Domů

Před třemi lety, 10. listopadu 2015 opustila tento svět básnířka a výtvarnice Hana Fousková. Ačkoliv žila v Hodkách u Světlé pod Ještědem, tedy nijak daleko od Příchovic, kde se Skupina XXVI každoročně schází, objevila se na tomto setkání jen jednou, možná dvakrát... Její přítomnost na srazu zachycuje i tato fotografie, kde je se svým psem. A tak si ji připomeňme několika básněmi ze sbírky Psice (dybbuk, 2008).

Někde v dáli pod nebesy

lítá můj pes zběsilec

neví vůbec že mě děsí

že může být umrlec

Tam vysoko na nebesích

visí měsíc křivý meč

proklál mě a ležím v křeči

tiše vyju jak můj pes

Nebesa jsou černá díra

do prostoru bez hranic

Mé srdce se strachy svírá

a má víra je jen síra

ohořelých létavic

Můj rozum je temná díra

kam nezasvítí světlo svic

jsem jen boží konečník

mé myšlenky výkaly

Proč byste je chápali

zapáchali byste z nich

Pohádkové příběhy, v nichž se krásná literatura snoubí s pochopením křehké rovnováhy ve světě přírody. Vydalo nakladatelství Mazzel v roce 2018.

Štědrý večer v Sudetech (úryvek)

Když cizinec dovyprávěl, Metoděj se zvedl, že tedy půjde. Dva zbylí bratři už nic nenamítali, ještě byli trochu zmateni z toho podivuhodného příběhu. „Tohle si vezmi na cestu. Odměna za správnou odpověď,“ usmál se na něj povzbudivě muž. Byla to stará umaštěná karta mariáška. „Ať ji odhodíš kamkoli, každá hra se změní ve tvůj prospěch. Až ti bude nejhůř…“

„Zjistím, co je to za světlo, bratři, nebojte. A bude-li to snad poklad, přinesu ho poctivě domů a rozdělíme se,“ řekl mladík a spoře oblečený vyšel do zimní noci. Na pláni vál mrazivý vítr a Metoděj mu čelil se skloněnou hlavou. Slyšel jen vrzání sněhu pod botami a svist v korunách osamělých smrků. Někdy cesta pokračovala lesem, kde tolik nefoukalo, ticho sem tam narušilo jen jakési zvíře. Dýchal si na ruce a čistil ojíněné obočí. Na pláních napínal oči do dálky a ústa si chránil šátkem. V dáli uviděl světla vesničky, on ale zamířil vlevo od ní, podél kanálu, kterým místní kdysi vedli vodu do dolů. Zanedlouho se odklonil a stoupal do vršků, za zlatou září. Všude kolem se bělala námraza na zalesněných kopcích, občas spatřil mlžná údolí, do nichž vedly křovím zarostlé, léta nepoužívané cesty. Kristkind, zašeptal nesrozumitelně vítr. Rytmus Metodějova dechu byl teď pravidelný a mladík každým krokem víc a víc souzněl s tajemnou krajinou.

Projekce svět
(Cimburovi)

Městský autobus propustil lidi
A děti a robátka v kočárcích
Je odpoledne je po práci
Je po procházce je po doktorovi
A všechno se to rozlévá jako povodeň

Někde o kousek dál muž s obuškem
A s vysílačkou a s pistolí a s ostřížíma očima
Stojí čelem k lidské řece bez břehů

A desítky párů očí unavených strachují se
Věří i nevěří Vědí i nevědí
Mají i nemají Jsou i nejsou
A vyhýbají se
Ale nepřestanou pošilhávat

Úplně neorganicky a nemasově
Proti proudu
Šlape divošské mládí s plnovousem mudrce
S báglem na zádech Očima nešmátrá
Dívá se zpříma Před sebe
Dopředu

(A na nebeské pláni projekce filmu. Panoráma města. Seznámení s místem děje.)

Příroda spí
Vandrák je sám
Jde ji probudit
A obušek se pohupuje u stehna

(Uhrovití discobolové ničí barokní sochy. Zeď odděluje ale nechrání.)

Vandrák je zastaven je legitimován

(Jeden puberťák padá se zdi.)

Tulák vybaluje z igelitu občanku
Pozoruje toho kdo má právo listovat v čemkoli

(Za zdí ale žijí medvědi. Žijí pokojný život v zajetí. Z generace na generaci snad už od 15. století.
To je hrozně dávno. To nás nezajímá.)

Ahasver je propuštěn
Šlape dál za tušením

(Vandal je napaden. Začíná být sápán medvědy. Jiný muž zákona s obuškem a pistolí objevuje se ve střihu.
Nebesa se jasní medvědí krví. Výstřel za výstřelem ničí tradici. Je zachráněn lidský život. Jeden z medvědů
Zalézá do kouta a ječí strachy. Strach o život má nejhlubší kořeny. Přežívá. Ale k čemu?
Závěrečný střih.
Panoráma čehosi.
Nebesa blednou. Déšť smývá rudé cákance. Růže přezimují v podobě embryí po hlavičku v zemi. Kolem dokola.

Filmové představení skončilo. Porota dává hlavy dohromady nadšeně.)

Ombra fedele anch'io

Celý den lilo, když náhlý zásvit

zazářil příkrovem dolů na zmáčenou zeď.

Setba.

Ale tím tvůj dívčí profil skončil.

Ze zdi byl znovu slit,

jak mračna valila se, obracela a táhla,

maje v sobě cosi z houby.

Z houby, která nasákla pastí a která

připíjí spíš marnosti do dálky,

než by si ťukla s kováním rakve poblíž

a vsakována byla podle zákonu země.

Kdyby se peklo nezalévalo,

kouřilo by se škrundavým dětem od nohou...

Bouře pak ještě hodinu brněla

v kostech kanálů zurčivým úderem.

Ale z té chvíle, kdy Léthé

rozpletla nad námi copy o ostrov,

zbyla mi v mysli památka.

Není to světlo, je to světelnost!

Před měsícem, 19. září zemřel surrealistický básník Pavel Řezníček – bylo mu 76 let. Ačkoliv na srazy Skupiny XXVI nikdy nejezdil, někteří z nás se s ním setkali při jiných literárních či hospodských příležitostech. Já osobně už někdy v půli 90. let, kdy jsem pracovala v ústeckém Českém rozhlase. Tehdy mě mé putování s reportážním mikrofonem zavedlo do Prahy na jakousi konferenci o literatuře, na které byl i Pavel Řezníček. Seděl sám, jako by se ho ostatní štítili, u malého stolečku v publiku, usrkával kávu a očima hledal spřízněnou duši. Záhy jsem pochopila, proč se mu to tak málo daří: byl jako na jehlách, při některých projevech silně bublal a vykřikoval své nesouhlasné názory. Okolí jej ignorovalo, jen tu a tam někdo zasyčel varovné: „Psssst!“

Nevím, jak se to stalo, ale když jsem jeho stolek míjela, najednou vyskočil, popadl mě za paži a silou mě přinutil sednout si k němu. Pak se mi představil s tím, že já nemusím, že on ví, kdo jsem. A tak jsme na té konferenci vyrušovali spolu: zjistili jsme, že jsme oba původním povoláním knihovníci a že oba milujeme surrealismus – ovšem zatímco on jím byl prostoupen celý život, já se jím nechala pouze inspirovat v počátcích své tvorby. A nemohlo to skončit jinak, než že on vychvaloval mé básně a já zase ty jeho. Slovo dalo slovo a my si slíbili, že si budeme navzájem vyměňovat knihy, které vydáme. Dodržovali jsme to skoro dvacet let…

Ze sbírky Mizející ve voliéře (dybbuk, 2011), kterou mi poslal poštou s přátelským věnováním a s vročením 17. 6. 2011 vybírám pár textů – jako připomínku básníka, jehož imaginace byla „kakodémonická“ a neohmataná. Jen mám obavu, že jej ani tam nahoře, v nebi, nevezmou mezi sebe a budou si od něj odsedávat stejně jako tady dole, na Zemi. Ale potřebuje vůbec surrealista nebe?

foto: zdroj Slovník české literatury

Básník

Básník je ten, který si umí v pravý okamžik zastrčit bílou košili lezoucí mu z kalhot; básník je ten, který snídá na Klárově v domě „U Bílé košile“, jenž kolem r. 1789 patřil rodině Claryů, a je to také ten, který se nebojí jít v noci naproti do Staré zbrojnice, kde byla kdysi nejen káznice, ale i jatka, a o půlnoci se tu pravidelně ozývá řev zabíjeného zvířectva.

Básník je ten, který prsty u nohou dokáže dosáhnout na Lunu, nebo taky na svíčky slavnostního dortu zapálené na počest Maríi Manrique de Lara, která přinesla r. 1556 do Prahy Jezulátko, jež teď udivuje Indiány na řece Paraná pod jménem Niňo de Praga.

Zvíře jako strašidlo, básník jako podolek. Česnek jako hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru jako mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník vždy v pokoji pro cizince převrhne stůl, básník je přízrak oční řasy a palačinky.

Básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár.

Lidi

Neexistují žádné přízraky

Lidé si je vymysleli

Teď jde o to

Zda si lidi jako takové nevymyslely

Kuchyňské pánve

A vál na těsto

Ne lidi neexistují

Musím to vědět

Protože jsem přízrak