Poslední místo u ohně

Dne 24. února 2023 proběhl v prostorách Galerie 1 a půl Haštalská 28

slavnostní křest almanachu českých básníků s názvem Poslední místo u ohně. Ještě ani ne rok fungující prostor v Haštalské ulici na Starém městě pražském se tak stal svědkem setkání editora Vladimíra Stibora s jeho přispěvateli a dalšími zájemci o poezii.

Sešlo se jich tolik, že místa bylo skoro málo, ale nálada byla přesto znamenitá. Složení účastníků také stojí za zmínku, protože jádro tvoří lidé, kteří píší už léta a mají za sebou i několik vydaných knih, ale najdeme zde i mladé a začínající, pro které je sborník jedním z vhodných způsobů, jak se veřejně prezentovat. Tito lidé, třebaže nevytvářejí nějakou formální skupinu, jsou spojeni zájmem o poezii a leckdy i osobním přátelstvím.

   Název sborníku je zvláštní a může odkazovat ke starému zvyku: Kdo si v divočině přisedne k ohni, je jaksi osobně nedotknutelný v tom smyslu, že nemusí říkat, kdo je a odkud přichází. Tak nějak bych to cítil i mezi námi, protože se domnívám, že člověk nemá moc mluvit o sobě a když je člověkem tvůrčím, má za sebe nechat mluvit svoje dílo.

   V průběhu večera jsme takto vyslechli recitaci Vítězslavy Felcmanové, Aleny Klímové Brejchové, Marie Kofroňové, Romana Szpuka a Víta Dana Kolingera. Pro poslech a dobrou náladu přišel i harmonikář Pepíček Čečil, jehož úsměv spolu s e staropražskými písničkami prozářil celou místnost.

   Největší poděkování platí ovšem pořadateli almanachu, který vychází už od roku 2000 a prozatím zahrnuje 16 dílů s neméně poetickými názvy Cesta k hoře úsvitu, Noc plná žen nebo Ohlédni se, nezkameníš. Spíš nežli ohlížení se věnuje pohybu vpřed, protože už sice pár let říká, že je to naposledy, ale nakonec zase dá dohromady další sborník. Přes nelehkou ekonomickou situaci/kdy je kultura první na ráně, když je třeba šetřit/ i po zlých letech covidové nákazy jeho dílo stále pokračuje. Přejeme tedy Vláďovi Stiborovi do dalších let pevné zdraví, pevné nervy a chuť do další práce.

Německá meteostanice v Kanadě

Meteorologie byla mým zájmem prakticky od dětství, a tento zájem se zvýšil seznámením s Romanem Szpukem, který pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově na Šumavě. Článek jsem původně psal pro časopis 2. světová válka a je dle mého zajímavý i z hlediska vývoje techniky - přiznám se, že jsem dříve neměl ani tušení, že se už v té době dala postavit funkční stanice pro automatická měření a vysílání.

Co dokázalo udělat počasí ve válečných plánech, by vydalo na pořádnou knihu. Jak si nepřipomenout „božský vítr“, který zničil ve 13.století invazní flotilu mongolských nájezdníků, když už si brousili zuby na Japonsko, nebo španělskou Armadu, jež podlehla rafinovanému způsobu vedení boje anglickými námořníky a nepřízni nevyzpytatelného oceánského počasí? Jak by naplánoval své poslední velké tažení Napoleon, kdyby měl lepší přehled o ruském podnebí (jakkoli se dnes soudí, že jeho armáda byla v době příchodu mrazů už pořádně narušená dlouhotrvajícím vyčerpáním, špatným zásobováním a nemocemi včetně pohlavních)? To vše jsou pouze úvahy. Devatenácté století přineslo zkoumání počasí na vědecké bázi a nedlouho poté zapřáhli novou vědu do svých služeb i vojáci. Začalo to být zřejmé už za první, ale ještě více za druhé světové války, kdy zprávy o počasí tvořily dosti značnou část zpráv, předávaných špionážními sítěmi, neboť běžné komunikační kanály přestaly fungovat.

V nacistickém Německu měla počasí pod palcem tzv. říšská povětrnostní služba (Reichswetterdienst), která zastřešovala činnost všech meteorologů, ať již patřili k pozemní armádě, námořnictvu, letectvu či k civilním složkám. Zvláště pro letce a námořníky byly zprávy o počasí mimořádně důležité. Když válka překročila hranice evropského kontinentu, vyvstala nutnost získávat hlášení z rozličných míst, často i velmi vzdálených a obtížně přístupných. Jen na jejich základech bylo možné sestavit synoptické mapy a předpovídat vývoj povětrnosti.

Číst dál: Německá meteostanice v Kanadě

Je potřeba, chaso spisovatelská, udělat pápá...?

• Stroje

 

 ...

Neuronové sítě už umí napsat povídku, s nápadem přišli Češi

https://www.mujrozhlas.cz/budoucnost-r/alois-jirasek-elon-musk-v-jednom-neuronove-site-uz-umi-napsat-povidku-s-napadem-prisli

...Ale náš poetický SWARM (dav, zástup, houf lidí, sebranka ap.) s tímto faktem nakládá po svém. Hleďte na naše kolektivní výtvory vzešlé z Básnických her:

Číst dál: Je potřeba, chaso spisovatelská, udělat pápá...?

MILAN KORÁL (16. 5. 1956 – 4. 12. 2022)

VÁNOČNÍ ÚSMĚV

ze sbírky Barabas (Protis, 2005)

 

I.

Ještě jsem se neprobudil

ještě pořád spím a sním

sněhovými vločkami zasypaný sen

ve kterém sám sebe vidím

jak z okna paneláku vítám ráno

jak snídám meltu s kousky chleba

jak v prosinci kráčím do školy

jak se ztrácím v závějích

jak hledím mamince do tváře

abych se ohřál u vánočního úsměvu

který z ní pod betlémskou hvězdou

navždy učinil nejkrásnější z žen

 

II.

Ještě pořád slyším zvonky

ty tóny Nejsvětějšího Zrození

jak proteplují chlév i chrám

sídliště i zapadlou vesnici

kdesi daleko pod vysokou horou

na kterou už asi nevystoupám

i když stále silněji toužím

zavřít za sebou dveře a jít

vrátit se skrze zrcadlo do dětství

vrátit se k Josefu Ladovi

a nad jeho zimními obrázky

usmířen bílou poetikou usínat

 

 

Zápisky z psychiatrie

Objevuju další okolí, došel jsem až na vrch Jarník, kde je volně přístupná rozhledna. Otevírá se z ní kruhový rozhled, určitě to místo stojí za návštěvu stejně jako lesní hřbitov s rododendrony cestou z Písku k bývalé psychiatrické léčebně U Honzíčka. Rytmicky tu plyne den za dnem, zvolna se lidé probírají k nové naději, ale mnozí odcházejí po čtyřech, po pěti měsících do světa v hrozném stavu, rozechvění, plní nejistoty. Některé venku čekají partneři, zdánlivě je vše v pořádku, mají kde bydlet a přece je svírají děsivé úzkosti. Jiní nemají kam jít, jedna žena odtud nastupovala rovnou do vězení, když zmlátila sokyni, která jí přebrala manžela. Jiná žena seděla v noci na chodbě nešťastná, že nemá po ruce krev kočky, aby ji mohla obětovat ďáblovi v sobě. Je tu i světloplachý pacient, který chodí po chodbách s dvojitými slunečními brýlemi, zatahujeme pro něj v jídelně ráno co ráno žaluzie. Jsou tu ženy po znásilnění s traumaty, v dětství týraní pacienti, kteří se sebepoškozují, s rozstříhanými žilami, plní jizev. Mnozí touží po smrti a dovedli je sem ti, kterým na jejich životě ještě záleží. Jako všude v podobném prostředí se kumulují dramatické lidské osudy plné utrpení. Ale už je nezapisuju.

Napsal jsem pár dílek, které zdánlivě souvisejí i nesouvisejí s prostředím, v němž jsem se opravdu nedobrovolně nyní ocitl.

 

Písecká psychiatrie -

o mříž v okně

drhne větrník.

 

Tělocvična -

v zrcadlové stěně

se svíjí psychotička.

 

Stánek PNS -

odsunul jsem sponku

z oka modelky.

 

Leštěný mramor stolu -

kávu mi míchá

větrák.

 

Cafe Mozart -

nese tác se zákusky,

jeden má v puse.

 

Odpočinek -

mravenec mi přelézá

prst za prstem.

 

Na druhém břehu Otavy

se za saxofonem

ukrývá naháč.

Číst dál: Zápisky z psychiatrie