Letos v říjnu se sešla výročí úmrtí dvou básníků, z nichž oba byli nějakým způsobem v kontaktu se Skupinou XXVI. Henri Michaux (†19. 10. 1984) byl na našich srazech přítomen svými texty, které jsme obdivovali, a Zdeněk Barborka († 9. 10. 1994) byl přítomen osobně. Od smrti toho prvního uplynulo letos 40 let, od smrti druhého 30 let; ten první dožil svůj život v Paříži, druhý v Litoměřicích; ten první experimentoval s drogami, druhý s jazykem; ten první odcházel od básní k malbě, druhý k operním libretům. Připomeňme si oba ukázkami z jejich tvorby. Báseň Henriho Michauxe "Doba osvícených" vyšla ve Světové literatuře č. 5/1963 v překladu Jana Vladislava, rozsáhlou skladbu Zdeňka Barborky "Ignác", z níž uvádíme její první část, vydal jako svou přílohu časopis Tvar č. 19/2010.

Henri Michaux
DOBA OSVÍCENÝCH

Až tužka, ten zrádce, už nebude zrádce.
Až i nejchudší bude mít plná ústa nádhery a pravdy.
Až budou auta pohřbena navždy na kraji cest.
Až se bude to, co je neuvěřitelné, pokládat za pravdu téhož řádu, jako že dvě a dvě jsou čtyři.
Až zvířata umlčí lidi svým lépe pochopeným a nedostižným repetěním.
Až budou tiskárny a jejich náhražky už jenom k smíchu jako vřeteno nebo mince císaře Augusta.
Až přejede ta velká houba, no ovšem, to už tu určitě nebudu, proto se z toho raduji teď, a jestli už toho vypočítávání nechávám, můžete v něm pokračovat.
Není třeba vyhrnovat si rukávy, když chceš přelomit sirku, a ukazovatel zůstává ve své roli, i když sám cestu nikdy neprojde; a pro toho, kdo už ztratil šestadvacet let, je život vzácná věc a z hlavy, která je tvrdohlavá, padají rychle vlasy, a pláč přichází vždycky, až už je práce u konce, a literární žánry jsou nepřátelé, kteří tě neminou, jestli jsi je napoprvé minul sám.
Je třeba mít se na pozoru, Pánové stále spěchající s tím skoncovat, odpřisáhnout to a brát svou přísahu den co den znovu do práce, nedovolit si ani kousek vzduchu pro potěšení, využít každého tepu svého srdce k tomu, co děláme, protože ten, kdo tepal pro svou odchylku, vnese zmatek do tisíců, kteří půjdou po něm.

Život je krátký, mé ovečky.
Ale ještě přespříliš dlouhý, mé malé ovečky.
Nebudete vědět, co s ním, moji maličtí.
Ale oni vám už od něho pomohou, moji pramaličtí.
Každý se nenarodil, aby byl prorokem.
Ale mnozí se narodili, aby byli ostřiháni.
Každý se nenarodil, aby otvíral okna.
Ale mnozí se narodili, aby se udusili.
Každý se nenarodil, aby viděl jasně.
Ale mnozí se narodili, aby byli napáleni.
Každý se nenarodil, aby byl vzdělaný.
Ale mnozí se narodili, aby se krčili... a tak dál, kdo neví, do které skupiny patří, dozví se to v budoucnu, vstoupí do ní jako ryba do vody. Nebude jich dvacet k výběru. Nebudou se vytahovat vizitky ani tituly. Každý se zařadí hbitě do své skupiny, která přešlapuje netrpělivostí.
Běda tomu, kdo se rozhodne příliš pozdě.
Běda tomu, kdo bude chtít dát vědět ženě.
Běda tomu, kdo půjde shánět zásoby.
Každý musí být v minutě vystrojen, okamžitě naplněn novou krví, tlumok popadnout po cestě a nerozedřít si nohy do krve.
Objeví se informační kanceláře, vysvětlovací kanceláře, žvanírny. Vy půjdete a budete hluší ke všemu kromě svého cíle, jímž je jít a jít, a nebudete litovat - mám na mysli toho, kdo půjde nejdál, a je to pořád ta napjatá struna, čím dál tím jemnější, jemnější a jemnější. Kdo se otočí, poláme si kosti a klesne do Minula. Kdo by zalitoval, litoval by potom ještě víc, že nešel dál.
Chudáci ti, jež zastaví zákruty, chudáci, a bude jich plno, těch chudáků i těch zákrutů.
Byli chudáci, když se rodili, byli chudáci, když umírali, jsou dáni napospas zákrutu.
Křičet nebude ani třeba, vřava bude dost silná. Nikdo nikoho nepozná, i proto bude třeba spěchat, aby ses z toho dostal a šel kupředu.
Běda těm, co si budou hledět hledání hnid, to je málokdy dobré, to se naprosto nehodí v tlačenicích.
Běda těm, co se pozdrží ve čtyřech pro sladkou jahůdku anebo ve dvou pro medovou potěchu lásky, která je unaví dříve než ostatní.
Běda, běda!
Bude to strašné pro ty, co zpozorují, že si měli udržovat srdce v pořádku a že je příliš pozdě.
Pro ty, co se rádi dívají, když někdo trpí, to bude podívaná, jen co je pravda, ale nebude to doba pro čumily, spíš pro ty, co přidali do kroku, co jsou bez rodiny, co nebudou mít žádnou techniku, ale neochvějnou chuť k jídlu.
A co se týče vás, osvícení, pomyslete, že to nepotrvá na věky, takový osvícený si nepřijde na své v každé době - tahleta bude dobrá - budou vás ztřeštěně zbožňovat, budou vás slepě následovat.
Konečně! Konečně!
Ať je to ale rychle u konce. Říkám to pro vaše dobro, takový osvícený nevydrží dlouho. Takový osvícený se užírá sám až do morku kostí a uspokojení není nic pro vás. Ostatně uvidítě, jak to skončí. Zvuky se vrátí do varhan a budoucnost zmizí v pochvě minula, tak jak to dělá vždycky.

Zdeněk Barborka
IGNÁC

(úryvek)

I.
(1836)

Nebuď nám zatěžko sledovat větvení a prolínání času
Lámání prostoru se rovněž nevyhněme

Jednotlivé střepiny Ignácova bytí dobře známe
Co všechno jen o jeho smrti
Ale o tom že od dětství přikazoval zvonům plamenům a vichrům
Jako by nikdo nic

Nám ale nebuď zatěžko sledovat větvení a prolínání a lámání
Ignác samozřejmě neví že brzy zemře
V bytě kam se právě nastěhoval
Sami bohové hor mi ten pohled popřáli vykřikuje nadšeně
A přebíhá od okna k oknu
Jména vsí a vrchů zpívá: Budyň Košťál Hanžburek
Radobyl Radobyl Radobyl
Radobyl ten vulkanický kanon dělo údělu

I skrze předměty přízemnější se však příze osudu vine
Tak ta kamna kachlová s pecí
Fungují k nemalé Ignácově spokojenosti
Dým který odchází do komína je skoro chladný
Kdopak by uvěřil že rošt a pec a komín a dým
Může mít smysl tak veliký a meze jednoho života dalece přesahující
Ale chtěli jsme sledovat větvení a prolínání času
Výjev Ignácovy smrti známe sice dobře
Musíme však připustit že bratr Michal měl všechno z druhé ruky
Co vylíčil může být pravda jen zčásti
Přesněji může to být pravdou pouze jednoho časového proudu
Zatímco proudy ostatní...

Ignác se v hodině smrti řítil vřetenovitým prostorem
Chvílemi učinil směšný pohyb rukou
Vířivý let však nezastavil
A potom se octl v centru exploze
Dva dny nato ozdravěl opustil lůžko
A odešel do kanceláře v Lange Gasse 199

Paní Albertina mu opět nabídla posilující bujón
A vyslovila politování že pan praktikant pro churavost zmeškal popravu
Tak hezkou popravu jsme tu už dlouho neměli
Pravila paní justiciárová vím že našeho kata nemáte v lásce
Ale Herr Ledvina si dal tentokrát opravdu záležet

Ignác roztržitě usrkával bujón s vejcem
Pan justiciár se trochu mračil protože po onom poplachu s ohněm
Ve spisech byl neuvěřitelný zmatek

Pan justiciár se ovšem vyznačoval střízlivostí a realismem
V jeho okolí byli samí střízliví a realističtí lidé
To v právech ani jinak nejde
Pustili se do práce na všechno zapomněli
A když potom Ignác za soumraku do jehož zvonů
A vichru se vbodávaly krvavé věže a hrotité kopce
Kráčel ve vlajícím plášti ještě pošpiněném a propáleném nedávným požárem
Měl jiné starosti než myslet na rodinu
Nemyslí na vlastní rodinu natož na rodinu nějakého handlíře kořalečníka či sedláka
Kdesi v Normandii proč by také na ni měl měl myslet když o ní nic neví
Neví že handlířův kořalečníkův nebo sedlákův pravnuk se přestěhuje
Do Paříže kde se stane otcem syna Roberta
Co je Ignáci do toho v plášti na který byl pyšný a který si neuváženě poničil
Nalezl papír počmáraný písmem jazyka jakoby dávno mrtvého
Luští slova s rostoucím odporem až hnusem
Pak vztekle list roztrhá a pustí po větru
A co takových papírů ještě doma má
Dal je v plen bláznivé zuřivosti
Chválená kachlová kamna proměnil v plamennou propast
A celou noc pálí harfy růže a duby
Lebky skály lůnu a hvězdy
Všechno to promění v dým
V sloup dýmu chladného
Nevšímaje si žáru který se skrývá
A zůstává
V kamnech
A v něm