Prožil a zapsal Pavel Kukal
Když přišel Patrik Linhart s nápadem uspořádat 19. července 2024 setkání naší skupiny na Milešovce, vzbudilo to velkou pozornost nejen proto, že se tak mělo stát na počest uvedení mé průřezové knížky Romantik zapomenutý v čase. Nicméně si toho vážím, protože aby měla kniha dva křty, není rozhodně obvyklé. Takže ještě jednou vyslovuji poděkování všem, kdo se zúčastnili a těm, kdo se zasloužili o vydání nebo na ní spolupracovali, dvojnásob. Nicméně to nebyl jediný důvod k oslavě, protože Svatce Antošové vyšel výbor z její poezie s názvem Sázení ohně.
Nejen pozornost, ale i odezva byla značná. V den D nás z Prahy vyrazilo autem pět: Lída Hlinková, Roman Szpuk, Bohuslav Vaněk- Úvalský, Karel Beneš a moje maličkost. V Březiněvsi na okraji Prahy ještě tankujeme a nakupujeme a pak vyrážíme na sever. U Milešova odbočujeme z dálnice a parkujeme na kraji Černčic. Odtud už musíme pěšky, je to přes čtyři kilometry a kromě počátečních pár metrů pořádný krpál. Lída jde bosa a jede jí to o hodně lépe než nám ostatním v botách. Po cestě nahoru potkáváme první známé, vyměňujeme si přátelská slova a navzájem se povzbuzujeme. Nadávky nesměřujeme na organizátora akce, ale převážně na Milešovku. Svatava Antošová, která jde nahoru z Milešova a potkává se s námi kousek pod vrcholem, už má taky dost a přiznává nám, že si cestou několikrát ulevila ne zrovna korektním: „Ty píčo jedna!“ (Míněna pochopitelně Milešovka). Když to zaslechne Roman Szpuk, přidá se s originálním: „Ty píčo třetihorní!“Reagujeme hurónským smíchem...
Na všední den je tu dost lidí, ale jsou prázdniny. Patrik, který musí mít vždy něco extra, dorazil v drátěné košili. Ta prý má 13 kilo a budí obavy z blesků, ale naštěstí je jasno a ani předpověď žádné katastrofy neslibuje. Cestou registruji několik chráněných a odkvetlých lilií zlatohlavých a přemýšlím, které stromy mohou pamatovat tu dobu, kdy byly původně holé svahy zalesněny a plošina na vrcholu parkově upravená.
Míjíme pamětní desku básníka Petra Kabeše, který zde pracoval jako meteorolog a čerpal zde také inspiraci pro své dílo. Konečně jsme na vrcholu a i časový plán jakžtakž dodržujeme. Kromě jmenovaných dorazili ještě Radek Fridrich, Karel Rada s Milenou, moravský borec Marty Štvrtecký z Brna, Greta Wagnerová z Teplic, Radek Müller z České Lípy a překvapivě i Zbyněk Ludvík Gordon. Nakonec se objevila i Michaela Fantová z Ústí nad Labem s maminkou a dcerkou. Pouze Vanda Skálová z jádra skupiny tentokrát chybí.
Po náročné cestě sedíme a zotavujeme se. Místní hospůdka má pivo s horskou přirážkou a nádherné okno s výhledem směrem k Litoměřicím, což nás všechny plní nadšením, protože ta vyhlídka stojí za to. Pomalu rozjíždíme recitaci, mám tu čest zahájit, čtu asi tři básničky z těch nejnovějších, v jedné z nich vzpomínám na Zoru. Bývala by se někdy chtěla také vypravit na Milešovku, ale jako z mnoha dalších plánů z toho nebylo nic. Ostatní čtou také, tak mi nedovolují upadnout do smutku. Velmi zaujal Marty, zejména svou až téměř brutální otevřeností. Kolem nás jsou i cizí lidé, ale vše probíhá v klidu a bez konfliktů, kdosi rozdělává oheň poblíž stolu, který jsme obsadili. Pivo se čepuje do 20. hodiny, jako šláftruňk pijeme „zelenou.“ Po setmění nám hora odhalí méně přívětivou tvář, zvedá se vítr a pověst největrnějšího místa v ČR je tím zachráněna. Někteří odcházejí, nakonec nás na noc zůstává šest, totiž Lída, která jako jediná má stan, Roman, Karel Beneš, Bohouš, Zbyněk a já. Spát jdeme až k půlnoci. Útulna, která je tu zdarma, prý zůstala prázdná, ale vytrvali jsme venku. Kromě Romana jsme všichni východ slunce prospali, ale na vyhlídce pod budovou prý i tak nebylo k hnutí. Tradice je tu nejspíš silná, já vzpomínám, že jsem nejméně třikrát vítal slunce na Sněžce, ale kde jsou ty časy...
Číst dál: Skupina XXVI na Milešovce aneb: Ty píčo třetihorní!!!
V roce 1998 jsem připravovala pro kulturní přílohu jednoho nejmenovaného českého deníku rozhovor se slovenským spisovatelem, scénáristou, překladatelem, výtvarníkem a především surrealistou a patafyzikem Albertem Marenčinem (1922-2019). Rozhovor tehdy, pokud mě paměť neklame, redakce nakonec neotiskla, aniž mi sdělila důvod, a já ho po celé roky považovala za ztracený. Nedávno jsem si dělala pořádek ve svém osobním archivu a našla v něm jednu jeho vybledlou kopii, která si přímo říkala o zveřejnění. Proč? Protože s tím, o čem jsme se tehdy v rozhovoru spolu bavili, se nyní potýká Slovensko znovu – a možná v daleko nebezpečnějších souvislostech.
Vy jste svůj život zasvětil patafyzice – vědě, která vám bezesporu umožnila velmi netradiční náhled na svět a okolní dění. V čem tato netradičnost spočívá?
Musím vás poopraviť: patafyzike som nezasvätil svoj život, nanajvýš časť svojich umeleckých záujmov a aktivít. Alebo presnejšie: vyzobal som z koláča patafyziky niektoré hrozienka, ktoré mi chutili a dodnes chutia, čo mimochodom nepokládam za také odsúdeniahodné, za aké sa často považuje vyzobávanie hrozienok. Nechápem totiž, prečo by som mal zobať to, čo mi nechutí, a zriekať sa toho, na čo mám chuť. V každom prípade musím spresniť, že k tým hrozienkam patrí predovšetkým patafyzický humor a ponímanie sveta ako totality, v ktorej splývajú všetky zdanlivé antagonizmy, ale aj odmietanie racionalistického, scientistického chápania reality a jej hodnotenia podľa etických či mravných kritérií. V pomere k tradičným názorom je tento názor pravdaže vo všetkom prinajmenej netradičný.
Jak pod drobnohledem patafyziky vypadá boj o moc, kterého jsme jak na Slovensku, tak v Čechách svědky?
Boj o moc je už svojou povahou fenomén bližší ubudoxológii (čo je moja „parketa“) ako patafyzike: patafyzici sme všetci, zatiaľ čo Ubu s kráľovskou korunou aj bez nej, je len jeden – ale aby sa ním stal, musí bez milosti odstrániť všetkých uchádzačov o tento post. Pravda, dnes sa bojuje o moc oveľa jemnejšími prostriedkami ako kedysi; namiesto surových vrážd je to skôr vytrvalá mravenčia práca, dlhodobé špekulácie, intrigy, podvody, klamstvá, hrozby, únosy, tu i tam tunelovanie, daňové úniky, pričom Ubu sám, resp. Ubu-kandidát je akoby mimo obliga, tvári sa „ja nič, ja muzikant“ a predstiera, že je bezmocný pred vôľou prozreteľnosti, príp. národa, ktorý nadovšetko miluje a preto nemôže nerešpektovať jeho vôľu, ale musí sa pred ňou skloniť a vziať na seba bremeno historickej zodpovednosti. Prečítajte si rovnomenné dielo Alfreda Jarryho, je tam všetko veľmi presne popísané. Neviem, ako je to v Čechách, ale u nás, na Slovensku, vyvíjajú sa věci presne podľa Jarryho: tatko Ubu a jeho kumpáni sú už pripravení prevziať všetkú moc.
Na jedné straně vládnoucí elita, na straně druhé ti malí a bezmocní, kterým se ve starém Římě říkalo „plebejci“. Jak velmi se tyto dvě skupiny potřebují navzájem?
Spoločnosť je aj dnes rozdelená na mocných a bezmocných, hoci už nie celkom tak ako za starého Ríma: dnes by už ani ten najmocnejší z mocných nedal podpáliť hlavné město tak, ako to urobil Nero a rozhodne by si nedal tú námahu, aby sa kvôli tomu naučil hrať na harfe. A ani ten najslabší zo slabých by sa nedal len tak ľahko hodiť do arény napospas levom, ale urobil by okolo toho taký krik, že by si Nero dvakrát rozmyslel, či mu to stojí za to… Ja osobne fandím bezmocným plebejcom (i keď si nemyslím, že sú až takí bezmocní) a myslím si, že keby na to prišlo, hravo by sa zaobišli bez mocnej elity, zatiaľ čo opačný prípad pokladám za málo pravdepodobný: komu by vládli mocní, keby nemali plebejcov, kto by im tkal tógy, šil sandály, budoval kolosea, piekol chlieb, vyrábal mercedesy…? Niekto by mohol namietnuť, čo by robil plebejec, keby ho nemal kto trestať a kto vyberať od neho dane…? Jeho život by asi bol oveľa chudobnejší a možno by si skôr alebo neskôr vytvoril novú, vlastnú elitu…? Já sam nie som o tom sice presvedčený, ale pripúšťam, že sú ľudia, ktorí by bez elity nedokázali žiť.
Co činí elitu elitou?
Podľa slovníku elitu tvoria vybratí, najlepší jednotlivci, výkvet spoločnosti, ktorí sú pre to povolaní, aby ju viedli… Z toho vyplýva, že – po prvé: mali by to byť jednotlivci, ktorí by prevyšovali tých ostatných svojimi duchovnými, mravnými a intelektuálnymi kvalitami – a po druhé: tí ostatní mali by ich kvality uznať a oceniť a zvoliť si ich do čela. Ale či hlupák môže uznať a správne oceniť mudrca, zlodej poctivca, leňoch usilovného snaživca…? Čo robí elitu elitou, to zhruba vieme, ale ako to dať vedieť tým, ktorí to nevedia?
Co dnes vlastně chápeme pod slovem „elita“? Nastal nějaký posun ve významu tohoto slova?
Myslím, že pojem „elita“ sa vyprázdnil a sploštil na maximálnu mieru: okrem malých výnimiek sa dnes za elitu pokladajú predovšetkým tí, ktorí stoja na vrchole spoločenského rebríčka, bez ohľadu na to, ako sa tam dostali – čiže „smotánka“, ktorá je spravidla pravým opakom tradične, starosvetsky chápanej elity ako elity duchovnej. V tom je ten posun oproti minulosti, keď existovali sice rôzni potentáti, všemohúci podvodníci a gauneri, negramotní vladári a bárini, ktorích však napriek ich bohatstvu a moci nepokladal nikto za elitu.
Jaký je rozdíl mezi elitou a pseudoelitou?
Elita spravidla nevie, že je elitou, zato pseudoelita si myslí, alebo si aspoň nahovára, že elitou je, a aby sa v tom utvrdila a potlačila mindráky, napodobňuje šľachtické maniere – organizuje dobročinné podujatia, miliónovými dotáciami sponzoruje charitatívne akcie (a potom si tie milióny odpisuje z daní), poriada maškarné bály, tomboly a iné „párty“, čím zabíja dve muchy jednou ranou: zabaví sa a výnosy zo svojej zábavy venuje na pomoc hladujúcim bezdomovcom a pod. Ale pretože žije na špičke pyramídy, nedovidí na jej úpätie a na ľudské hmýrenie pod ňou, čo ju, pravdu povediac, ani veľmi nezaujíma...
Donkichotský pokus
Posílám to hlavně vám dvěma, kdo jste mi v tom pomohli – Vitce, která zajistila překlady textu a Milanovi, který mi tabulky vytiskl – abyste věděli, že tento donkichotský pokus udělat aspoň to něco, co člověk může, nezapadl, ale nakonec vešel ve skutek...
Jo, trvalo mi to, jako mě všecko... ono dostat se na tuto horu kombinací vícero vlaků, přeběhů rozpálených měst s báglem a autobusů, u nichž nikdy nevíte, zda přijedou, není pro človíčka, kterému taky není vždy dobře, tak úplně jednoduché… Mohl bych totéž říci i o výstupu na tento sráz v dnes obvyklých pětatřicítkách, ale to už je ta nejpříjemnější část pouti... tam už jsem doma... na konci mého – společného krajinného těla...
Tahle hora na mě léta tiše volala, pokud ji na těch 80 km vzdušnou čarou bylo na obzoru vidět… Cítil jsem to jako zvuk, hudbu v srdci, osobní dotek, oslovení, jaké jiné hory neměly, jen právě ona, ač na tu dálku je možno vidět více středohořských kuželů... Když se mi podařilo to volání poprvé vyslyšet, byla to úžasná euforie – kterou pak na vrcholu vystřídalo zděšení, smutek a bezmocný, zoufalý vztek, který zná každý, kdo trochu vnitřně cítí... Když si prohlédnete krásu v krabičce „hora“, najdete to, co jsem spatřil na vrcholu, v krabičce „člověk“...
Když opadl prvotní záchvat, začal jsem jako vždy přemýšlet, jak se tomuto ješitnému, bezohlednému, sebestřednému zlu postavit… Nejprve jsem se chtěl pokusit nápisy odstraňovat, jako to dělávám na pískovci... Přinesl jsem si při příští pouti ruční nářadí, ale jím to nešlo... Odstraňování jsem tedy musel vzdát, ale jako vždy vzdát se i přes svou slabost nedokážu nikdy... Vymyslel jsem tedy jakýsi systém cedulí, které se měly zčásti tvářit jako „oficiálně úřední“ (což se mi kupodivu na jiných místech až překvapivě osvědčilo), a zčásti měly apelovat na srdce lidí, pročež jsem složil onu říkanku, kterou najdete v textu. S vaší pomocí tedy cedule vznikly, ale nejprve jsem nevěděl, jak je upevnit, aniž bych poškozoval stromy, a také různé nepříznivé okolnosti způsobily, že trvalo tak dlouho, než jsem se na horu, už aspoň popáté, dokázal zase vypravit...
Nakonec jsem zvolil způsob upevnění gumovými pásky, nastříhanými ze staré duše, jakkoliv je snadné z nich cedulku vytrhnout a zničit... Ale jak víte, v tom by příslušnému idiotovi nezabránily ani hřebíky či šrouby... Vsadil jsem na to, že aspoň nějaký čas tam cedule vydrží a osloví aspoň část té vnímavější veřejnosti... Snad texty vydrží také ve vrcholové knize, kterou už před lety zřídilo jakési hodné místní děvče, a kteroužto knihu veřejnost častuje většinou snůškou takových banalit, stupidit a bezuzdných čmáranic, že by člověk plakal... Ó kde jsou dávné památníčky, do kterých si lidé vzájemně psali skutečná životní moudra, poklady rozumu a srdce...
psáno pro českou Wikipedii, autor Pavel Kukal, neboli Fra Fraxinus
Narozen 9. června 1666. Francouzský šlechtic, důstojník, cestovatel a spisovatel. Přispěl k poznání území severně od francouzské Kanady, zejména v oblasti Velkých jezer a horního povodí Missouri. Autor několika cestopisů, ale nejvíce pronikl do obecného povědomí spisem, v němž formou dialogu autora s huronským náčelníkem Adariem (toto jméno se nejčastěji překládá jako Krysa, ale možná, že správnější překlad je Ondatra.) Zde staví do protikladu indiánské pojetí rovnosti a spravedlnosti s životem Evropanů. Obviňuje institucionalizované křesťanství z podpory nesvobody a nespravedlnosti. Tento spis ovlivnil později i myslitele J. J. Rousseaua a přispěl k vybudování mýtu o „ušlechtilém divochovi.“ Volání po rovnosti se později, za Velké francouzské revoluce promítlo do ústředního hesla Volnost, rovnost, bratrství. Je zvláštní, že francouzský historik Jules Michelet, vrstevník našeho Františka Palackého, liberál a první historik, který sepsal kompletní dějiny Francie, uvádí o kmeni Huronů, že přijetí křesťanství jej tak oslabilo po mravní stránce, že je přivedlo během padesáti let k vyhlazení okolními kmeny.
Lahontanovy cestopisy nevynikají přesností, americký autor Ramsay v knize K vybájeným pevninám ho přímo označuje za báchorkáře. Pravda je, že některé indiánské kmeny, které jmenovitě popisuje, se už nikdy nikomu najít nepodařilo.
Úlohu barona de Lahontana v dějinách objevitelských cest v Severní Americe je nutno chápat především v kontextu hledání Severozápadního průjezdu, tedy spojení mezi Evropou a Asií, dosažitelného obeplutím amerického kontinentu ze severu. Ten Francouzi hledali tvrdošíjně, leč neúspěšně na pevnině.
Vydal tyto knihy, které uvádím pod zkrácenými názvy, jak je vžité je uvádět. (V té době bylo zvykem dávat knihám dlouhé názvy, které informovaly všechny zájemce on tom, co kupují.)
Memoires de l´Amerique Septentrionale – vzpomínky ze Severní Ameriky
Supplement aux Voyages- shrnutí cest po Severní Americe
Dialogues avec le sauvage Adario- Rozhovory s divochem Adariem (Kondiaronk)
Číst dál: Louis-Armand de Lom d'Arce de Lahontan, Baron de Lahontan
(další z pohádek pro Jasmínku a Doronka)
V jedné městské zahrádce, kam se vešel jen kousek trávníku a jeden mohutný keř magnólie, se stalo toto: Chlapec, který zde bydlel, dostal k desátým narozeninám zlatého křečka. Když bylo hezky, dával ho i s klecí ven, do stínu magnólie. A jednoho dne na něho keř promluvil:
-“Ale ty chudáčku, proč tě pořád drží v kleci? Asi by ses také někdy rád proběhl.“ Křeček se podivil, protože dosud slyšel mluvit pouze lidi a jeho údiv ještě vzrostl, když zjistil, kdo k němu hovoří.
-“Že to říkáš zrovna ty. Máš kořeny v zemi, tak se také nemůžeš proběhnout.“
-“Já už jsem si zvykl, ale co ty? To běháš pořád jenom v tom legračním kolečku, co máš v kleci?“
-“Párkrát mě lidé nechali proběhnout uvnitř v domě, ale báli se, aby mě nezašlápli, nebo abych nezačal kousat kabely. Prý je v nich elektřina a ta je moc nebezpečná. Kdybych se k ní prokousal, nic by ze mě nezůstalo.“
-“A proč tě z té klece nepustí tady?“
-“To teprve ne,“ vyděsil se křeček. „Mohla by mě chytit kočka a ta by mě snědla jako nic.“
Keř neodpovídal. Kočky znal, občas se sem nějaká zatoulala ze sousedství, ale jestli jsou opravdu tak nebezpečné, nedovedl posoudit. Nakonec si řekl, že křeček je maličký a tak se bojí, protože se mu každé nebezpečí zdá větší.
-“Já sice běhat nemohu,“ připustil,“ ale mám tady své jisté. Slunce na mě svítí, déšť mi dá napít a co potřebuji, to si načerpám ze země.“
-“Ano, ale co je tohle?“ zeptal se křeček a ukázal na pár rezivějících zbytků dosti velkých, původně růžových květů na zemi.
-“To je ode mne,“ přiznal keř. „Každý rok rozkvetu, ale žádné plody na mně nikdy neuzrají. Buď přijde mrazík, nebo mi chybí opylovač.“
-“No vidíš, také nemáš tak šťastný život, jak ti to připadá.“
-“Asi máš pravdu,“ přiznával keř. „Ale když už jsme se seznámili, můžeme si spolu povídat, když budeš tady.“ Křeček přisvědčil a oba najednou cítili, že je zaplavuje dosud nepoznaný pocit důvěry, ba skoro přátelství.
Přešlo několik let a magnóliový keř každé jaro kvetl, ale přinést plody se mu nedařilo. Jelikož si ale nedokázal představit, že by to mohlo být jinak, neustával ve svých pokusech.
Křeček zase viditelně stárl, až přišel jeho čas. Chlapec, který o něj celý jeho život svědomitě pečoval, ho uložil právě pod keř, na jeho oblíbené místo. Ten jenom smutně zaševelil větvemi, protože to bylo zkraje roku a tím byl pohřební obřad u konce.
V noci přišla k čerstvému rovu kočka a snad by křečka vyhrabala, ale keř ji od toho odradil.
-“Nedotýkej se ho,“ řekl. „Byl to můj přítel. Dokonce jediný na světě.“
-“Kdo že byl tvůj přítel?“
-“Křeček.“
-“Křeček?“ podivila se kočka. „To jsou u vás divné pořádky.“ Přeskočila plot a vydala se jinam, aby si ulovila k snědku něco jiného. Ale po čase jí to nedalo a do zahrady se vrátila.
-“Poslyš,“ zeptala se keře. „Opravdu se může zvíře spřátelit s rostlinou?“
Tak se keř začal přátelit s kočkou a kdo ví, čím to bylo, ale toho jara poprvé odkvetl a zdárně přinesl plody…
(dokončeno v listopadu 2022, nepatrně upraveno v červnu 2024)
Vzhůru, bratři, na Sión
Když jsme se sešli v březnu v Domě čtení ve Vršovicích, za což patří dodatečné poděkování Pepovi Strakovi, který nám zde uspořádal čtení, celkem jsme se shodli na tom, že by bylo fajn zase někam vyrazit. Návrhů bylo více, ale nakonec napadlo Vandu, že jsme vlastně ještě nikdy nebyli na Siónu, třebaže ho často a s gustem vzpomínáme, zvláště při připíjení. No a jelikož bydlí nedaleko v Lošanech, bylo rozhodnuto. Takže když nadešla sobota 18. května, sešli jsme se s Karlem Benešem a Romanem Szpukem v Praze u metra Anděl, odkud jsme vyrazili autem do Jesenice, kde jsme na parkovišti u Lídlu přibrali Lídu Hlinkovou. O hodinu později jsme zahájili pěší pochod z obce Týniště, kde nás už očekávala Vanda Skálová se Svatkou Antošovou. Po cestě jsme narazili na ceduli Pozor, bahno, která nás přiměla začít zaznamenávat fotografickou technikou. Vzpomněli jsme si totiž na Bohouše Vaňka- Úvalského, který se omluvil či vymluvil na to, že se mu nechce do bahna. Počasí vypadá všelijak, ale je to docela příjemné, lepší, než pochodovat ve vedru. Začíná krápat a ze silnice odbočujeme na červenou turistickou stezku s honosným názvem Stezka husitských hejtmanů. V souvislosti s počasím párkrát padla hláška co na to Norové, jejich předpovědi mají být to nejpřesnější, co lze na internetu najít. Nevím, zdali je to taktní, když jsme měli jednoho meteorologa s sebou, ale Roman nemá v povaze brát si takovéto věci osobně. Pravda je, že po chvíli, právě když jsme přicházeli ke hradu, tedy spíše k jeho zbytkům, pršelo už dost vydatně.
|
|
 |
Číst dál: Vzhůru, bratři, na Sión, aneb Co na to řeknou Norové?
Strana 3 z 30
