Domů

Úvahy nad knihou Hned vedle bílá barva mráčků (Baobab, 2010)

Dívám se na starou fotografii z terezínského ghetta... V popředí se usmívají čtyři dívky, za nimi třináct chlapců. Všichni jsou označeni židovskou hvězdou, tím znamením hanby. Dívky se usmívají, chlapci jsou vážní. Existuje jen domněnka, že ve druhé řadě shora druhý zleva, nejmenší ze všech, stojí básník Hanuš Hachenburg. Má pronikavý a vážný pohled.

Hanuš se narodil 12. července 1929. Od roku 1937 žil v pražském sirotčinci na Vinohradech a 24. října 1942 byl deportován do Terezína. Zde se zapojil do práce na chlapeckém časopise Vedem vznikajícím na bloku L 417, v republice Škid (Škola imjeni Dostojevskogo). Kromě občasného úvodníku, který napsali vychovatelé Josef „Pepek“ Stiassny či Valter Eisinger, přispívali do časopisu výhradně dvanácti až patnáctiletí chlapci. Mezi nimi vynikal básnickým talentem především Hanuš.

Vidím v duchu kluky, kteří se rozcházejí po ghettu a hledají námět pro své povídky nebo pro verše. To, čemu se naučili, byla schopnost přežít v osamění a vyděděnosti. Ale měli svoji tvůrčí skupinu, ve které se mohli sdílet a umělecky vyvíjet. Těžké podmínky a nejistota života jim daly předčasně dospět. Jejich mottem by mohlo být staré křesťanské heslo: Quotidie morior – umírám kdykoliv. Je paradoxem, že vědomí tohoto umírám kdykoliv pomáhá člověku žít intenzivně, být vidoucím ne ve smyslu Rimbauda, který se uměle rozrušoval trestí všech možných jedů, ale ve smyslu člověka, jehož pozornost vybičovává akutní ohrožení.

Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi?

Autorská práva, práva největšího posměchu hodná! A vůbec – jakákoliv práva! Člověče, žádná ti tu nepřísluší. Jsi básníkem, který vydává svědectví. A sám pak shoříš. „Papír shoří, ale slova létají svobodně,“ řekl Akiba Ben Josef, rabi, když, obalen svitky tóry, podstoupil z rukou Římanů mučednickou smrt ohněm. Zůstane však naživu někdo z těch, kteří slova pochytají, přečtou si verše a porozumějí jim? Toto je nejhlubší bolest básníka, vědomí, že nejen on sám, ale i poselství, pro které si došel až na nejzazší mez, do pekla jak Dante, možná nebude zachováno.

Říká se: Inter arma silent musae. Ale co je to za múzy, které navštěvují své mladé oblíbence, ještě děti? Je to otrhaná umírající stařena, o které píše Hanuš ve své drásavé konkrétní básni „Vzpomínka“? Či hladovějící matka s dítětem? Ať tedy mlčí múzy náležející mezi ty vznešené. Co do nich tam, kde vězněný básník hledá své bratry v bezbrannosti, a ne jen kumpány pro kratochvíli snobské literární zábavy. Poezie si tu života neužívá, ale o život zápasí. Báseň je ve své základně podanou rukou, jak o tom píše slavný židovský básník Paul Celan, je touhou po porozumění¹, teprve v nadstavbě je estetickou činností.

Na webu Skupiny XXVI se setkáváte spíše s osamělými poutěmi do přírody, s citlivým vnímáním světa pouze očima autora, mimo zajetí vztahů… Já jsem se ve svém románu Neptunova jeskyně, který právě tento měsíc vychází v nakladatelství Plus, pustil opačným směrem - do hustě zalidněné pražské čtvrti Vinohrady. Prolínání českého, židovského a německého živlu patřilo k jejím výrazným rysům od půle 19. století do čtyřicátých let 20. století. Byla to doba všelijakého národního vzepětí, střetávání se, okamžiků nadšení a rezignace. I když, můj hlavní hrdina je také spíše samotář. Jak jinak můžete dopadnout, když jste oživlá socha? (A to socha Neptuna z nádherného vinohradského parku Grébovka.) Můj Neptun je samotář i z toho důvodu, že si všichni kolem něj myslí, že je jedním z nich. A ono to tak docela není...

28. říjen 1918 na Václavském náměstí

Lidé se hemží v horní části náměstí, kolem sochy svatého Václava. Postávají, ale hlavně přecházejí. Setkávají se, aby prohodili pár slov, a znovu spěchají dál. Vypadají jako mravenci, kteří se při sebevětším spěchu při každém setkání na okamžik zastaví. Každý mravenec se dotkne každého mravence. Aby se ujistili, že jsou to oni? Aby si předali nějakou zprávu? S chutí se zapojím do toho setkávání, oslovování a ujišťování.

Jsou tady hlídači a zahradníci z Grébovky, jak by ne. Většinou starší ročníky, případně lidé tělesně postižení, takže nad nimi odvodní komise přimhouřila oči. Tyčí se tady, narovnávají zchromlé hřbety a zatínají náhle mohutné pěstičky.

Jsou tady sokolové, ti zbylí, které neproklestila válka. Předvádějí jakýsi nedefinovaný cvik na pokyn: Dělej národně uvědomělého demonstranta! To se člověk napřímí, rozhlíží a… „Dneska to praskne!“

„Už to prasklo!“

„Vůbec to nepraskne, přijdou vojáci a rozeženou to tady bodáky.“

Zhruba mezi těmi třemi možnostmi oscilují rozhovory. Přecházím od skupiny ke skupině, prohazuji těch pár slov. „Už.“ „Ještě.“ „Ještě ne.“ Nikdo nic neví, ale všichni jsou stále vzrušenější.

A pak už najednou nemůžu popocházet, protože lidí je tolik, že mě sevřou mezi sebe.

„Hele ho, neřáda!“

Najednou už to není hustý zástup, ale masa. V nervózní vlně se posunula se o několik kroků kupředu. Tam, kde se něco děje.

„Tebe tady nechceme!“ řve někdo. Slyším daleko slabší, vyděšený hlas někoho, kdo zdvořile protestuje. „Žádný Němčoury ani Židy!“ upřesňuje další hlas, vibrující brutalitou.

„Půjde se na židáky!“ rozmáhá se vášnivý, natěšený šepot.

Rád bych použil svou mušli, abych uklidnil tu temnou vlnu, která se v davu zdvihá, ale přitiskli mi ruce k tělu.

„Dej mu do tlamy, židákovi!“

Začnu se kroutit jako červ. Vrtím se a vinu, popolézám mezi natěsnanými kabáty. Rostu nad ně, jako bych stál na soklu u jeskyně. A konečně to uvidím. Několik vazounů, ještě dnes ráno postarších či tělesně postižených mužů, cloumá jakýmsi mužem. Jeho tvář, orámovaná vousem, je zoufale sešklebená. Nechápavost se na ní střídá s úzkostí. Ty dvě příměsi jeho výrazu překrývá zoufalé poznání. Nějak takhle vypadají pánové z vinohradské izraelské obce, když se mluví o sklenářích.

Napnu zrak, protože mužova tvář je mi povědomá. Nikdo z izraelského spolku to není. Žádný z těch úctyhodných obchodníků, kteří mají navíc dostatek prozíravosti, aby dnes zůstali doma. Přesto toho člověka znám. Ani sokol to není. A pak si uvědomím, odkud ho znám.

Z připravované sbírky Toulky loutky. Básně hospodské, věnované a jiné, která vyjde (snad) v říjnu 2018 v edici Hewer (společná edice časopisu Herberk a vydavatelství Weles)

ZAJNUNDCAJT 2012

(P. Štenglovi)

chlastem zpomaluje čas

říkal kozelka

a ten o tom má ánunk

prdlajs - čas objektivně vzato zrychluje

říká zouplna a taky mayové

je v tom binec

aby ne

kdo to má řešit?

tři kocoviny za tejden

můžou bejt k nepřežití

ale bytí?

ajns cvaj… draj

prej se máme těšit

KRYŤÁK

(R. Kouřilovi & J. Veselskému)

vrhají se do nedočkavých skoků

dvě neosmělené křičí

v plavkách zarýsnuté pičky

mezi lopatkama ochmýřený žlábek

pro příští polibek

v očích nahatá

berou se kol ramen a boků

chvějí se a čekají

mláďata

jak na smrt

řeklo by se

ale spíše mělo dopsat:

na hry života

života hříčky

Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.

Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.

V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.

Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“