(reportážní pásmo)
I.
Je pátek před první adventní nedělí
rychlík o dvou vagóncích z Ústí nad Labem do Liberce
prořezává šedavou mlhu
naděje na zahlédnutí ostré siluety hradu Vrabinec
je marná
před drahně lety jsme na jeho zříceninu podnikli
krkolomný výstup a netušili
že sestup bude téměř sebevražedný
- dnes bychom to už nedali…
Za Mimoní se mlha lehce zvedne a protrhá
někde mezi jejími cáry by měl být Lemberk
ale není...
Kde asi skončil Jakub Kaše a jeho mladá žena
která nám nosila k pití vodu z pramene Zdislavy
zastavili jsme se u nich na víkend během jednoho
z našich putování po máchovských hradech
oběma tehdy ležel na srdci osud vrchu Tlustec
ohroženého těžbou kamene
pořádali protestní akce a umělecká sympozia
věřili v občanskou společnost
tak jako my
dali jsme dohromady sborník básní
na podporu jejich snah
vyšel v nákladu 500 kusů dnes věc nebývalá
Psal se rok 1996...
Teprve před Libercem se vyklene bleděmodrá obloha
jako by se zvedla těžká poklice
a pustila ven z hrnce světlo
majestátní Ještěd celý posypaný slunečním zlatem
a růžovými okvětními lístky
které se rozvíjejí pouze na prahu zimy
září do všech stran
Je zvláštní teplo a bezvětří
snad poprvé v životě mě v Liberci nerozklepe chlad
toulám se bezcílně jeho vlahými ulicemi
to město
které mi vždycky připadalo neuspořádané
s architektonicky podivně nesourodými budovami
má najednou své kouzlo
Procházím poledně vyklidněným náměstím
jehož jméno si nedokážu zapamatovat
hledám zapadlý kout bez lidí a aut
míjím muzeum
z blízkých laviček pomalu vyprchává vlhko
na jedné chvíli posedím a dívám se do okének
kolem projíždějící poloprázdné tramvaje
Jede do Horního Hanychova
tam odtud bych přece mohla vystoupat na Ještěd
napadne mě
byla jsem na něm naposledy před padesáti lety…
Vědomí že bych nestihla dojet k cíli
své dnešní cesty
mě však donutí zvednout se a vyhledat restauraci
kde se dá za přijatelnou cenu naobědvat
a kde se říká bramborové kaši bramborová kaše
a ne bramborové pyré…
Vracím se podél nevábného vojenského objektu
ke stejně nevábnému vlakovému nádraží
kde je místo někdejší příjemné nádražky
holičství či co
bloudím jeho studenými podchody a hledám
to správné nástupiště
a jako pokaždé se ocitnu na tom nesprávném
Vlak do Tanvaldu není proti mému očekávání plný
dvě ukrajinské rodiny zkoušejí jet zadarmo
ale průvodčí nepovolí
několikerými Smržovkami projíždím už za tmy
v tanvaldské nádražce s orosenými okénky
doufám najít jako v jiné roky Prochora
ale lokál je plný cizích rozjásaných maníků
v komických plesových čapkách
Jdu za jejich pokřiku ven
ještě je čas do příjezdu Karla Petra a Lídy
podvečerní Tanvald láká vydat se někam jen tak
nazdařbůh
na Šumburku rozpoznám penzion pro seniory
ještě před několika lety v něm po maličkém bytě
klopýtala o berličkách Šárka
dojdu k Divadlu Járy Cimrmana a vzpomenu si
na její vyprávění o cimrmanovských slavnostech…
II.
Zpožděný rychlík o dvou vagóncích z Prahy
konečně dohrkotá do Tanvaldu
navzdory jeho časové sekeře ještě stíháme autobus
nahoru do příchovického sedla
s řidičem notně zpruzeným už od pohledu
vystupujeme u rozsvíceného motorestu
bílá mlha stoupá černou tmou z údolí
co chvíli procházíme jejími závoji
na faře i kolem ní je ticho
tak nezvyklé ve dnech našich srazů
uvnitř už je Prochor s Terezkou a katolická mládež
nový farář podobný Jardovi Matiščákovi za mlada
(kdo jste ho znali vybavíte si jej)
věrni tradici odcházíme do Příchovické hospůdky
naproti faře a věříme
že do půlnoci ještě někdo dorazí
Nedorazí už nikdo
jdeme nezvykle brzy spát
v prázdném podkroví rozhazujeme s Lídou
na matrace své spacáky
ostatní okupují pokoje pro hosty o patro níž
brzy se propadáme do nehmotné krajiny snů
celou noc bubnuje na střechu déšť...
Ráno snídaně a neokázalá mše v jídelně
hustá mlha venku odrazuje od tradičního výletu
přesto vyrážíme na Perlíček alias Prdek
jen Terezka se vydává sólo do nově zbudovaného
lesoparku poblíž Majáku Járy Cimrmana
mrholení vpravdě dušičkové nám rozechvívá
nervová vlákna všeprostupujícím chladem
kdyby naše oči rentgenovaly
viděly by na nich přimrzlé kapičky vody
kdyby naše uši vnímaly vnitřní hudbu těl
slyšely by jak o sebe zvoní...
Zahříváme se pumprlíky s ouzem
originální řeckou anýzovkou
objevil ji před časem Karel nikdy neprozradil kde
na každém výletě pak vpadal do vietnamských večerek
a s vietnamskou dikcí halekal na prodavače:
„Má Te O-U-Zo? Má Te O-U-Zo?“
A Vietnamci odpovídali svou univerzální replikou:
„Zí Ta Rá… Zí Ta Rá…“
Jejich tehdejší „Zí Ta Rá“ je naše teď
pijeme ouzo z barevných půldecových kalíšků
v dřevěném přístřešku kousek pod Hvězdou
míjí nás tlupa postarších turistů
turisté se pozastavují nad naším dýchánkem
protialkoholní léčebna na tajném výletě
vysvětlujeme jim
naoko chápavě pokyvují hlavami pak zabočí
po modré do Kořenova a zřejmě dál na Polubný…
U Hvězdy se od nás oddělí Prochor
rozhledna Štěpánka si mu lehá k nohám
jako věrný pes
teplo a bezvětří tvaruje lesní cestu do podoby
dlouhé spící anakondy
možná by ji vzbudil padající sníh
déšť si zvykla ignorovat
asi po hodině ústí do otevřené krajiny
sjezdařské vleky němě trčí proti šedému nebi
z Prdku odcházejí skupinky hostů
zabíráme jejich místa
v minipivovaru zraje spodně kvašený ležák
nejlepší je prý ze sudů po koňaku…
Jiná anakonda vylitá asfaltem
nás vrací na faru ještě před setměním
nikdo další už nepřibyl
jen odkudsi shůry se snáší těžké ticho
po společné večeři věrni obvyklému programu
čteme básně
připomínáme si historii Skupiny XXVI
Prochor vypravuje zážitky ze setkání s Františkou
dcerou Ivana Martina Jirouse
za pomoci Karla promítá na plátno reportážní fotky
hraje (a skvěle!) na foukací harmoniku
Terezka představí svou knihu o zahradní architektuře
v Liberci
Po půlnoci listujeme svazkem básnických her
jsou zvěčněné přepsáním z mýtických papírků
do elektronické podoby a následně vytištěných
Strana tvrdí muziku
drtí národ básníků
Z mordy mé ukápla síra
hlásí to dnes Al-Džazíra
Čo bolo, to bolo
terazky som žigolo
etc.
III.
Poezie je letos poskrovnu
té poezie psané kterou si přivlastňuje literatura
ale poezie žité
té která nemá potřebu být napsána
či jakkoliv jinak zachycena té neubývá
adventní neděle to jistí klube se slunce
obloha se vyprazdňuje od mraků
v dálce trčí nad prosvětleným horizontem
ostrá špička Ještědu
dopolední mše v kostele voní smrkovým lesem
pomyslně v ní s Lídou pokračujeme cestou dolů
do svátečně zamlklé Desné
najdeme prudký místy zrádný tok Černé Desné
a podél jejích vodopádů stoupáme vzhůru
spatříme i miniaturní ledopád
snad bychom jej mohly nazvat Malý Khumbu
visací lávky přes kaňon jsou kluzké
a namrzlé
Lída to riskne a přetančí na druhou stranu
melodie tekoucí vody plná opakujících se refrénů
podbarvuje její vyprávění o jízdě na koloběžce
západní Evropou
stoupáme dál les okolo je stále jako by baběletní
slunce probleskuje mezi stromy
modré nebe si nám lehá k nohám
jako Prochorovi Štěpánka
jako věrný pes…
Nahoře ucítím vůni velké vodní plochy
jsme půl kilometru od přehrady Souš
vydáme se k ní
i tady je bezvětří a bezvětří na horách
nevěstí nic dobrého
zítra se změní počasí říkám Lídě
bude pršet nebo se alespoň zatáhne
nízkou oblačností
nebude vidět na krok uvidíš
Stojíme na hrázi a hledíme do míst
kde lze tušit Jizerku
ne dnes už ji nestihneme brzy se stmívá
a dole se už zase válí mlha
místy vystoupá a dotkne se našich ramen
aby se po chvíli zase skoro štítivě odtáhla
v nejbližší hospodě dáme rychle česnečku
a zelňačku a pokračujeme na Polubný
po půlhodině se jeho kostelík vyloupne
nad mléčným údolím a pak
kus za ním se otevře výhled na Krkonoše
slunce se opírá do jejich zasněženého hřebenu
a v jednom místě odráží jeho paprsky
skleněná plocha nejspíš okno nějaké boudy
marně hádáme co by to mohlo být
Sněžka je jiným směrem a víc napravo
snad tedy Vysoké kolo…
Ten výhled je odměnou za celý den
když se setmí
na obloze se vyrýsuje oranžový cíp Měsíce
a její klenba se posype hvězdami
na pláních svažujících se ke Kořenovu
vztyčí se jako zjevení Tesařovská kaple
jsme unavené a hladové
přesto se ještě vydáváme odbočkou na Štěpánku
já zůstávám ve vyhřátém lokále hospůdky Hvězda
Lída si potmě vyběhne na Štěpánku
po návratu nadšeně vypráví o západu slunce
a ohni který pod rozhlednou hořel
po chvíli se objeví Terezka
nedokázala se vrátit do Jablonce kde je doma
a tak se toulala po okolí…
Scházíme dolů k faře skoro nevidíme na krok
namrzlý asfalt nám podkluzuje pod nohama
před farou je krátce po rozsvěcení vánočního stromu
stánky se svařákem grogem a klobásami
kolem hoří ohně u nich se hřejí lidé
hřejeme se také a já si vysnívám
že se druhý den ještě zastavím v Liberci
vyběhnu na Ještěd a ubytuji se tam
ať to stojí co to stojí
dráždím Lídu horkou sprchou a vanou
s vířivkou
pak si vzpomenu na totální bezvětří na Souši
a vím že se ráno probudíme do šedavých mraků
a lézt na Ještěd nebude mít žádný smysl…
Je pondělí ráno
probouzíme se do šedavých mraků
není nic a nikam vidět
rychle do sebe hodíme hrnek černého čaje
sbalíme spacáky a už jsme na cestě dolů
do Tanvaldu
Prochor Karel a Petr odjeli už během neděle
my se rozjíždíme v osm hodin každá svým vlakem
já směrem na Liberec Lída na Prahu
ještě si stíháme říct
že příští rok bude jubilejní 40. výročí
založení Skupiny XXVI...
Máte aspoň trochu představu
jak s ním naložíme?
