Karel Rada: Producentský odkaz
Film Uprostřed září zpěv:
https://czech-film.cz/projekt/uprostred-zari-zpev-karel-rada/
Film Uprostřed září zpěv:
https://czech-film.cz/projekt/uprostred-zari-zpev-karel-rada/
Další sbírka Lubora Vyskoče má název Mořské korály a krátce před Vánocemi ji vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Přinášíme z ní několik ukázek.
Hledání odpovědi
Začátek dne se prolíná
s měkkým oparem nad vodou
ryby bryskně loví mušky
odvážnými skoky do neznáma
Přátelské hledání odpovědi
na otázku tajemství Života
ukrojí půlměsíc rána
ještě než mořské korály otevřou oči
Tepna
Venku je ještě tma
kosové klidně spí
a na trávu sedla jinovatka
jako stříbrný podnos
k servírování dne
Měsíc není vidět je nov
Básník si pouští hudbu
a při ní v noci píše
neví že dokončuje svou poslední báseň
tepna jeho srdečního svalu
je neúprosně ucpaná
Měsíc není vidět je nov
Malé dítě na břehu
Řeka teče korytem
které je zalité světlem
odlesky osvětlují krajinu
a čeho se dotknou to posvětí
Někdy slunce zajde
voda hučí
pokračuje k meandru
a krajina je smutná
Malé dítě na břehu
prosí zašlé slunce
aby znovu rozsvítilo krajinu
a probudilo spící květinu
Milí přátelé,
V sobotu 9. 12. 2017 zemřel po dlouhé nemoci náš kamarád a věrný poutník po hradech českých Karel Starý alias Doktor Bulhar. Věděl jsem, že je to s ním zlé, volala mi to Maruška Dolistová. Přesto jsem doufal, že se alespoň Vánoc dočká.
Dnes celý den mě provázejí nezapomenutelné vzpomínky na dobrého kumpána, který sice nikdy nenapsal báseň, ale přesně pochopil, o co nám jde v „žité poezii“ a bylo mu mezi námi dobře. Pivo mu s námi chutnalo a krajinu miloval tak jako my: poutnicky. Věnujte mu tichou vzpomínku.
Foto z roku 1976. Zleva: Roman Szpuk (15 let) a Karel Starý (17 let)
Čirou náhodou jsem před časem nahlédl do své sbírky Loučení na sever a našel jsem tam básničku věnovanou Kájovi asi před čtvrtstoletím:
JEDEME S KÁJOU NĚKAM VLAKEM
a upíjíme z lahváčů.
„Jsem asi už ožralej,“
usmívá se Kája.
„Líbí se mi každá ženská.“
A vskutku, telegrafní sloupy
podél trati mění se
ve štíhlé sochy panen,
v samá znamení mého narození.
Víme už, v jakém znamení jsme zemřeli.
I to má svůj význam,
život není registračním páskem
z heliografu,
jednou stranou zachycený dlaní zrození,
druhou stranou plápolající ve vzducho-
prázdnu...
Víme už vše, Kájo.
Vše, co máme za sebou,
ukotveno jest.
Foto ze 17. 10. 2017. Zleva: Karel Starý a Roman Szpuk
Příchovice 1. – 3. 12. 2017
Příchovice 2017 začaly tím, že jsme na Besedě vystoupili z autobusu a Svatava řekla, jaký je tam krásný vzduch. A pak to několikrát opakovala. No jo, městská holka, co můžu chtít. Já viděl akorát tmu. Jo a měsíc. Svatku bych taky, ale koukal jsem spíš, abych neupadl. Svatka je pořád stejná. I ona je symbolem Příchovic. Furt pěkná.
Zita a Svatka
Skončily (Příchovice 17) Fotkou Jožky. Prostě najednou koukám, že ho mám na konci svého fotografického seriálu. Co říkal už nevím. Ale jistě / asi nám dával rozhřešení. Poděkování asi ne, neb si ho nezasloužíme. (V jeho kázání při mši svaté v sobotu objevila se zmínka o alkoholu.)
Roman po vyprošťováku
Ale jsme u pátku a v hospodě, kde jsme se po několika zdvořilostních frázích na faře řízením osudu sešli. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a v hospodě otvírají se myšlenky. Témata: Lízna: Šel jsem však vytrvale. Neboť páter Lízna kromě svých cest vede i exercicie. ∎ Cesta českých básníků s básněmi do Lvova ∎ Literární stipendia ∎ Konstatovali jsme, že se nám náš návrh na prezidenta, na kterém jsme se před dvěma roky usnesli, nepodařil. Šimon Pánek se asi o našem nápadu ani nedověděl.
Roman, Radana a Zbyněk
Několik slov úvodem a na vysvětlenou: Jednou z oblastí činnosti Skupiny XXVI je cestování po hradech. První „máchovský vandr“, jak jsme tehdy říkali, byl v červnu r. 1986 a trvá to prakticky dodnes, i když se z vícedenních vandrů staly spíš jen jednodenní vycházky. Nechtěli jsme soupeřit s Karlem Hynkem Máchou, jednak jsme začínali ve věku, kdy on končil, a navíc dnešní způsoby cestování s tehdejšími vůbec nelze porovnat. Nezařadili jsme se tím ani k pravověrným „čundrákům“, neboť jsme se nechtěli podřizovat cizím rituálům. V jednom jsme však vytrvali a to bylo předsevzetí, že se budeme k přírodě i lidem chovat slušně a ohleduplně. A to snad bylo i cílem naší poezie, říkat lidem, aby byli lidmi. Protože to není ani malý, ani snadný úkol.
Pozn. aut.: Všechny zde uvedené básně o hradech už vyšly buď tiskem v mých sbírkách Divoký kmín (DK), Hlasy odjinud (HO) a Oblékání ticha (OT), nebo jsou součástí připravované sbírky Ohniště (O), která je zatím v rukopise.
1. Andělská Hora (HO)
Od věků jméno andělské
chrání a zdobí tuhle skálu.
My příchozí však víme své,
když svorni v radosti i žalu
lámeme chléb svůj v podhradí.
Neptej se na zdroj naší síly.
Možná to někdy prozradím,
co na vrchol jsme vynosili.
Po srázných cestách jdeme dál.
Přes propasti- snad za hvězdami.
A každý ve svém srdci hřál
naději, že už nejsme sami.
2. Bezděz (DK)
Stín na tvé řasy sestupuje
nad vodou kmit se netopýr.
Tvá loďka zpátky neodpluje.
Stůje beze strachu. Zde je mír.
Hrad ve tmách nad námi se ztrácí
a tak je těžko nemít strach.
Už míhají se noční ptáci
okolo věží, na hradbách.
Vše ostatní je pouhé zdání
jak tichý šepot rákosí.
Vyčkáme spolu do svítání
do rána, do mlh, do rosy...
Cyklus pěti básní, které vznikaly v průběhu roku 2017 na fotografie Romana Szpuka.
KRYSTAL
Až budu ničím
a před vším pokleknu
odřeknu si i báseň
vloženou na můj ret
Tenký led poprosím
o kousek území
v království zimy
Na přímý paprsek
nechám se nabodnout
slunečním svitem
V nabytém splynutí
projde mnou pokorně žal
Za krystal
za jeho jiskření na proutku
zlomeném pod tíhou samoty
Za hroty radosti
přítomné v poslední slze
vyměním vlastní já
K ničemu nebylo
Nechť tedy sbohem je
a ztratí se v mlze