Co po nás zbyde po našem "Velkém pátku"

Tak slavné to nebude... Nebylo ani pro nesčetně bezejmenných, kteří v mukách umírali na křížích podél všelijakých cest... Člověk aspoň v krutosti umí předčit přírodu... Ten náš konec vezdejší nebude v mnoha případech velký, ani slavný, možná někde za plentou v nemocnici, v odkladišti LDN, v samotě na podlaze doma v bytě...
Jsou tu zase Velikonoce. PO úspěšném zkomercionalizování Vánoc i Velikonoc s jejich zlatými vajíčky a genderovým do nebe volajícím pomlázkovým násilím, s nímž jistě EU brzy zatočí, se naši poslanci celkem nedávno pustili do samotného Velkého pátku... Učinili jej svátkem státním, a já marně mudruji proč, když stát se staví jednoznačně nábožensky neutrálně, od církve odlučně a vyvyšovat na státní útraty trpícího Krista, z kříže shlížejícího na jejich zákulisní čachry, toť čin buď troufalý, nebo lživý... Nu, lid má o den více chleba a her...
Ač typ nesváteční, snažím se vždy na připomínku Velkého pátku stáhnout  s myšlenkou na Krista někam hodně, hodně stranou… Zalézt do nějaké skalní Golgothy... Na cestě k ní v branžežských skalách se zastavuji u Krista, zvolna zvětrávajícího na skalní ploše v lese... Osamělé místo, nijak zvláštní. Prociťuji se desítkami let zpět, kdy něčí ruka, což jinak nesnáším, do skály ryla svou vlastní vzpomínku na toho na kříži... Posedím tiše v jehličí, v noci přerývaném divočáky… Ještě, ještě chvíli zůstanu... Kam až dosáhne mé vzpomínání?
Mezi skalami je krásně nepřístupno... Čas lidmi nezkolabovaný do přítomnosti se tu zastavil... Kdo ví, kdy? Kam až dosáhne mé vzpomínání? Kam? Putoju bytím zpět, abych zachytil, abych se dotkl, abych zaplakal – proč ne... Však je nad čím... Abych pocítil dotek jasného smyslu hrozných chvil, jakkoliv ho stěží unesu, i kdybych se skutečně odhodlal... Káňata s výkřiky krouží na prozářeném modrobílém nebi…
K večeru zpět... Pod poslední skalou na lesnatém kopci potkávám pod malým převisem jinou minulost, jiné tiché, nikým neviděné drama někoho, kdo byl pro vyspělý svět asi také cenný méně, než ten zločinec, propuštěný místo Krista…
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po někom možná víc, na trochu déle... Beru do rukou jednu po druhé ty doslouživší věci a nad každou přemýšlím... Snažím se zahlédnout ty děje, propastnou samotu někoho, kdo tady na čas přežíval jako zvíře... A každá ta věc byla tak potřebná, tak cenná, přinášela alespoň na chvíli pocit úspěchu, snad i radosti, pocit toho posledního zbytku důstojnosti, přidržení se života... Kdo to jenom byl? Někdo, kdo měl taky maminku, kdo si hrál a dětsky snil, kdo měl možná někdy i nějaké přátele, nebo byl tak jinaký, že ani to ne? Ač jiní, co vše máme společného? Co po nás skutečně zbyde v nedostižných záznamech bytí, dění, jehož i přes jakoukoliv bídu, zjevnou či skrytou, jsme navždy nepominutelnou součástí? Zda dokážu poslat kousek spolucitu ze sebe nejen zbědovanému Kristu, ale i tomu zde, jehož konec zmizel v mlhách času?
Tak tohle po nás tedy zbyde… Po mém otci na naší osadě zbyly nové ploché baterie, avšak žádná plochá baterka... Ptal jsem se v krámech, nemají, šťáral jsem po kůlnách, nenašel....a právě tuhle socialistickou jsem při tom měl pořád ve vzpomínce v mysli... Tak teď tedy přišla, teď ji tedy mám... Na osadě beru do rukou smirek a barvy... Na chvíli úlevně zapomínám na vše ostatní... A ejhle! Baterka jak nová, září nejen novými barvami, ale také otcovými baterkami a jeho žárovičkou! Světlo vzkříšení je zde...
Ještě jsem si z pozůstalosti v lese vzal malou, skleněnou misku, nejspíše používanou pod svíčku pod skalou... Vyčistím, omyju ji a i já v ní zažehnu světlo... Světlo vzpomínek, světlo spojení, světlo nekonečného přání...

Text a foto Karel z lesa