozky vlivem únavy z několikahodinového autorského čtení a popíjení dobrého moku překlápěly do jiné dimenze, která v nás vyvolávala jakousi infantilní nostalgii - po bezstarostném dětství, zběsilé pubertě a krvavém dospívání... Už tehdy leckteří z nás totiž "hravě básnili" adekvátně věku, sečtělosti a rozvíjejícímu se IQ, takže "návrat" do těch dob prostě musel někoho z nás dříve či později napadnout...
Ideálním časem pro nastartování "infantilní", ničím a nikým nekontrolované imaginace, bývala druhá hodina po půlnoci. To se nastříhaly úzké a dlouhé papírky, rozdaly se všem přítomným a začalo se: každý napsal na začátek papírku jeden verš a poslal dál; ten, ke komu papírek doputoval, "zveršoval" napsané, papírek přehnul, aby nebylo vidět, co je tam napsáno, přidal další verš (teď už viditelný) a opět poslal dál... Každý tedy dílem "veršoval", dílem "inspiroval" alias nahrával tomu, ke komu putoval papírek, na "básnickou smeč". Hrálo se, dokud nebyly papírky popsané, pak se rozdaly tak, aby každý ze zúčastněných měl jeden, a začalo se postupně nahlas číst - čtoucí vždy majestátně povstal a odrecitoval rozvinutý papírek... Nezřídka se stávalo, že pro hurónský smích ostatních dočetl jen stěží, nebo se smíchem odrovnal sám - to když narazil na šokantní a zároveň primitivní rýmovačku ze světa politiky nebo erotiky. Hrálo se vždy více kol (nejčastěji tři), přičemž se obrátilo pořadí posílaných papírků, nebo se promíchali účastníci a přesedli si. Naše zkušenost byla tato: první kolo bylo zahřívací, druhé bylo nejlepší, neboť nejnápaditější, třetí už neslo znaky únavy a vyčerpání, takže mnozí odpadli... Když zbylo posledních pár matadorů, obvykle od dalšího kola upustili, dopili, co kde zbylo a venku pod blednoucími hvězdami se probděli k ránu.
To sem se takhle jednou vykláněl
z okna polorozpadlý ubytovny
s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA
v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa
v druhý Parkinsonův třes
a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo
který pamatovalo ještě Mnichov
stydnoucí kafe
Venku se pomalu probouzelo slunce
a já v jeho paprscích zahlíd
matně se blyštět opotřebovaný brnění
řeky
Mohla to bejt papežská Visla
v jejích kalnejch mělčinách se modlily
i zlatý rybky
Mohla to bejt vekslácká Vltava
svý kamenný mosty spojující čas
s věčností
směnila za chvilkový obejmutí
výletního parníčku
A moh to taky bejt Dunaj
orientální skřípot jeho Železnejch vrat
strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin
rakousko-uherskýho smutku
Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita
k islámu
Už nevim
Vim jen
že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi
a sekancema od těžkejch mečů událostí
jak se tudy valily století za stoletím
podobný hordám krásnejch
smyslnejch a nezkrotnejch
ženskejch
(příspěvek k chudobě ducha a těla)
Nesu si druhou dvoulitrovou petku. Jednu jsem do sebe obrátil cestou vlakem. Teď se opírám o nějaký sloupek poblíž nádraží. Jasně, mám špinavé džíny, nohavice roztřepené a boty rozvázané. To ke mně v poslední době patří, procházet ulicemi s rozvázanými tkaničkami. Ale není to žádná rebelie, jen lenost. Pro koho bych se měl upravovat? Není tu nikdo. A pro sebe to dělat nebudu.
Na náměstí ještě svítí slunce. Pár lidí kolem projde. Dívka se fotí před chrámem s nejvyšší věží v Čechách.
„Chceš tam vidět i špičku?“ volá na ni ta, co se dívá do mobilu.
Chci do chrámu, ale je zamčeno. Zase lomcuju klikou. Jako všude po Čechách. Ani do předsíňky mě nepustí. Pro mě je církev mrtvá, to ona zemřela, protože zamyká své chrámy jako hroby, zamyká je jako poklady tohoto světa, kde zloději kradou, tak si zamkněte své kulturní dědictví, vy ubožáci, já žiju, jdu kolem lavičky, sedí tam dva bezdomovci, ale možná někde mají domov, jen tak vypadají, protože jsou špinaví. Nabízím jim petkové pivo, co jsem to vůbec u Vietnamců koupil, aha, to je Bráník. Nechtějí. Tak se ptám, jestli si mohu přisednout. Souhlasí, ostatně podobám se jim nadmíru přesně.
Žena vypadá poměrně mladě a ozvláštňuje ji živý pohled, už prošedivělé, ale bohaté vlasy si svázala do drdůlku. Na sobě má špinavý bílý kabátek, teplé a dlouhé punčochy, nohy v prasklých umělohmotných střevících, zpod černé sukně – ale mohla by to být i deka, která je místy propálena patrně cigárem, vykukuje ještě jedna sukně s velikými a pestrými květy. Dostala ji od Cikánů? Chlap sedí ve špinavých montérkách. Na to, že by šel z práce, nevypadá. Žena mi nabízí jakýsi nápoj rudé barvy.
„Bacha, pálí to,“ varuje mě.
„Alkohol?“
„Ne. Zkus a uvidíš.“
Brr! Jen si trochu nahnu, cítím na jazyku jakýsi kokteil s chilli. To je palba. Chlap mi zase nabízí nápoj High Prothein. Pak si přihnu piva. U sta hromů, to zase bude sračka, to se poseru u odpovědného redaktora mé nové knížky veršů A touto nocí nevidím ani jednu hvězdu.
Chlap krvácí z kolena. Mám obě kovový,“ pleská se do kolen. „To bude praskat v pekáči, až mě budou spalovat.“
„Máš chlupatý tělo, co?“ ptá se mě žena živě.
„Určitě má šedivý chlupy,“ namítá chlap.
„Nemá“, oponuje žena se zájmem. „Kouknu na obočí a vidím.“
Rozpínám si košili a odhaluju hruď. Jo, chlupatý jsem. Kdyby tu místo té ženské seděla Sylvia Plathová, zeptala by se: „Máte pár štychů na důkaz, že něco chybí?“
„Chybí,“ přiznal bych. „Chybí mi vše.“
„Kolik ti je?“ ptá se žena a její pohled mě neuvěřitelně hřeje. Představuju si, že spolu jdeme do nějakého bytu, ano, i domov by se tomu dalo říkat, dlouho bychom se však před milováním museli koupat a odírat z těla špínu a z duše smutek a z mysli vzpomínky na časy naděje, jakékoliv. Má oči teplejší, než krásné, ach ano, jsou i krásnější oči, oči uhrančivé, ale studené, mrazivě, průsvitně úchvatné jak ledovcová propast. Uklouznu a nahoru se už nevyškrábu. Z těch očí zní: Chtěl bys šukat, co? Chce se ti píchat, viď? A zní to jako výsměch, protože tyhle tvrdé oči nyní vládnou a mají vše pod kontrolou. A bolí to jak šlehnutí bičem. Jak plivanec do tváře kyselinou. A pak při konečném odchodu, když se v křeči v duchu i v srdci svíjím, ty oči mě vítězně a zároveň shovívavě pozorují, jsou spokojené a samy v sobě si hoví spolu s úsměvem, ne nenávistným, jen pobývají ve svém chladu a jistotě, že z tohoto utrpení už mě nevysvobodí nic.
„Pětašedesát,“ přidávám si nějaký ten rok.
Obcházejí nás holubi. Celé hejno. Čekají nějaké drobečky. Chlap se k jednomu naklání: „Normálně, kdyby přišel blíž, vezmu si ho na pekáč, vezmu ho domů, stáhnu ho z kůže.“
Přichází další bezdomovec. Je pocákaný barvou. Nebo mastnotou? Nese dvě tašky. Mlčky vytahuje rohlíky a dělí se o ně. Podívá se na mě a podává mi rybičky, plechovku olejovek. To tedy musím vypadat, říkám si v duchu zkroušeně, už mi dávají najíst i bezdomovci.
Koukni na ten smrček,“ ukazuje mi chlap stromek u kostela. „Letos je bez špičky. Aby se lidi neshromažďovali.“ Pak se znechuceně podívá na okolojdoucí mládež. „Žáci,“ dodá pohrdavě. „Fláká se to, to je konečná, mladý pipiny, zaplať pámbu, že to mám za sebou, ale pro stát jsem nepoužitelnej, a to jsem dělal rekonstrukce, kolik baráků je jen tady, co jsem na nich dělal, měl jsem našetřený tři melouny, oškubala mě žena, Světlana, z Ukrajiny, ze Lvova, krásná, mladá, ale svině.“
„Byls tam někdy?“ ožiju hned, když slyším o Lvovu.
„Ne.“
Běží okolo dvě děti. První holčičce něco chrastí v kapse.
„Osm dětí jsem měla,“ říká najednou žena. „Pět je jich nezvěstnejch. Tři jsou v kýblu. Dvě ve vysavači.“
Strana 10 z 30
