Další z pohádek pro Jasmínku a Dorona.
-"Ahoj, co tu děláš?"
-"Co by, vyhřívám se na sluníčku.'
-"Tohle je moje místo, já tady totiž bydlím. Ale klidně lež, můžeme si povídat." Kocour, kterému střecha na zahradním altánku patřila, si lehl vedle kočky,m ale jistá nedůvěra u nich ještě přetrvávala.
"Že by ses třeba představil?"zívla kočka, když už jejich mlčení
začínalo vypadat hloupě.
-"Říkají mi Bonifác. Ale mně se to jméno moc nelíbí."
-"Ale jdi, náhodou je to docela hezké jméno. Já se jmenuji
prostě Kočka, protože nikomu nepatřím. "
-"To jako že nemáš žádného člověka, který by se o tebe staral?" -"Já se o sebe starám sama. A taky občas o moje koťata. Jenže ta
se mi vždycky rozprchnou do světa a nevím, kde se toulají. Ani jestli jsou vůbec ještě naživu."
-"To je smutné," řekl kocour, i když sám rodinu neměl. Byl vykastrovaný a trochu se za to styděl. Navázal tedy jinak: "Co myslíš, že bude po smrti?"
-"Nevím, ale představovala bych si něco jako veliký park, kde by
byly samé kočky a žádní psi ani zlí lidé. Bylo by tam pro všechny dost potravy, v potůčku by tekla čistá voda a sluníčko by pořád hřálo, žádný déšť ani sníh... "Kočka přivřela oči a nejspíš si tu krásnou představu promítala pod víčky. Ale kocour se ušklíbl:
-"To by ti toho stačilo málo. Podle mne tam každý našinec bude mít jenoho člověka, který se nebude starat o nic jiného, než jak by mu udělal radost. A ti nejzasloužilejší třeba i dva. "
-"Prosím tě, o co jsi se zasloužil?" opáčila mu kočka. Kocour se
trochu zarazil a pak řekl:
-"Jednou jsem zakousl hada. Zrovna támhle na zahradě. A kdo zabije hada, to přece nemůže být jen tak ledaskdo. No uznej, že hadi jsou nebezpeční a někteří dokonce i jedovatí." že jeho obětí byl neškodný slepýš a že za to dostal od svých lidí pěkně vyhubováno, to už ovšem neřekl.
-"No, já si teď trochu odpočinu, řekla kočka, jako by ji to vyprávění kdovíjak vyčerpalo. "Beztoho jsem zase březí a až se zase narodí koťata, tak se skoro nezastavím."
-"Když je to s koťaty tak obtížné, jak říkáš, proč je vlastně
pořád rodíš?"
-"Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Ale je na světě větší radost nežli koťata? Snad jen ten svobodný život, jaký vedu." Kočka to řekla, i když nečekala, že jí její společník porozumí. Ostatně teprve teď si všimla, že usnul ještě dříve, než svoji řeč stačila dokončit.
Milý Václave!
Právě jsem odložil mobil, když jsem neutišil ani Patrika Linharta, který mi tu nepochopitelnou zprávu, že už nejseš, zavolal, a neutišil jsem ani sebe – a hned Ti píšu.
Jako první mě napadá historka, jak jsem Tě poznal – a z níž jsi měl takovou srandu, že jsem Ti ji pak během let musel vyprávět několikrát. Takže naposledy.
Bylo mi 23, psal se rok 1993, já se motal po vymrzlých Prachaticích (byl leden) a zuřil jsem, že se mi nic nedaří, mý rukopisy nikdo nechce a moji tehdejší dívku bezpochyby nepřijmou ani v místní nemocnici, když tu Vimperskou (ve Vimpidíře jsme tehdy rok bydleli) si místní radní chytře zrušili. Vrčel jsem jak starý vlčák, klouzal jsem po neposypaných chodnících, byl mráz, fujavice – a za autobusákem jsem uviděl na zemi povalující se knihu. Komu vypadla, nevím, ale vrhl jsem se na ni s vítězným rykotem, že ji ztrestám za všechny nespravedlnosti, jichž se mi dostává, rozeběhl jsem se jako postřelený Roberto Carlos, napřáhl jsem se k smrtící ráně a mocně jsem do ni kopl – ale ouha, knížka byla přimrzlá k chodníku, já hodil děsnou tlamu a rozplácl jsem se do prašanu. A jak jsem tam tak ležel, knížku před očima, natáhl jsem se pro ni, odtrhl ji od asfaltu, rozevřel jsem ji a četl: VÁCLAV KAHUDA BAZILÍŠEK. Málem jsem tam explodoval. Pochopil jsem, že Bazilíšek si mě najde, když se budu chovat jako hovado, rozesmál jsem se a knížku jsem urychleně sbalil do kapsy.
A teď Ti připomenu, jak jsme se potkali. Taky divná věc. Protože a) nikdy nikoho neznámého neoslovuju b) nikdy před tím jsem Tě neviděl a bod cé shrnu do věty z Jáchyme hoď ho do stroje „Asi se vás – plachej.“ Kráčel jsem s kamarádem Karlem Benešem po holešovickým nábřeží a proti nám šel minimálně masový vrah v hodině svého pracovního klidu, nebo aspoň hlavní záporák z filmu Pomsta serfujících sexy vampů v bikinach. Jenže ten záporák měl Tondu, mrňavýho pejska, a já říkám Benešovi: „To musí být Kahuda.“ „Tenhle? Pojď radši pryč.“ „Ne, ne, tenhle je Kahuda.“ „Ty ho znáš?“ „Vůbec.“ Šel jsem za Tebou a povídám: „Vy jste Václav Kahuda!“ „Myslíte? No, tak asi jsem.“ „To je dobře,“ povídám a protože jsem už neměl, co říct, stáhnul jsem se k Benešovi. „Je to Kahuda. Mizíme.“
Číst dál: Technologie červencového nekrologu / na paměť Václava Kahudy
Stalo se to za dávných, velice dávných časů a tak místo i přesná doba už byly zapomenuty. Svět byl tehdy ještě mladý a lidé méně rozumní, takže se někdy děly věci pro nás stěží k uvěření.
V jedné vesnici pod horami žila na samém okraji v malé chaloupce dívka. Byla sirotek, o rodiče přišla při morové epidemii a její bratři se rozešli do světa. Tak si zvykla být odkázána sama na sebe a vlastně i na tu samotu. Kráva, zahrada s tuctem ovocných stromů, několik slepic a zahrádka osázená bylinkami bylo celé její hospodářství, pokud bychom se nechtěli zmínit o jejích dvou kočkách. Černý kocour neustále slídil po okolí a dům hlídal skoro jako pes, takže byl pravým opakem bílé kočky. Ta byla nejraději, když mohla lenošit doma za pecí. Návštěvy ráda neměla, vždycky se před nimi někam schovala a tak skoro nikdo nevěděl, že tady žije. Lidí sem chodilo dost, protože dívka se vyznala v léčení bylinami a ve věcech zdraví dokázala dobře poradit. Tím také vyvracela mínění, že kořenářka musí být stará bába. Tak zde plynul život a nezdálo se, že by jej mohlo něco narušit. Ale byla to právě její ochota pomáhat druhým, co ji dostalo do nesnází. Přesněji řečeno se celá věc odehrála tak rychle, že se dívka octla v šatlavě, ani nevěděla jak. Rychtář a dva biřicové ji tam dopravili a pro jistotu přibrali k kocoura jako doličný předmět, případně jako svědka. Pak se dověděla, že je podezřelá z čarodějnictví. Pak jí prošťourali celou chalupu, ale nic podezřelého nenašli a co se později ukázalo jako nejdůležitější, neobjevili ani bílou kočku. Zatímco dívka střídavě plakala a modlila se, kocour vypadal docela spokojeně a pro zábavu honil myši. V životě jich tolik pohromadě neviděl.
Číst dál: Příběh o kočičím zázraku (Další pohádka pro moje vnoučata)
Pražské hlavy jsou souborem 77 velkoformátových fotografií využívajících metodu rorschachových testů.
Povídačka + Popíječka + Prohlížečka – ve čtvrtek 20. 7. 2023 + Café Samsa Řehoř + 18.30 (Pasáž Lucerna, vedle Divadla ABC)
Milí přátelé – totiž takhle: Pověsil jsem s Jirkou Jandou svoji fotovýstavu 5 pražských hlav, Jirka mi půjčil svoje luxusní rámy, vyhnali jsme od stolků všechny zanícené kafaře a teď doufám, že to na ně nespadne. A jelikož mám hlavu stále v budoucnosti (nebo kde), odškrtl jsem si – hotovo, splněno – a zapomněl jsem na veřejnou trachtaci, vernisáž a slavnostní uvedení, nebo jak se všechny ty chlastačky jmenují. Čili tento týden, ve čtvrtek, učiním etiketě zadost!
Výstava je malinká, pasáž před kavárnou veliká, přijďte všichni, ať to ucpem! Čekám Vás já, dobrá plzeň, pár velkoformátových fotek v duchu Arcimbolda (kdyby uměl fotit), povídání a praktické cvičení s kamerou Kodak Panoram No. 1 z roku 1905, na kterou jsem to fotil.
Během seance navrátíme hlavy těmto ctihodným osobnostem: svobodným pánům Jáchymovi Ondřeji Šlikovi z Holíče a Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, parašutistům z výsadku Anthropoid Jozefu Gabčíkovi, Janu Kubišovi a jednomu neznáméhu Keltovi ze zbraslavského oppida Závisti.
Váš BVÚ
---
O projektu Pražské hlavy:
„BVÚ & Amored v symbolické rovině vracejí hlavy historickým osobnostem, které o ně v Praze přišly.“
Pražské hlavy jsou souborem 77 velkoformátových fotografií využívajících metodu rorschachových testů.
Pražské hlavy byly fotografovány v letech 2008-23 na klasickou filmovou emulzi původní panoramatickou kamerou KODAK PANORAM No.1 z roku 1905.
Pražské hlavy mapují především tyto události:
1) Popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621
2) Posmrtnou dekapitaci československých parašutistů po hrdinném boji v Chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942
3) Kult hlav pražských keltských kmenů objevený (a některými hitoriky zpochybňovaný) v pozůstatcích hlavní brány zbraslavského oppida Závist
Pražské hlavy nebyly dosud nikde vystavovány. Výstava je prodejní, dotazy na
RNDr. Richard Křížek byl matematik, pedagog a básník, který měl svého času ke Skupině XXVI velmi blízko. Narodil se v Praze, dětství prožil v Mariánských Lázních, kde take absolvoval dvanáctiletku. Poté studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, kde absolvoval doktorandské stadium matematiky. Pracoval jako pedagog, učil německý a anglický jazyk. Své básně publikoval časopisecky a ve sbornících ( Almanach Pant, almanach Modrá hodinka nakl. ALFA-OMEGA ad.) a knižně. Jeho prvotinou byla sbírka (Předběžný) epitaf (Pražská imaginace, 1996), pak následovaly sbírky Zazírání (Alfa-Omega, 1996) a Vpředu bez ( Alfa-Omega, 1997). V r. 2001 měla vyjít sbírka Beze všeho.
/ The Divine/ Boogie-Woogie
Hledáš Boha
mezi mraky?
Anebo snad
v kostele?
On ti zatím
boogie-woogie
trsá v srdci vesele.
Dogma o pravdě
Když většina cosi míní,
nahá pravda tančí síní.
Dogma dané počtem tlam?
Věrnost jsoucnu? – Spíše klam!
Hledám
Hledám, Tě, Pane, ve světle,
a cítím: “ Ty tu jsi.”
Hledám Tě, Pane, ve světě,
Ty zatím v srdcích jsi.
Hledám, Tě, Pane, poslepu,
neslyše Tvé pípátko,
jen letmo smím Tě obejmout,
letmo a nakrátko.
A teď věřím, že jsi to Ty
v očích jedné stare paní.
Umírá v pražské nemocnici,
a v očích má úsměv –
i v tom umírání.
Ňáčkové
Co nám dává sílu k žití,
co nám ji zas bere,
coť to za mafii lidí,
co nás furt ňák sere?
Nejsou mi recht,
ani na left,
na hubách maj svěrák,
člověka jen buzerujou,
žij jako my - něják.
A to mně se braši túdle,
né že bych byl lordem,
radši baštit prdelačku,
než jezdit 613-Fordem.
Horace Walpole a gotický pohled na svět (výňatek)
Thomas Berry v knize Velké dílo předkládá jeden z možných důvodů, a nikoli nevěrohodný, proč člověk 18. a 19. století, člověk osvícený, člověk vědec, člověk inženýr, člověk mystik a poslední zneuznaný templář, uvažuje o přírodě (možno napsat i Přírodě) jako potomek světa moru. Moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349. Není to svět pro člověka přátelský, není to příroda pro člověka přátelská. Berry píše, že „pro západní svět to byla traumatická chvíle". Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici. Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s Reném Descartem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extensa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být, a dokonce musí být využit ve prospěch člověka. Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od Descartovy doby vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoli důvěrnému vztahu s p světem. A tato nedůvěra a nevíra ve svět stojí v gotickém postoji, v postoji, který vnímá poprvé svět jinak. Chce jej popsat, pochopit, ale dědictví morových ran, všech možných epidemií a válek je však takové, že ho nenávidí. máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa, To je tedy obnovení víry v jiné síly? Možná. Podle Thomase Berryho tu máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa že člověka čeká ráj mimo tento svět, se otočila ve víru, že tento svět musí být pokořen. Tehdy se mohlo zrodit ekologické vědomí, ale naštěstí pro umění se stalo něco jiného.
Číst dál: Geografie Edenu Patrika Linharta, uvedení knihy v Božské lahvici
Strana 11 z 32
