Večer poezie v kinosále Rehabilitačního ústavu v Kladrubech 22. 1. 2024

Už uplynuly více než tři měsíce od chvíle, kdy mě postihl Guillainův – Barrého syndrom. Přestal jsem se hýbat, tělo mi postihly nesnesitelné bolesti, probděl jsem snad osm nocí v halucinacích a delirantním stavu. Kvůli psychotickému třeštění mě museli odvézt i z českobudějovické JIPky. Dva měsíce mi podávali opiáty.

Ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, přijel za mnou do strakonické nemocnice nejmladší syn Dominik. Přivezl mi knížku. Podíval jsem se na text a dal jsem se do pláče. Zapomněl jsem číst. Věty byly sešroubované z výrazů, které mi snad zdánlivě něco říkaly, ale sémanticky nic nedávalo smysl. Dnes bych to nazval sesuv vět. Ale poezie se ve mně držela drápkem dál.

Svět se mi smrsknul do jediného okna, které mi poskytovalo výhled do koruny javoru. S úžasem jsem zjistil, že v něm nic nechybí. Listí žloutlo, občas přeletěla z větve na větev sýkorka. Déšť se stal nejdramatičtějším jevem, byl-li spojen s větrem, nemohl jsem si víc přát. Za jedné z nocí jsem se díval z okna a nadiktoval jsem básnickému příteli Zinymu první haiku:

Nemocniční park –

luna upouští

černé listy.

Po nějaké době jsem diktoval manželce Heleně útržky veršů, ona se však bála, že jimi chci poškodit pověst strakonické nemocnice, kde mimo jiné o mě pečoval doktor Václav Boček z písecké rodiny jejích známých. Sám zapsat jsem nic nesvedl. I když se ruka začala hýbat, ztratil jsem v ní cit, propisku jsem neudržel a třes se natolik zhoršil, že jsem místo písma svedl jen abstraktní čmáranice. Schopnost číst se mi pak vrátila, ale nebylo nikoho, kdo by mi v knize obracel listy. Vymýšleli jsme s kamarády možnosti, jak verše diktovat, případně jak mi dopravit nějaké audioknihy. V mobilu se mi štosovaly stovky esemesek, které jsem nebyl schopen číst.

Po měsíci a půl mě převezli na píseckou rehabilitaci. Intenzivním cvičením se můj stav začal zlepšovat. Poprvé jsem se postavil na nohy. To byla velká událost, které předcházely snad měsíční marné pokusy. Ale větší událostí pro mě byla chvíle, kdy jsem se poprvé přesunul z invalidního vozíku na záchodovou mísu. Od té chvíle už mi sestřičky nemusely utírat zadek. Tou dobou jsem se pokoušel sestavovat první verše. Upravoval jsem takřka nečitelné zápisky. Bylo to tajuplné, jako bych vstupoval do světa někoho cizího. Zároveň jsem četl jak o překot knihu za knihou. Možná proto, aby mě tahle schopnost zase neopustila. Vzpomínám si na jednu knihu, která mě ohromila. Byla to jediná kniha, na kterou jsem dosáhl z invalidního vozíku na poličku. Doslova mi spadla na hlavu. Byl to Nikolaj Sladkov: O samotě s řekou. Jeho přírodní lyrická próza překonávala ve své obraznosti vše, co jsem v tomto oboru dosud četl.

V písecké nemocnici působí jako nemocniční kaplan adventista Radim Homola, charismatická osoba, která sama píše knihy působivých duchovních úvah. Od něj jsem slyšel poprvé o herci Alfrédu Strejčkovi, kterého postihl stejný syndrom jako mě. On už tolik štěstí neměl a zůstal na elektrickém vozíku. Chuť do života však neztratil a načetl pro adventisty jejich kultovní knihu od prorokyně Ellen Gould Whiteové: Myšlenky z hory blahoslavenství. Radim mi navrhl, abych v jídelně písecké rehabilitace uspořádal autorské čtení ze svých veršů. Nejdřív jsem souhlasil, ale pak jsem se polekal, spíš svých starých veršů než obecenstva, a akci jsem odpískal. Neměl jsem ještě odvahu číst nové básně a ty staré už jsem četl tolikrát, že bych si připadal sám před sebou trapně.

Po dvou měsících mě převezli do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem brzy vystoupil z invalidního vozíku, začal jsem chodit s chodítkem, pak s francouzskými holemi a nyní mi stačí už jen trekové hůlky. Obcházím tu lesní pěšinky, Brodský rybník na opačné straně vrchu Kostelík, který se zvedá přímo nad léčebnou, i polní cesty s úžasným výhledem na Velký Blaník, Mezivrata a Vlašim v údolí. A poezie se opět ozvala. Zapisuju další a další básně. A pak se jednoho dne u mě u automatu na kávu zastavil spolupacient a básník Milan Kopuletý z Rapotic. Doslechl se, že se v rehabilitačním ústavu objevil jeden ze samotářů Palánovy knihy Raději zešílet v divočině. Shodou okolností za mnou ve stejný čas dorazil na návštěvu Vláďa Stibor z Nechvalic u Sedlčan. Zeptal se mě, zda bych měl chuť uspořádat přímo v ústavu večer poezie. Vzpomněl jsem si na ztrátu odvahy v písecké nemocnici, ale nakonec jsem souhlasil. Řekl jsem Milanovi o chystané akci a on se rozhodl k nám připojit. Pozval jsem také Víta Dana Kolingera z Příbrami, protože vím, že často a rád s Vláďou vystupuje. Jako poslední se pro tuto akci nadchl můj šumavský kolega, haikuista Petr Šulák z Volar.

Teprve když se už chystala výroba plakátů, zjistil jsem, že se v rehabilitačním ústavu léčí další básník a profesionální fotograf Vráťa Noha z Benešova. Jeho verše recituje herec Miroslav Dvořák, zhudebňuje je Tomy Kryl. Sám natáčí i videa, zde je ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=4m5J1IUdju0. Je škoda, že už byl program přichystán, plakáty byly v tisku a na obrazovkách v ústavu běžela na naši akci reklama. Vráťa nám tak jen pořídil videa a leccos zajímavého nafotil. I tak vznikla v Kladrubech zajímavá básnicko-bohémská skupinka tří básníků, se kterou sedávala po večerech v hospodě U Piškota vedle recepce ještě naše múza Adélka, která nás dokonce donutila hrát básnické hry, ve Skupině XXVI kdysi tak populární. A tak jsme před zavíračkou vyfasovali papírky, Adélka nám nadiktovala pět různých slov a my psali ostošest.

A nyní předávám slovo jednomu ze zúčastněných básníků, Vítu Danovi Kolingerovi.

Podrobná zpráva o čtení v Kladrubech

Můj kamarád Roman Szpuk, básník mezi všemi, poráží statečně ve společnosti modliteb dobrých křesťanů a laskavé medicíny ošklivou nemoc. Jeho bitevním polem je momentálně Rehabilitační ústav Kladruby. Protože Roman je osobnost strhující, pořád se kolem něho motají básníci. Tentokrát nás pozval číst právě do oněch Kladrub.

Jedeme tam s Vláďou Stiborem. Vláďa je básník syrového venkova a laskavého srdce. Jedeme kolem Blaníku, neohroženě odmítáme náledí. A je nám přáno.

Na vrátnici ústavu se setkáváme s Romanem a Věrkou. A pak s dalšími dvěma básníky, Milanem Kopuletým a Petrem Šulákem. Ty ještě osobně neznám, což je rychle napraveno.

Za Romanem dorazila i „šumavská poetická sekce“, což jest banda veselá, poetická a hlasitá. Znám se osobně s Pošťákem. On jediný z nás ještě nemá šedé vlasy…

A je tu pár, který mě hned upoutal. Paní krásné, ušlechtilé tváře na vozíčku. A její partner s vousy na prsa. Jsme přibližně stejného věku. Dotýká se mě, jak on o ni pečuje. Nevtíravě, mile, ohleduplně a jakoby mimochodem. Mají v sobě oba zvláštní milostnou eleganci.

Přejdeme do sálu. Zkouška techniky, budeme číst přes mikrofon z pódia. Do sálu přichází i paní Jitka Molavcová a pan Alfréd Strejček. Jestli jsem do této chvíle neměl trému, tak teď ji mám…

Probíhá čtení. Jsem na řadě jako třetí. Čtu verše, které, jak si myslím, čas přeci jen nejvíce prověřil a mám je nejraději. A když čtu verše věnované Dorotce Žurkové, mrknu po očku do sálu a vidím, že se Jitka s Alfrédem drží za ruce. Možná vám to přijde praštěné, ale já když mám výsadu číst své verše na veřejnosti, já je vždy znovu prožívám velmi emotivně. A tenhle moment, tento okamžik mě to dostalo nějak ještě víc. Mám co dělat, abych to ustál, ale zdařilo se.

Po čtení se loučím s tím sympatickým párem, kde je paní na vozíčku. Dovolím si ji opatrně pohladit po rameni a říkám jí požehnání. Kraťoulince se za paní modlím a dám do toho v tu chvíli všechno. Její tělo je tak slabounké, ale má ohromnou sílu v očích. Jen na chvilku si do nich hledíme.

A pak si povídáme s dalšími a pak zase s dalšími.

A ještě pak jedeme se „šumavskou sekcí“ a ostatními na večeři do Vlašimi. Je veselo. Takové slapské poetické propojení a Věrka Klubíčko, sedící vedle Romana, to všechno zvládá uprostřed nás a usmívá se.

A pak jedeme s Vláďou domů a už je tma. Povídáme o všem možném, taky o jeho opravované lodi, o mamince, o kterou se stará, o všech možných těžkostech života, ale i duchovních věcech, které nás všechny přesahují. A to meteorology slibované náledí pořád není a my dva s Vláďou víme, že je to Boží láska, která se o nás, básníky, stará. A tak jsme vděční.

Roman Szpuk: Post scriptum

Vousatý pán se jmenuje Aleš Hrňa a jeho družka na vozíku je Helena. Těžce onemocněla po kousnutí klíštětem. Aleš tu Heleně se vším pomáhá jako asistent. Jsou to přírodní lidé žijící v Mlynářovicích u Volar. Další Šumavák byl Hynek Merta, restaurátor z Prachatic. Tuto sestavu doplnil ještě Petr Pošťák Matějka, divoch a bohém z Vimperka. Jako nás s Petrem Šulákem podpořili Volaráci, Vimperáci a Prachatičáci, za Milanem Kopuletým dorazil Ivo Motl ze Sudic u Třebíče, člen neuvěřitelného industriálního uskupení Die retardovaný koksoplyn. Ukázky z jeho vystoupení najdete třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=-DQXMfxcWb0. Druhý se jmenoval Blahoslav Plašek a byl ze Zruče nad Sázavou. Ještě bych rád dodal, že si nás celkově přišlo poslechnout okolo čtyřiceti lidí. To množství nás opravdu potěšilo. A živé byly i reakce po čtení, což dokazuje, že jsme se těšili nevšední pozornosti. Ještě po několika dnech ke mně přicházejí lidé a vyjadřují mi názory na naši tvorbu. Jako recitátor nejvíce zaujal Vít Dan Kolinger, lidem pak byla nejbližší poetika Milana Kopuletého. Není divu, nese v sobě cosi ze Skácela a Moravu v sobě nezapře. Rozpaky vzbudila haiku Petra Šuláka. Na poslech není tato forma příliš vděčná, vyžaduje zcela jiné vnímání a lépe je ji číst než poslouchat. A tak se stalo, že jsem tu ještě musel podat několika lidem vysvětlení, o co haikuistům v tvorbě jde, přičemž bylo zajímavé, nakolik posluchačům Petrova haiku zůstala v paměti. A to mluví samo za sebe. Večer po vystoupení jsme třemi auty zajeli do Vlašimi do hostince U Bakaláře. A tam se mi na závěr povedl kousek jak ze starých či spíš mladých časů bouřlivých básnických srazů. Mám ještě nejisté nohy, tak jsem se ve snaze opřít se o ně opřel o desku stolu a celý ho převrátil. Piva se vylila na zem. Celou tu spoušť pak vytírala se skřípajícími zuby číšnice a pomáhala jí Věruška.

Fotogalerie: fotili Věra Klubíčko Mannaertsová, Vláďa Stibor, Vráťa Noha, kladrubská knihovnice Jana Vlasáková.