Domů

Další sbírka Lubora Vyskoče má název Mořské korály a krátce před Vánocemi ji vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Přinášíme z ní několik ukázek.

Hledání odpovědi

Začátek dne se prolíná

s měkkým oparem nad vodou

ryby bryskně loví mušky

odvážnými skoky do neznáma

Přátelské hledání odpovědi

na otázku tajemství Života

ukrojí půlměsíc rána

ještě než mořské korály otevřou oči

Tepna

Venku je ještě tma

kosové klidně spí

a na trávu sedla jinovatka

jako stříbrný podnos

k servírování dne

Měsíc není vidět je nov

Básník si pouští hudbu

a při ní v noci píše

neví že dokončuje svou poslední báseň

tepna jeho srdečního svalu

je neúprosně ucpaná

Měsíc není vidět je nov

Malé dítě na břehu

Řeka teče korytem

které je zalité světlem

odlesky osvětlují krajinu

a čeho se dotknou to posvětí

Někdy slunce zajde

voda hučí

pokračuje k meandru

a krajina je smutná

Malé dítě na břehu

prosí zašlé slunce

aby znovu rozsvítilo krajinu

a probudilo spící květinu

Milí přátelé,

     V sobotu 9. 12. 2017 zemřel po dlouhé nemoci náš kamarád a věrný poutník po hradech českých Karel Starý alias Doktor Bulhar. Věděl jsem, že je to s ním zlé, volala mi to Maruška Dolistová. Přesto jsem doufal, že se alespoň Vánoc dočká.
     Dnes celý den mě provázejí nezapomenutelné vzpomínky na dobrého kumpána, který sice nikdy nenapsal báseň, ale přesně pochopil, o co nám jde v „žité poezii“ a bylo mu mezi námi dobře. Pivo mu s námi chutnalo a krajinu miloval tak jako my: poutnicky. Věnujte mu tichou vzpomínku.

Foto z roku 1976. Zleva: Roman Szpuk (15 let) a Karel Starý (17 let)

     Čirou náhodou jsem před časem nahlédl do své sbírky Loučení na sever a našel jsem tam básničku věnovanou Kájovi asi před čtvrtstoletím:

JEDEME S KÁJOU NĚKAM VLAKEM
a upíjíme z lahváčů.
„Jsem asi už ožralej,“
usmívá se Kája.
„Líbí se mi každá ženská.“
A vskutku, telegrafní sloupy
podél trati mění se
ve štíhlé sochy panen,
v samá znamení mého narození.

Víme už, v jakém znamení jsme zemřeli.
I to má svůj význam,
život není registračním páskem
z heliografu,
jednou stranou zachycený dlaní zrození,
druhou stranou plápolající ve vzducho-
prázdnu...
Víme už vše, Kájo.

Vše, co máme za sebou,
ukotveno jest.

Foto ze 17. 10. 2017. Zleva: Karel Starý a Roman Szpuk

Příchovice 1. – 3. 12. 2017

     Příchovice 2017 začaly tím, že jsme na Besedě vystoupili z autobusu a Svatava řekla, jaký je tam krásný vzduch. A pak to několikrát opakovala. No jo, městská holka, co můžu chtít. Já viděl akorát tmu. Jo a měsíc. Svatku bych taky, ale koukal jsem spíš, abych neupadl. Svatka je pořád stejná. I ona je symbolem Příchovic. Furt pěkná.

Zita a Svatka

      Skončily (Příchovice 17) Fotkou Jožky. Prostě najednou koukám, že ho mám na konci svého fotografického seriálu. Co říkal už nevím. Ale jistě / asi nám dával rozhřešení. Poděkování asi ne, neb si ho nezasloužíme. (V jeho kázání při mši svaté v sobotu objevila se zmínka o alkoholu.)

Roman po vyprošťováku

      Ale jsme u pátku a v hospodě, kde jsme se po několika zdvořilostních frázích na faře řízením osudu sešli. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a v hospodě otvírají se myšlenky. Témata: Lízna: Šel jsem však vytrvale. Neboť páter Lízna kromě svých cest vede i exercicie. ∎ Cesta českých básníků s básněmi do Lvova ∎ Literární stipendia ∎ Konstatovali jsme, že se nám náš návrh na prezidenta, na kterém jsme se před dvěma roky usnesli, nepodařil. Šimon Pánek se asi o našem nápadu ani nedověděl.

 Roman, Radana a Zbyněk

Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.

Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.

1. Andělská Hora (HO)

Od věků jméno andělské

chrání a zdobí tuhle skálu.

My příchozí však víme své,

když svorni v radosti i žalu

lámeme chléb svůj v podhradí.

Neptej se na zdroj naší síly.

Možná to někdy prozradím,

co na vrchol jsme vynosili.

Po srázných cestách jdeme dál.

Přes propasti- snad za hvězdami.

A každý ve svém srdci hřál

naději, že už nejsme sami.

2. Bezděz (DK)

Stín na tvé řasy sestupuje

nad vodou kmit se netopýr.

Tvá loďka zpátky neodpluje.

Stůje beze strachu. Zde je mír.

Hrad ve tmách nad námi se ztrácí

a tak je těžko nemít strach.

Už míhají se noční ptáci

okolo věží, na hradbách.

Vše ostatní je pouhé zdání

jak tichý šepot rákosí.

Vyčkáme spolu do svítání

do rána, do mlh, do rosy...

Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.

KRYSTAL

Až budu ničím

a před vším pokleknu

odřeknu si i báseň

vloženou na můj ret

Tenký led poprosím

o kousek území

v království zimy

Na přímý paprsek

nechám se nabodnout

slunečním svitem

V nabytém splynutí

projde mnou pokorně žal

Za krystal

za jeho jiskření na proutku

zlomeném pod tíhou samoty

Za hroty radosti

přítomné v poslední slze

vyměním vlastní já

K ničemu nebylo

Nechť tedy sbohem je

a ztratí se v mlze