Domů

SVOBODA POHYBU

Opouštím huňaté země střední Evropy a mířím k severu. Vlahé hvozdy a kopce vystřídaly borovicové lesy a pláně. Civilizace řídne. Dálky k ustrnutí. Dálky k trnutí. Dálky až zatrne. Trčím uprostřed roviny jako pero v kalamáři. Jako kudla zapíchnutá do stolu. Jako sloup elektrického vedení ve zbytečně širokém průseku, jež vede skrz lesy někam k východu. Anebo jako bludný balvan, které až sem hluboko do vnitrozemí dopravily ledovce. Řídne civilizace a houstnou myšlenky. Pustina, to je hrdost osamoceného člověka.

Parkoviště. Odpočívadlo: globetrotter, řidič solitér. Pod kontejnerem má prostor na spaní a jako by se chystal na noc. Zdraví mě rusky. Stejně jako druhý den recepční v hostelu pro gastarbajtry. Dívala se na televizi. Typický obraz střetu dvou světů: dávali americký thriller s ruským simultánním překladem. Platím i s jídlem „sorok evro“. Všude slyším ruštinu. Také odečítám jména na hřbitovech v azbuce. U hrobů bývají lavičky, aby se dalo posedět s mrtvými. Starověrci. Rudoarmějci. Estonci.

Ruiny kostela. Na stropě pohanské symboly malované krví. V hlavním městě cely KGB. Mučicí techniky nápadně podobné jako v muzeu středověké tortury.

Maják. Vlny. Stříbřitá zátoka. Svítivé mraky. Břitkost vzduchu. Vybledlá zem. Moře bludných balvanů. Připomínají mraky na obloze; co nahoře to dole. Na horizontu ostrov. Zde bunkry a někdejší kasárna pro vojsko střežící hranice. Na zdi letopočet 1984. V lesíku odstavený náklaďák naložený šrotem sám se již stal šrotem.

Bludné balvany byly kdysi pohanskými národy coby modly uctívány. Cítím se jako bludný kámen, zvláštní model, který bloudí a překáží. Pravý opak hledaného kamene, démantu. V některých krajích mají prý potřebu odvalit ty zbloudilce z luk, aby mohli pohodlně kosit trávu. Bludné kameny v moři jsou pokálené běloskvoucím trusem a připomínají zasněžené Alpy nebo Fujijamu. Ptáci přistávají a kálejí na tyto ostrůvky, aby na siném pozadí zasvítily.

Další mys, a nakloněný maják v moři – zmírající strážce pobřeží. A mrtvý, opuchlý tuleň na břehu. Nádavkem vrak člunu, pouhá kostra. Uhnívající žebroví. Definitivně opouštím pobřeží.

Procházím dunami, pod nimiž se nacházejí hromadné hroby Židů a Romů. Není slyšet jedinou ptačí hlásku. Ticho je tu zřejmě proto, aby člověk zaslechl křik dávných obětí. Zpohodlnělá civilizace ticho systematicky přehlušuje, aby člověk neslyšel, aby zapomněl. Zde doslova a do písmene hrobové ticho. Kéž zjevilo by se Boží oko hurikánu! Kéž „odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.“

Nedá se říci, že by princovo dětství bylo nešťastné. Ale šťastné také ne: Matku ani nepoznal, zemřela nedlouho po jeho narození a jeho královský otec si více hleděl vládnutí a politiky, než aby dohlížel na jeho výchovu. Jako vládce nevelké země, obklopené ne vždy přátelsky naladěnými sousedy, měl starostí dost. Hlavní město leželo u moře a jeho starobylé uličky se k němu svažovaly, takže při pohledu z dálky připomínalo antické divadlo. Asi tak od svých dvanácti let se princ občas vytratil z otcovského paláce, aby mohl chodit městem a rozmlouvat s lidmi. Ti ho někdy ani nepoznali a pak mu říkali věci, o nichž by se za zdmi paláce stěží někdy dověděl. Jednou na takové toulce potkal chudě oblečnou ženu, která nesla v košíku kočku. Zeptal se, kam tu kočku nese a odpověď ho překvapila: Nesu ji utopit. Ale proč, zeptal se. Kočky jsou přece milé a užitečné, chytají myši. Tak? zasmála se žena hořce. U nás doma je taková bída, že se tam ani myši nedrží a tahle by je ani nechytala. Ta leda kde by co dobrého smlsla a navíc má každou chvíli koťata, tak co s takovou ledačinou? Utopit! A neprodala byste mi ji? Chlapec prohlédl kapsy. Dvanáct zlatých, víc nemám. Žena shrábla mince, vrazila mu koš do ruky a raději zmizela, aby si to snad ještě nerozmyslel. Ona totiž prince také nepoznala.

Cestou domů rozmýšlel, jak s kočkou naloží a přišel na to, že ji svěří své staré chůvě, která měla v paláci skromné bydlení a stravu u stolu služebnictva. Tu to sice trochu překvapilo, ale když se dověděla, jak ke kočce přišel, ochotně se jí ujala. Nakonec řekla: Kočky poznají, co v kom je, a já měla na dnešek tuze zvláštní sen. Ale o tom ti povím, až bude více času.

(ukázky z připravované sbírky)

NEZNÁMÉ - ZNÁMÉ

Sluneční paprsky pokrývají zem

Vítr hladí třpytivé hřbety trav

Jako předtím

Jako potom

Na vše ticho dosedá

Držela jsi kartu mládí

kartu vzdělání a zdraví

jen karta práce chyběla

Proto ta cesta, ta cesta z rodného Bulharska do Čech

Bez návratu

Zradou jsi zapadla do bahna

ale vzepřela ses a chtělas ven

Utéct ze spárů zla

Nepovedlo se

Železná tyč bije v rukou netvora

dokud život nevybije

až kosti z těla trčí

Zemřela jsi s nálepkou prostitutky

ale není jí kdo nechce

Nestaneš se světicí jako Marie Gorreti –

té bylo necelých dvanáct -

ale učinila jsi totéž

vzepřela se bahnu zločinu hříchu

Tvé tělo napůl ohořelé zakopali v zahradě domu

aby smazali stopy

Temný stín leží na krušnohorském Dubí

Mohou ho zahnat sluneční paprsky?

Jakou kartu sis vytáhla

Majo Denkova?

I neznámí mají své jméno

(Vrah, Bulhar, odsouzen na 15r., odpykává si zbytek trestu na vlastní žádost už doma v Bulharsku, vyhověno mu, aby byl s rodinou, organizátor obchodu s ženami, únosů a násilí na ženách, též Bulhar, odsouzen na 10r., prodává už auta v Německu.

Maja Denkova je jedinou obětí z obrovského počtu takto zneužitých žen obchodu s lidmi 90. let 20. stol., kde je známo jméno oběti. Zavražděno mohlo být více žen, zprávy z podsvětí zmiňují další dvě).

BVÚ: Ano, přátelé, je to tak! Děti na celém kontinentu jsou v ohrožení! Jejich integritu ohrožuje ďábelský vynález bílého heterosexuálního muže – národní pohádky. Mezi nejstrašlivější nástroje tohoto masakru nevinných dětských duší patří: genderové stereotypy, sexismus, nadřazenost mužských pohádkových hrdinů a vadné vzorce ekonomického chování!

Ve Španělsku to již jasnozřivě rozeznali a po právu vyřadili na 200 pohádek z barcelonské školní knihovny zde. Rovněž vládní ekonomové varují zde. O otřesených britských matkách ani nemluvě zde.

A je toho víc! Pohádky bílého heterosexuálního muže se nezastaví před ničím!

---

Naštěstí jsem tu já – BVÚ, naštěstí je tu spisovatel Piggy On! On dodal jméno, já texty. Pohádky jsme napravili dle přísných požadavků dneška. Hezké čtení!

V knize naleznete napravené pohádky Čípková princezna a Rudá Karkulka, přítomen je rovněž epos Obušku s pytlem ven, následují Vůl nad zlato a aktuální story o Sněhurce, která si vyfotila černou díru, dále psychologický thriller Ekonomicky správná Popelka, najdete tu premiérskou grotesku O veliké řepce, Neotesánka, laškovný krvák O neposlušných managerech, mastersChefovskou tragédii Petlahvi, pař, Genderově vyváženou línou Honzu a další. 

POZOR! Kniha není vhodná pro děti!

Pozoruj dlouho
cokoliv je na světě
spatříš sám sebe

S lítostí oznamujeme, že v neděli 21. dubna 2019 na Boží hod velikonoční zemřel ve věku nedožitých 73 let básník a autor sbírek haiku Petr Petříček. Narodil se 20. listopadu 1946 v severočeském Litvínově, od svých šesti měsíců života bydlel v Teplicích, kde měl trvalé bydliště až do 27 let, kdy odešel do Prahy. Absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze, poté vystřídal řadu zaměstnání - např. vedoucí zahradnictví, provozní chemik, inspektor chmelařství, vychovatel, externí učitel, dělník ve skladu, uklízeč, sociální pracovník v domově důchodců, redaktor týdeníku Astro, měsíčníku Sirius, parlamentní zpravodaj deníku Práce, šéfredaktor měsíčníku Vital aj. Verše publikoval ve sbornících (Střípky, Almanach českých básníků), v různých časopisech, v Českém rozhlase či divadle Rubín. Vyšly mu tři knížky o léčitelích, břišním tanci a čínské věštbě I-´ting a je autorem textové části obrazové publikace Křivoklátsko fotografa Luďka Švorce. Získal ocenění v patnácti celostátních soutěžích poezie, v roce 2016 získal cenu města Hořovice za přínos kultuře.  Básně vydal ve sbírkách: Zpráva Ikarovi (Krigl, 2011), tři sbírky haiku Květ včelou dotýkaný (DharmaGaia, 2013), Na vlnách netu (Krigl, 2013) - za ni obdržel Mobelovu cenu (nejlepší sbírka roku pod záštitou Obce spisovatelů – viz zde: https://www.obecspisovatelu.cz/news/mobelovu-cenu-za-nejlepsi-basnickou-sbirku-v-roce-2013-obdrzel-za-dilo-na-vlnach-netu-petr-petricek/ ) a Dvanáct měsíců (DharmaGaia, 2017).

 Před necelým rokem poskytl své básně i nám na tento web – zde:

https://www.xxvi.cz/index.php/autori/81-petr-petricek/164-petr-petricek-zrcadleni-stebel