Pavel Kukal: Féma neboli fémový soud
Féma - původně psáno pro Wikipedii (FraFraxinus)
Féma je slovo ze staré dolnoněmčiny, označující tajný soud. Jeho kořeny lze vyhledat až ve 13.století ve Vestfálsku, odkud se tyto soudy rozšířily i do jiných německy mluvících zemí.
Po vymření rodu Štaufů byl konec s ambiciózními plány na sjednocení všech německých zemí a Itálie. Rovněž dědičné udržení císařského titulu v jednom rodě se podařilo až daleko později Habsburkům.
V nastalém období docházelo ke zneužívání moci šlechtou, takže vznikly tajné soudy, které trestaly nejkřiklavější případy. Byl- li někdo předvolán, měl dvě možnosti: uprchnout, a tím se prakticky usvědčit, anebo se dostavit a obhájit se. Kdo se neobhájil, byl oběšen. Soudci zasedali výhradně v noci a svou totožnost skrývali pod maskami. Specifickým rysem tohoto soudu bylo, že výkonem trestu byl pověřen jeden z jeho členů, většinou vybraný losem. Názory současníků byly zpravidla příznivé, protože strach z odsouzení fémou bránil nejhorším výstřelkům. Dnes by se patrně řeklo, že brát spravedlnost do vlastních rukou je protiprávní (nehledě k nepřítomnosti obhájce a tomu, že platila spíš presumpce viny), ale v Německu dlouho převažovalo zvykové právo, které bylo k podobným věcem benevolentnější než právo římské. Pravda je, že takovýto systém znamenal určité pokušení ke zneužívání moci, ale soudci se zřejmě kontrolovali navzájem. Jelikož nebyla známa identita soudců, těžko říci, kdo jimi byl, ale pravděpodobně to museli být lidé z vyšších vrstev společnosti. Tyto soudy utlumily svou činnost za Lucemburků, kdy se právní stav v říši zlepšíl,ale možná nezanikly úplně.
Dne 15. srpna oslavil významné životní jubileum recitátor, divadelník a moderátor Mirek Kovářík. Na těchto stránkách ho snad ani netřeba představovat - mnozí z nás, kteří tu publikujeme, jsme prošli "jeho rukama" především v pořadech Zeleného peří (vzniklo v roce 1976, má na svém kontě stovky repríz a existuje dodnes jako pravidelný klubový měsíčník v Malostranské besedě). Jeho neúnavná snaha hledat a objevovat nové mladé básníky a básnířky, je obdivuhodná - vydržela mu plných 43 let (ano, tak dlouho je už ZP s námi), stejně jako je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí nedovoluje, aby z literárních pódií zmizela taková jména jako Jan Zahradníček, Ivan Blatný, Jiří Orten, Jiří Karásek ze Lvovic, Václav Hrabě, Josef Kainar, Ivan Diviš a další. Co už se ví méně, je, že Mirek kdysi v mládí psal také poezii, ale teprve před pěti lety se odhodlal ji zveřejnit pod pseudonymem Jiří Kott a názvem Ovoce noční (Adolescent, 2014). Snad si z ní můžeme dopřát alespoň tři ukázky... Ale ještě předtím: Blahopřejeme, Mirku!