Básník, překladatel germanista a pedagog Pavel Novotný je z Liberce, kde učí na Katedře německého jazyka PF Technické univerzity. Přestože do Příchovic to má kousek, objevil se na srazu Skupiny XXVI poprvé v roce 2023 - a zároveň naposled, neboť srazy na faře byly po čtyřiceti letech každoročního konání ukončeny. K publikaci nám nabídl několik básní, které jsou zároveň průřezem jeho nejnovějších sbírek. Více o autorovi i jeho díle najdete na webových stránkách: https://www.pavelnovotny.net/

 

DĚDKOVO SÁDLO

Všechny ty nedělní obědy,
ty ďábelské neděle, kdy jsem musel
sestoupit tam dolů k nim na oběd,
vejít přesně ve dvanáct
pozdravit „dobrý den“,
pojídat kachny a vepřové a hovězí,
ty tuny zelí a knedlíků,
nakonec za všechno poděkovat,
říct „nashledanou“.

Všechno tohle se léta a léta
kupilo, houstlo to do
těžkého mastného monolitu.
S tím sádlem mi to dědek
provedl několikrát,
ten obraz se stále vrací:
otevírám prosklené dveře předsíně,
vzápětí mě překvapí dvě obrovské ruce
obalené čerstvým tukem z výpečků,
vjedou mi rázně do vlasů,
důkladně mydlivě vemnou mi sádlo
hluboko do hlavy, oddálí se,
dají mi chvilinku oddech,
pak je mi kštice mocnými tahy
kartáčem uhlazena na pěšinku
a já už se hroutím do sebe,
v mrákotách vybíhám ven
v pláči, ve žhavém slunci
utíkám nahoru zpátky domů
sádlo se roztéká, kape,
slévá se se slzami,
kape to na žhavé
kočičí hlavy,
dědek na mě burácí
jídelním oknem do ulice
a já utíkám a utíkám
zpátky k nám nahoru.
A ožrala cikán starousedlík,
co bydlel na statku pod Výšinou,
zrovna si to šinul dolů
do hospody s tím svým
obřím džbánem,
ten zase zíral
na tu naši scénu
a já se styděl,
styděl jsem se příšerně
za ty dva v tom domě
a za svou hlavu
naloženou celou v sádle,
kterou po cestě zpátky vzhůru
nikdy nešlo nikomu vysvětlit.
Doma mě máti umyla saponátem
a společně jsme se rozčilovali nad tím,
jaký příkoří se nám to děje,
jak nám kdykoli můžou vtrhnout do našeho světa,
jak si nám všechno zpřeházejí, rozmetají,
jako bychom jim patřili od začátku až do konce
a že už k nim na ty obědy chodit nebudu
a že jsme stejně vítězové.

Ale vydrželi jsme to jen dva víkendy
a už jsem tam zase šel
s hlavou skloněnou.
A dědek stále připomínal,
že tady u nich dole
že všechno je jinak
než tam u nás nahoře,
že tady u nich se
strouhá parmezán
do okurkových sklenic
a že je potřeba, aby člověka
lidi potřebovali, aby mu
byli zavázaný,
a vždycky se mě ptal,
jestli jsem se přišel
jenom najíst
anebo jsem přišel
z lásky k nim,
a já nevěděl, jak odpovědět,
nakonec jsem řekl:
z lásky k vám jsem se
přišel k vám najíst
a on opakoval tiše:
z lásky k vám jsem se
přišel k vám najíst
a zas koukal těma svýma
krásnýma pomněnkovýma očima
do těch bleděmodrých kachlíků
nad plynovým vařičem
a pronesl jakoby soucitně,
že jsem slabomyslnej,
a pak se odmlčel
a stál tam jak socha,
v těch svých plavkách,
tlakoval se a chvěl
jak papiňák s hovězím,
až pozvolna začal syčet,
až vybuchl.

A já zase utíkal a utíkal
pryč od nich, přes sklep,
nenajedenej,
po anglickém trávníku,
kolem metasekvoje
nahoru zpátky domů
a on burácel jídelním oknem:
slabomyslnej
a ke všemu ještě
s uštěpačným výrazem!
budeš popelářem!
tahat budeš popelnice
s cikánama jezdit
popelářským vozem!
A já utíkal,
slzy už zase
kapaly na ty kostky
a zase jsem natrefil toho cikána,
jak si to v děravejch teplákách,
se džbánem v ruce
houpavě valí na Břízu
a jenom vyjeveně zírá.

Ze sbírky Zápisky z garsonky (Trigon, 2020)

 

DRŽ!

drž to!
zlomený věci spravuj drátem,
chytni to tady,
obtoč to dokola,
drž,
zvykni si, že lidi záviděj
a zvířata jsou lepší nežli lidi,
nevěř nikomu krom zvířat,
lidi tě musej ctít,
případně z tebe mít strach,
protože lidi jsou bestie
a ženský jsou vychytralý,
drž,
nenech se zblbnout krásnou ženskou,
vždycky ber radši ošklivější,
protože ošklivější nemusíš hlídat,
dbej na přirozenost,
zvykni si, cvič,
otužuj se,

nesmíš bejt ňákej hovňousek,
každý ráno lez pod studenou sprchu
dolů do sklepa,
žádná vana,
jen rohož a betonovej potěr,
pamatuj si, že
tahleta sprcha je drahocenná,
nikdy se jí nezbavuj,
tyhle trysky jsou složeny
z malých zubatých kroužků,
které se dají poklepem oddělit,
čas od času to všechno rozeber,
vezmi to drátěným kartáčem,
vezmi to kroužek po kroužku,
odstraň tu rez a sraženiny,
čas od času musíš znovu
nechat proříznout závit,
což udělá Šámal,
protože

Šámal je něco platnej, protože
Šámal je pracovitej a skromnej,
Šámala potřebuje každej, bez
Šámala se nikdo neobejde,
Šámal nabrousí pilovej kotouč,
Šámal ti srovná šraňk!
Šámal ti svaří cokoliv,
Šámal, ten neni slabomyslnej,
ten ne, ten

drž!

nevyhazuj věci po první trhlině,
pohory slepuj alkaprénem,
protože alkaprén je pevnej,
a do ponožek všívej
touhletou ženglí
kloboukovou gumu,
protože guma časem teří,
zatímco krepsilon je věčnej,
a tudíž i ponožky jsou věčné,
ovšem se zteřelými gumičkami
ponožky padají z nohou, tudíž
neprat ponožky v teplé vodě,
ponožky v teplé vodě neprat,
protože
guma pak ztrácí pružnost
a teří, ta guma teří!
a kdo to neví, tomu
neustále to připomínat,
držet to v hlavě,
nezapomínat na to,
že prát ponožky
v teplé vodě
je slabomyslnost
a kdo i přesto, že to ví,
kdo i nadále pere ponožky
v teplé vodě,
je méněcennej,
stejně tak mýt nádobí
pod tekoucí vodou
je idiocie.

Nikdy si neber ženskou, která
meje nádobí pod tekoucí vodou,
dávej si na to pozor,
drž,
nůžkama tady to zazubatit,
nezapomeň to prostřihávat,
a mastit to, hlavně zachovávat
optimální mastnotu vlasů,
optimální říkám, protože
kdo říká nejoptimálnější,
chce jenom dělat dojem,
protože co je jednou optimální,
nemůže být optimálnější,
stejně jako ideální
nemůže být ideálnější,
neustále to opakovat,

stejně jako kominíkovi
je třeba neustále říkat:
NEČISTIT VĚTRACÍ PRŮDUCH,
KOULE BY ROZBILA DIGESTOŘ!
vyrejt to pod dvířka na půdu,
aby to kominík nepřehlédl,
aby to tu zůstalo jednou provždy,
drž to,

drž to,
kruť,
nedělej dojem
límcema nahoru,
nebuď pan dojem,
rány spravuj náplasťovým stehem
a na plesnivý nohy si maž mejdlo,
protože zásaditost vyhání kyselost,

nikdy si neber
ženskou s brejlema
nebo se sebevraždou v rodině,
když už si nějakou vybereš,
nezapomeň
pravidelně si odskakovat,
protože každej chlap
si někdy odskočí,
dbej na na to, ovšem
nikdy se nedej
utahat za bimbáska,
pamatuj:
buď pánem svého poklopce!

V lahvích a kanystrech je
brzdová kapalina,
fridex,
vodní sklo
a v šatníku za kabátama
a kožichama
propolis,
chlumského roztok
a kulišník,

šperky jsou zabalené
v té prožrané dece
mezi balkonovejma dveřma

a tohle je Šíma
a tohle je Marold,
tohle je čínskej koberec
neprošlapatelnej,
nikdy se ho nezbavuj,
nezapomeň,
podrž to tady,
nezapomeň,
pamatuj si to,
nikdy nevař brambory ve slupce,
nikdy nesyp mouku do zelí,

drž,
nažhav drát nad plynem, propal to,
drž,
sevři to sikovkama,
musí to držet, musí to plnit účel,
pravidelně si prostříhávej ochlupení,
drž
pevně,
ohni to,
drž,
na drátu udělej
chirurgickej uzel,
táhni,
kruť,
drž.

Nikdy si neber ženskou s cukrovkou,
nikdy si neber ženskou, která
meje nádobí pod tekoucí vodou,
mysli na to na všechno,
pamatuj si to, drž,

utáhni,
zatáhni,
zakruť to

trojitě,

ohni to,

drž!

Ze sbríky Dědek (Trigon, 2020)

 

PŘÍPOJKA

Moje máti stále ještě
žila ve své dávné garsonce
s televizí, rádiem, knížkama,
mobilním telefonem, papouškama
a vínem.

Internet ji nezajímal.
Když kladl jsem jí prst na touchpad,
protestovala, že tenhle svůj svět
si už dál rozšiřovat nepotřebuje,
že toho je moc, že všechen prostor
má v sobě a všude kolem.
Nedal jsem jí ale pokoj,
až rezignovala,
a já obratem pozval technika,
kterej roztahal vercajk,
že musí provrtat díru
z chodby do předsíňky.

Stála tam v noční košili,
o berli, kňourala,
že jí to vyděsí papoušky,
hrozila nám,
ale technik na můj povel
spustil, zavrtal se do panelu,
až narazil,
prej snad na armaturu,
zabral víc,
kladlo to odpor,
dlouho se to vzpíralo,
rval to,
až
prorazil vodovod,
voda začala mocně stříkat ze zdi,
smetla technika ze štaflí, valila se na schody,
stékala mocně dolů stoupačkovou šachtou,
valila se na vlnitý plech stropu mezaninu,
ve stovkách litrů rozlévala se chodbou, plnila sklep,
tekla ven na terasu mezi květináčema do kanálu,
ptáci do toho skřehotali, máti kvílela, nadávala,
proklínala nás všechny i ten náš internet,
ťapkala naboso vytopenou předsíní,
máchala kolem sebe prořídlým mopem,
až za sebou zaklapla dveře předsíně
a ulehla do postele, nepřipojena,

zatímco my ještě dlouho
zoufale běhali s kýblama
a konvema z kočárkárny,
po kotníky ve vodě,
hledali hlavní jistič,
i hlavní kohout,
všechno marně,
až výtah
sám se zastavil,
až světla pohasla,
až všechno utichlo,
jen voda šplouchala,
když sousedi vyjeveně
brodili se suterénem.

Ze sbírky Procedura (Trigon, 2022)

 

MĚSÍC A ZUBY

V ořezaném
lichém týdnu
vždycky mi dům
zprudka ožil,
když děti byly zpátky.

A jednou takhle
v tom našem týdnu,
když si Sofie čistila zuby,
Filip mi tvrdil,
že na Měsíci je Polsko,
přidržoval jsem mu dalekohled,
aby se mu neklepal obraz,
jeho hlava mi rezonovala v dlaních,

na Měsíci bys skákal jako míč
dávej si na to pozor,
až tam budem,

vracel se tam a zpátky,
bloudil po kráterech,

až já budu velkej,
tak ty budeš malej,
nezapojil jsi
správnou
chvíli, chápeš?

Sofie si dočistila zuby
a řekla mi vážným hlasem

ten prádelní koš
nevyhazuj,
budeš se v tom nosit
až budeš zas malej,
mysli na to.

Pak oba rázem usnuli
ve svých barevných pyžamech,

a já ještě dlouho
zíral do tmy

a poslouchal jejich dech.

Ze sbírky Procedura (Trigon, 2022)

 

SNÍŽKŮV DŮM

Jednou se ozval Snížek,
moje strašidlo z dětsví,
že prej nějak
zapomínal platit složenky,
že mu vzali v exekuci barák
a že by potřeboval
pomoct vyklízet.

Vkročil jsem k němu
do té harcovské barabizny
s rozpadlou eternitovou střechou
a oknama zalátanejma igelitem,
vláčel jsem s ním všechno to
harampádí nahromaděné
za celých pár životů:
prádávné škopky a kastroly,
orvané almary, židle, matrace,
zdevastované knihy a desky,
hromady kelímků od jogurtu,
trosky prastarých spotřebičů,
nářadí, obrazy, kuchyňské hodiny
po jeho dávno mrtvých rodičích.

Snížek,
celej černej od prachu a sazí,
podal mi housle a trubku
po svém otci,
že prý si to u mě schová,
k tomu mi daroval
nějaké polorozpadlé kosy,
předával mi je kousek po kousku
(kosa-kosiště-kosa-kosa-kosiště...),
pak ze mě vytáhl nějaký peníze,
ještě chvíli jsme postávali
na zápraží toho profukujícího
vyvrženého domu,
zoufale na mě koukal a říkal,

že přece snad nemohl bejt
tak špatnej člověk přece,
že snad si ho musim pamatovat
aspoň trochu hezky nějak,
že snad nemůže bejt
jen tím, kdo mě kdysi
dusíval pod dekou,
když jsem nechtěl spát.

Dal jsem mu do kapsy
ještě pár peněz
a nasedl do auta,
do auta po své babičce
plného nezrozumitelnejch
Snížkovejch krámů,
který mi teďka
strašej ve sklepě.

Rok po tom vyklízení
jdu kolem znova,
a vida:
někdo už to tu zabydlel,
zařídil si to podle svého,
nahodil to zářivou bílou,
na střeše solární panely,
u zdi tepelné čerpadlo,
vedle garáž se dvěma auty,
zahrada s anglickým trávníkem,
tújky –
všechno tak nelítostně
pustě nové.

A po Snížkovi se slehla zem,
nikdo neví, nikdo nic neví,
nějakou dobu snad přebejval
v podkroví U Potůčku,
pak ale nebyl už ani tam,

Ivana povidala,
že Snížek prej
je možná mrtvej.

Publikováno ve sborníku Drážďanské ceny lyriky (DLP, 2022)