Horace Walpole a gotický pohled na svět (výňatek)
Thomas Berry v knize Velké dílo předkládá jeden z možných důvodů, a nikoli nevěrohodný, proč člověk 18. a 19. století, člověk osvícený, člověk vědec, člověk inženýr, člověk mystik a poslední zneuznaný templář, uvažuje o přírodě (možno napsat i Přírodě) jako potomek světa moru. Moru, který je znám jako černá smrt a který zasáhl Evropu v letech 1347-1349. Není to svět pro člověka přátelský, není to příroda pro člověka přátelská. Berry píše, že „pro západní svět to byla traumatická chvíle". Jejím výsledkem byl hluboký odpor vůči přírodnímu světu, který od té doby hluboce ovlivňoval a dodnes ovlivňuje západní kulturní tradici. Nejvyššího stupně dosáhla tato averze na začátku 17. století s Reném Descartem. Descartes ve velmi reálném smyslu Zemi zbavil duše tím, že realitu rozdělil na sféru mysli (res cogitans) a svět těles (res extensa). V rámci této perspektivy byl mimolidský svět chápán jednoduše jako mechanismus. Byl to však mechanismus, který mohl být, a dokonce musí být využit ve prospěch člověka. Šest století od onoho velkého moru a víc než tři století od Descartovy doby vzrostla v západní společnosti nechuť k jakémukoli důvěrnému vztahu s p světem. A tato nedůvěra a nevíra ve svět stojí v gotickém postoji, v postoji, který vnímá poprvé svět jinak. Chce jej popsat, pochopit, ale dědictví morových ran, všech možných epidemií a válek je však takové, že ho nenávidí. máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa, To je tedy obnovení víry v jiné síly? Možná. Podle Thomase Berryho tu máme počátek víry ve vědu a právě zrod nedůvěry v přírodu; představa že člověka čeká ráj mimo tento svět, se otočila ve víru, že tento svět musí být pokořen. Tehdy se mohlo zrodit ekologické vědomí, ale naštěstí pro umění se stalo něco jiného.
V 18. století, které bylo právě tak osvícené jako iracionální, došlo několik gentlemanů k závěru, že středověk neskončil, že středověk trvá. A byla to spíš touha než rozumná úvaha. Dne 24. září 1717 se narodil první skutečný gotik – ten, kdo měl talent, vůli a dobrý původ, Horace Walpole. Jeho romány nejsou čtené tak jako kdysi, ale je to on, kdo dal impuls. Nebyl to ale počátek devastace přírody a kultivace ducha, ona dekadence přírody, jež je nám lidem přirozená. Sprýmovné a jaksi proticarlisleovské je to, že to vůbec nebyl jeho úmysl. Jak můžeme soudit z jeho korespondence, podnikl jako mladý šlechtic ,,grand tour" a byl oslněn antikou. Přesto se po návratu do Anglie postupně obrací ke starým časům, ať již tím v dopisech Thomasi Grayovi, básníku „,hřbitovní školy“, jehož zpočátku oslovuje pouze „Sire", míní cokoli (známe pouze Grayovy odpovědi). Náhle přijde obdiv ke gotice, který patrně získal ve Francii. Výsledkem je jeho sídlo Strawberry Hill. Výsledkem je Otrantský zámek. Důvod, proč Horace Walpole a jeho dílo jsou dodnes živé, nespočívá pouze v jeho průkopnickém literárním počinu, třebaže vytvořil svůj vlastní žánr, byť od počátku zároveň směle parodova- ný. Na rozdíl od pozapomenutého Williama Beckforda, autora mnohem lepšího (jaké jiné slovo užít) gotického románu Vathek, je Walpole pilným pisatelem dopisů: píše přátelům s naprostou upřímností o svých radostech, plánovaných ódách, dokonce o své dně a bolestech hlavy. Jeho korespon- dence čítá přesně dvaačtyřicet knih. (Lze to přirovnat, byť s připomínkami, k obrovskému konvolutu korespondence, kterou vedl H. P. Lovecraft.) To je vliv, který kolem sebe - nezámyslně – rozprostřel.
Shodou okolností se právě v té době v Číně po mingské éře obnovuje zájem o strašidelné příběhy. V roce 1788 vydává Juan Mej sbírku povídek O čem Konfucius nehovořil, a přestože své příběhy označuje jako žertovné, jde pohříchu o příběhy hrůzostrašné, byť s příjemně šimravým komickým nábojem, díky němuž některé děsivé detaily ještě více vystupují.
Z knihy Geografie Edenu - Eseje o krajině, umění a hrůze, vydané v nakl. Pulchra knihu doprovodil autor svým výběrem obrázků
