Pažitkový oheň (Druhé město, 2024) je výborem z  básnického díla brněnského autora Petra Hrbáče (1958-2020), který připravila a doslov k němu napsala Božena Správcová. Hrbáčovy básně jsou poezií obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezií živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň, jak ostatně lze vidět v následujících ukázkách.

Třicáté panství

„Nevěřili naší kuchyni,“
řekl správce třicátého panství
a pohlédl vlahým večerem vzhůru.
Jeho zrak se okamžitě propadl
do prázdné, černé a duté noční oblohy
a pleskl těžce o hladinu zahradní studny.
V ten ráz začala z nebe pršet záře,
která způsobila mnoho stínů v sadu.
Ony přívaly zlatých vod,
jejich síla není označena v kalendáři!
„Ano!“ křičel správcův syn
a trhal si pod stromem mnoho třešní.
„Teď mohu vyplivovat pecky k obloze,
když otec rozsvítil všechny hvězdy!
Teď mohu volat do tmy
a pohrát si s prázdnou ozvěnou,
když stará loď Země
pluje se skřípajícími stožáry Mléčnou dráhou
až tam, kde kraluje Orion
a na smetí se pase nebeský dobytek!“

Třetí Den

„A budete často, pane dřevorubče,
kácet tyto stromy?“ ptal se zvědavě.
„To záleží na počasí.“
Odvětil velký dřevorubec
a ještě jednou spočítal
množství svých nabroušených sekyr.
Úsměv se mu posadil na rty.
Prudký spánek jeho sekyr
letěl jako blesk lesem
a lesní zvěř v houštinách
setřásala rosu z kožichů.
A tu pojednou prohlédl,
zrovna tak hlasitě,
jako když udeří hrom,
jak když ráno spadne hvězda.
„Pohleďte!“ vykřikl a ukázal na vyrovnanou,
lesknoucí se řadu těch, které sekají.
Stalo se, jak předpověděl úsvit burácející.
Na každém z ostří nabroušených sekyr
vycházel kotouč nového slunce
a setkal se s očima, které jej spatřily.

Zpěv listopadový

Začíná okresní věšení
jablek na nitky
spuštěné ze stolů v rodinných sklepech.
Hihihahuhehiho!
Vrána ráno na mokrém plotě
zobák choulí do peří.
Hihihahuhehiho!
Osamělý stařec
vrávoravě vyplul
na dunící oceán slivovice.

Plot v zimě

Plot v zimě je strážcem stromů v zahradě
a roste mrazem do země,
aby rampouchy vzletně popohnal k růstu.
Ledovitá branka, černě zachmuřená,
zve ke vstupu do zimního poplachu klidu
a ornamentů.
Plot v zimě zestárle odolává úderům oblohy,
údery oblohy pocházejí od toho,
že obloha se dívá.
Také na zahradu za plotem se obloha úderem dívá.
A tu se všechny cesty vyrojily,
všechny cesty se vyplazily
ze zákoutí povětroňů,
kde dosud spočívaly stočeny.
Mezi poli vymrzl chvějivý sloup,
sloní noha špinavě křídových oblaků
a úder do pekla.
Ovšem plot v zimě
je strážcem stromů v zahradě,
nevšímá si dřevěně bitevní rozlohy polí
a jejich sloupů ke mračnům,
plot dusí teplo kořenů
a je strážcem zahrady v zimě,
divoké vyvětrané ženy s rozervaným obočím
a rukama od hlíny.
Tuhnoucí plot –
Tříštivá hranice přívratů vraních rodin.
Plot v zimě.

V restauraci

Zde všichni velkolepé sázce věří,
kterou uzavřelo pivo s povětřím
a pro kterou sebou okénko
na klozetu hluše tříská.
Vrchní pošeptal kostkované utěrce:
„Hledej pána!“
A už se třepotala jako plachty lodí
v rozbouřeném parnu mezi židlemi.
Dveře u kuchyně slavnostně nevypadají,
ale mají svou dlouholetou zkušenost,
stejně jako práh, naplněný až po okraj
stopami rychlých podpatků.
„Našim pantům čest a chvála,
ať v kotlích zahřmí zasloužilé obědy,
věkem vetché, ne však připálené!“
Nad restaurací,
jejíž štít,
letí hejno ptactva,
mává barevnými písmeny
na cestě do cizích krajin.
Hromady párků se v šeru skladu velmi lesknou.
Stará utěrka už se loučí
a říká: „Mávej! Mávej víc!“
Dnes toho zase mnoho
v restauraci spláchnou
a umyjí.
Všichni plujeme vstříc budoucnosti.
I jídelny do noci zářící.

Studna potopeného srdce

Studna potopeného srdce –
Pod větvemi zteřelých stromů
je davičem ranní rosy
a zestárlou přítelkyní tmy,
ve zpustlé zahradě zeje za keři,
vězí v zemi,
ten rumpál propadlý do podzemí,
dávno netknutý klíč uslzené žuly.
V noci přijímá dotyky bloudivých kořenů,
ptá se jabloní na jména vykotlaných bůžků
i opruzených dětí
a na cenu klesající vody.
Když přijde červen se svými lžícemi a šťastnými nosy,
naslouchá tichému, červímu krkání,
zpozorní, když večer mžourající kluk
bouchne dveřmi od verandy.
Dlouho shromažďuje své drobné ráčky,
studniční korýše,
do hemživého hučení.
Má klobouček z trávy, šišatý a svěží po každém dešti.
Nedbá na spěšné a nevšímavé kroky,
čeká na toho, kdo k ní přijde pomalu a váhavě,
aby z ní vylovil potopené, chlupaté srdce,
oběť vlhké hloubky,
dětskou čepičku, jež kdysi prolétla skružemi.
Napřáhne k němu své šero
a zadoufá ve výměnu držení.

Spálenými kroky

Moc metařů jsi ve skutečnosti neviděl.
A přece chceš nyní,
aby metli
a možná i prášili,
jisker lupání
bánili,
pod stromy
s obludami modliteb děravých,
snášivých.
Jak znáš své město, řvoune,
který jsi ponejvíce
zbaběle tichý?

Sám a sám nazýváš mrtvoly krásnými jmény?
Zavrtat se s člověkem v posteli,
to by se ti líbilo.
Ale ještě víc
plakat mu do očí
deštivý vesmír.
To se s ženou nehodí.

Tchoří kožka

Rachot uskladněných zubů,
které se v kácení police vysypaly.
Zmatený postoj a pupeční jizva.
Stud.
„Běž k lesu!“
„Nepůjdu!“
Další tichá porada s jezírkem tmavých mravenců,
pro budoucí úžas.
Svěráky láskyplně chladí
svá inventární čísla.
Na stěně dílny visí
nepřátelsky tchoří kožka.
„Běž k lesu!“
„A nepůjdu.“
Bodejť by šel, když tam šlahouny ostružin
zobají krev z lýtka!

Bivak

I motto: Bivak – tábor beze stanů

Pod pokličkou našla stará rybí kost
a krákoravě nad tím mávla rukou.
Pod pokličkou našla stará rybí kost
a vyvalila na ni oči
a byly to oči cest a souvratí
a oči horských silnic,
stará pod pokličkou našla rybí kost,
starý se tomu řehtal v křesle,
nastražil kost,
aby připomněl staré,
že už má dost hrkavého života,
vylekal se ovšem.
Neboť byly to oči cest a souvratí
a byly to oči trasy (zvonků)
a oči horských silnic
a bylo to, jako když akord
rozepjatě práskne kuchyní –
Rozuměl jsem starému…
Na zápraží tušil zápraží a jinak nic než prach –
Nic než prach –