Domů

(příběh z protialkoholní léčby ve Lnářích, 2. 12. 2019 – 2. 3. 2020)

„Otec byl alkoholik. Mě nikdy neuhodil, ale mámu dobil až do bezvědomí. Bylo mi devět, když umřel. V devět nula dva jsem slyšel takový dutý úder, jako když něco spadne na beton, otec ležel na záchodě a chrčel, měl vypito, zaskočila mu slanina v krku, než k němu došel doktor, zemřel. A doktor mi řekl: Stačilo takhle mu bouchnout do hrudi. Za otce jsem pak přijal strýce, jeho bratra, ale ten se za pár let oběsil. Babička pak zemřela žalem. Za jediný rok jsem zůstal jen s mámou. A stále jsem v sobě cítil tu vinu, že stačilo tadyhle šikovně bouchnout. Do teď ji cítím. Když jsem pak začal pít, byl jsem agresivní jako on. Úplně jsem se změnil. Kamarádi se mnou ani nechtěli chodit do hospody. Stačilo, že se na mě někdo podíval a už jsem se rval. Máma mi říkala: Ty jsi jako táta, prosila mrtvého otce, aby nevstupoval do syna. A mě nutila, abych šel na jeho hrob a aby mě jeho zuřivost opustila.“

„Když otec tak bil tvoji mámu, neulevilo se ti, že zemřel?“ zeptal jsem se.

„Mě nebil. Jen mámu. Ale já jsem byl jeho vytoužený syn.“

***

Zima je zvláštní svůdce a ti, kteří dávají jejím mrazivým krásám přednost před horkým létem, to velmi dobře vědí. A věděli to i členové posádky lodi Admirál Tegetthoff, kteří v sedmdesátých letech 19. století podnikli průzkumnou plavbu do arktických oblastí, a ačkoliv byli bezmála dva roky uvězněni v ledu Severního ledového oceánu, dokázali všechny útrapy s tím spojené nejen fyzicky, ale i psychicky ustát. Děsila je totiž víc představa, že by museli snášet útrapy spojené s vedry někde v tropech než překonání dvou několikaměsíčních polárních nocí a pravděpodobnost, že nakonec umrznou. O tom, že vše šťastně dopadlo, je kniha jednoho z velitelů výpravy, českého polárního badatele Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), jejíž původní překlad Jaroslava Hoška zrevidoval a předmluvou doplnil Zdeněk Lyčka.

V německém originále s názvem Die österrechisch-ungarische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872-1874 (Vídeň, nakl. Alfreda Höldera, 1876) spatřila světlo světa už dva roky po návratu výpravy a teprve po téměř sto letech vyšel její první český překlad pod názvem V ledovém zajetí (Orbis, 1969). Slůvko „teprve“ bych ráda zdůraznila – a to i proto, že se nemohu ubránit letmému záchvěvu patriotismu. Julius Payer totiž pocházel z Čech, z města, z něhož pocházím i já – ze severočeských Teplic. A nejen to. Při pojmenovávání jednotlivých míst země Františka Josefa, kterou objevila čtyřiadvacetičlenná výprava, jíž společně s Carlem Weyprechtem z Hesenska velel, nedokázal Payer odolat pokušení zvěčnit své rodné město, takže na přiložené mapě na konci knihy narazíme na Teplickou zátoku a Šanovský ostrov (Šanov je dnes součástí Teplic – pozn. red.).

Čteme-li tuto knihu nyní, v době globálního oteplování, jistě nás zaujme, že i v severské polární oblasti docházelo už tehdy v průběhu ledna k oteplení, kdy pršelo a teplota stoupala k nule, což byl výkyv počasí považovaný tenkrát za normální, ačkoliv… Ačkoliv právě v druhé polovině 19. století položil zřejmě rozmach industrializace základy k současným problémům se změnou klimatu.

(A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne. Její provozovatel, spolek Dvojka sobě, který v roce 2007 jako první rozvíjel na náplavce kulturní aktivity, dostal bez jakéhokoliv předchozího jednání výpověď z kotevního místa bez udání důvodů. Petici za záchranu (A)VOIDu můžete podepsat zde:

https://www.petice.com/zachrame_avoid?u=4313079&s=71250938

Básník Josef Straka, který je literární duší Avoidu vzpomíná. „Poprvé jsem byl na (A)VOID Floating Gallery na začátku září 2011 na akci Ahoj design. Už tehdy jsem vnímal tu podmanivou atmosféru podvečerního slunce snášejícího se na palubu, mnohovrstevnost probíhajícího kulturního programu a začínal se velice rychle seznamovat s historií lodi, byť krátkou, ale významnou. Už od roku 2007 se „Avoid“ totiž stal hybatelem dění na náplavce, kterou oživil, jmenovitě Ivo Slavík se svými kolegy architekty, dramaturgy, zvukaři a dalšími, performancemi, jak na lodi, tak před ní, a také koncerty kapel mnoha alternativních žánrů. Nelze samozřejmě vyjmenovat všechny, ale svůj koncert, ve svých začátcích, zde měly například Kaelan Mikla, jedna v současnosti z nejoceňovanějších kapel. Dále zde byly výstavy a stále více i literární akce, na kterých jsem se pomalu začínal podílet a moderovat pak od léta 2013. Za ty roky, co uplynuly, se zde vystřídala celá řada autorů, jen těch nizozemských a vlámských kolik zde bylo - Alexander Muenninghoff, Thomas Moehlmann, Lize Spit, Jaap Robben, Michael Vandebril ad., kteří byli doslova uchváceni prostorem podpalubí, ale byli zde i autoři z Austrálie, Arménie, Dánska, USA, Rumunska, Polska, Německa či Maďarska a mohl bych pokračovat“.

Nejsou to ale jen akce, ať už na palubě, či v suterénu, ale specifická lodní nálada, která učinila z tohoto místa specifikum, kam se lidé rádi vrací a slova jako „jdeme na Avoid“ se pro mnohé stala vyjádřením krásně stráveného večera. Jiří Macháček, šéfredaktor revue a nakladatelství Protimluv, jejichž večery zde též několikrát proběhly, k tomuto prostoru napsal: „Dění na (A)VOID Floating Gallery jsem sledoval se zaujetím. Odvážná dramaturgie s důrazem na kvalitní výběr uměleckých osobností a přitom otevřená nemainstreamovým uměleckým počinům nejen z Prahy a regionů, ale také z celého světa v tom dobrém slova smyslu. Tak jsem vždy vnímal programy tohoto jedinečného pražského kulturního prostoru na Náplavce“.

Provozovatelé se pokoušejí o jednání s vedením správcovské firmy TCP Praha a s radním pro majetek Janem Chabrem, pod jehož gesci náplavka spadá. Uvidíme, dojde-li k němu vůbec a jaký bude výsledek. Věc komplikuje současná epidemiologická situace. Pokud budou jednání neúspěšná, anebo k nim vůbec nedojde, může poslední nedisneylandizované místo v Praze zachránit jen tlak veřejnosti na městské politiky, aby přehodnotili neuvážené rozhodnutí svých podřízených úředníků.

Informace o vývoji situace sledujte na facebookovém profilu (A)VOID Floating Gallery.

Člověče dočetl jsem Ženu na Měsíci, úplně to ve mě preválcovalo Houellebecqův Serotonin. Vedle toho zcvrkého a vyžilého frantíka seš plnokrevnej autor s elánem Kundery, klobouk dolů! Interpretuji knihu jako doplňující četbu k Jungovu Mysterium coniunctionis. Velký zážitek a čtivé! Amygdala s Tebou

SMS autorovi BVU kterou střelně v noci recenzoval Karel J. Beneš jako okamžitou reakci na dojem, který vzbudila.

"...Celé to byla Hlava XXII: Zlá holka z Měsíce, která nenáviděla lásku a mě se zbavovala, potřebovala ke zkrocení můj brutální tlak. Hodnou holku ze Zeměkoule, která mě milovala, můj tlak děsil a zbavovala se mě. Byl jsem v mlýnici mezi dvěma ženami. Byla to stejná krávovina jako boj za mír...".

Kniha je k mání na stránkách autora https://www.vanek-uvalsky.cz/

„[…] okouzlení a tajemství jsou dvě sestry, které se vedou za ruce. Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní. Jste i v mizérii těchto dní perskými princeznami.“ Takhle básník Petr Kukal svým osobním vyznáním v deníku Metro opěval prastarý ženský princip. Z toho, co se následně pak stalo, je ale zřejmé, že opěval jen chiméru. Doba je jinde. Studentky pražské filozofie, které četly tento závěr sloupku v deníku Metro, se cítily dotčené. Vyjádřily své odmítnutí na Facebooku, kde došlo ke vyjasňovacímu střetu. Básník pak feministické intelektuálky v dlouhé obraně ironicky vyzval, aby si stěžovaly akademickému senátu. A co se nestalo, jedna z dívek tak učinila a zanedlouho mluvčí Kukal jako mluvčí Filozofické fakulty UK skončil. Protože printscreeny z Kukalova odstraněného profilu se zachovaly, s údivem tápeme, proč se tak vůbec stalo. Četli jsme ten kriminalizovaný post skoro všichni. Děkan s proděkanem fakulty se rozhodli pro vyhazov právě na základě téhle básníkovy obrany. Básník v ní protivnicím sice tyká, avšak s velkým T. Krom toho sice vystupuje z určité nadřazené pozice staršího člověka, ale to jistě nelze brát za diskriminaci, spáchanou navíc jednosměrně vůči ženám, protože nejednou i mladíci jsou častováni – a právem – jako zelenáči, kteří do mnohých věcí prostě ještě nevidí. Jinak se zdál jeho příspěvek nezávadný. Je skutečně prohřešek tykat, neřkuli s velkým T, když nám bezostyšně tykají lecjaké inzeráty?

Když hlava nebere proč, začíná vytvářet vlastní hypotézy. Nedá se rozhodnutí akademického vedení rozumět spíš tak, že muži ve vedení fakulty mohli učinit pouze a jedině politicky korektní a jednostranné rozhodnutí, neboť jiné by je silně poškodilo a popudilo proti nim celé plénum studentek? Ale neustupuje se tak bázlivě nespravedlivému diktátu, který tak překvapivě rozhodl o dalším Kukalově osudu? Nehrajou si mladé feministky až příliš na boha dobra a pravdy?