V nakladatelství Albatros vychází 20. ledna 2025 kniha dobrodružných příběhů skutečných dětských hrdinů - dětí, které prožily druhou světovou válku, ukrývání ve sklepě, okupaci domova cizím vojskem nebo všechny strasti pronásledování, které musely prožívat se svými rodiči. Uspořádal ji Marek Toman, v uplynulých letech častý host literárních srazů Skupiny XXVI, a ilustroval ji Tomáš Staněk. Příběh Ireny Králové nazvaný "Lidi nejsou šedý myšky" nám nabídli k otištění jako malou ukázku.

Co si asi myslel ten chlápek v modrý uniformě? A koho před sebou viděl? Holku s taškou, která mu ukazuje svůj pas, pak ukáže na sebe a pak na perón. Na to dokonale vycíděný amsterodamský nástupiště, kolem kterýho kloužou nevídaně barevný vlaky.

Já chci zůstat tady, říká mu ta holka. A i když jí chlápek nerozumí, z jejího pasu pozná, oč jde. Československo. To je země, odkud lidé utíkají, protože se tam nedá žít. Takže tahle holka je uprchlice a potřebuje jedno jediné – policii.

Ne, ne, vrtí ta holka hlavou. Ukazuje na něj – pomozte mi vy. Jenže teď zavrtí hlavou on. Je z ochranky nádraží, holku spletla jeho uniforma, která má stejnou barvu jako policejní. Neoblomně, ale zdvořile jí nakreslí plánek cesty a ukáže, kam má jít. A něco v jeho zdvořilosti ji přesvědčí, že ho má poslechnout.

Nebála jsem se ho, rozumíš? V Československu tehdy policajti vzbuzovali hrůzu. I ti, kteří s náma jezdili na sportovní zájezdy, vzbuzovali divný dojem. Kdežto tenhle člověk mě nijak nezastrašoval, naopak se mi snažil pomoci. Tak jsem se vydala tam, kam mě poslal – abych požádala o azyl.

Já jsem si volejbal nevybrala. Rozhodli o tom mí rodiče, jako o všem. Tehdy na začátku osmdesátých let byla nabídka kroužků omezenější než teď. A sport, to byla jistota, protože sportu ten režim, co u nás byl, fandil. A když jsi měl dítě ve sportovním kroužku, znamenalo to, že jsi řádnej občan. To mí rodiče potřebovali potvrdit, na každým svým kroku. Táta byl právník, kterej se vypracoval z dělníka. Za pomoci komunistický strany, samozřejmě, ta dávala lidem bez vzdělání, ale zato toho správnýho původu, přednost. Takže se snadněji dostávali na školy. A nemuseli zdaleka tolik… o tom později. Máma měla taky svý teplý úřednický místo.

Uvažovali navíc tak, že házená a košíková, to jsou moc kontaktní sporty. Nechtěli, abych se vracela celá zboulovaná. I když táta nás s bráchou taky pěkně… na to ještě dojde. – Takže volejbal jim přišel nejlepší, protože mezi tebou a protivníkem je síť.

Nejdřív jsem to nenáviděla. Nesrážela jsem se sice s holkama, co hrály proti nám, ale stejně jsme se museli naučit padat. A na zemi byly tvrdý, kožený žíněnky. Takže jsem byla samá modřina. Vzdát to, to ale nepřipadalo v úvahu.

Pak se něco stalo. Jako když luskneš prstem, najednou ti dojde něco, co předtím nechápeš. Mně ten volejbal začal jít. V oddíle se na mě začali dívat jinak. Poprvé jsem měla pocit, že nejsem jen ubohej otloukánek. I doma uznale pokyvovali hlavou. A především… s dobrými výsledky přišly možnosti. Mohla jsem začít jezdit reprezentovat do ciziny. V době, kdy byly hranice uzavřený.

Medailon

Irena Králová se narodila v roce 1968 do právnické rodiny. Rodiče pro ni vybrali sport – volejbal, našla se v něm a začala být i úspěšná. Díky talentu a tvrdému tréninku se stala členkou týmu Rudá hvězda Praha, který hrál i mezinárodní soutěže. Znamenalo to jezdit na utkání i do západní ciziny, v době, kdy komunistický režim cestování všemožně omezoval. Sportovní tým ovšem kromě hráček, trenérů a lékaře tvořili z největší částí příslušníci tajné policie, kteří měli na hráčky dohlížet. Dívky měly zakázáno s kýmkoli mluvit a po návratu musely napsat o své cestě podrobnou zprávu. Irena si všímala, že v cizině je přístup trenérů k hráčkám jiný, a vnímala ale také rozdíl mezi kvalitou života tam a ve vlasti. V komunistickém režimu utuženém po okupaci v roce 1968 jí krajané připadali jako „šedivý myšky“. Když dosáhla věku osmnácti let, rozhodla se emigrovat. Hráčky musely během turné odevzdat cestovní pasy, Irena měla naštěstí ještě jeden, úředně prohlášený za ztracený. Nasedla na vlak a kontrolovala na hodinkách, do kdy se ještě může vrátit. Už se ale nevrátila. Holanďané se jí ujali, manažer volejbalového týmu Dynamo Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny. Učila se holandsky, studovala, přivydělávala si – a dál hrála na vrcholné úrovni volejbal. Do dvou let získala nizozemské občanství. Zahrála si i na dvou olympiádách. Zato doma, v Československu, byla odsouzena za nedovolené opuštění státu k pěti letům vězení. Pro její rodiče emigrace dcery znamenala překážku v rozjeté právnické kariéře. Matka se za ní po roce vypravila, aby ji přiměla k návratu do vlasti, byť by Irena musela do vězení. Když to dcera odmítla, rodiče se jí oficiálně zřekli. Do Československa se Irena vrátila až dva roky po sametové revoluci, stále ještě svíraná obavami, zda ji neuvězní. Rodiče ji přijali s nervozitou, zato ji potěšila proměna lidí na ulicích – konečně působili šťastně. Irena se nakonec vrátila do vlasti s holandským manželem. Mají dvě děti. Stala se učitelkou v mateřské školce a dál hraje volejbal, i když profesionální kariéru už ukončila.