Očekával nejspíš dopis, který se Kolínský uvolil vynést nějakému vězni ven. Nechápavě se proto dívá na ty kousky papíru. Chybí na nich oslovení, zato rukopis je nějaký povědomý… Přelétne prvních několik slov, rychle se začte. Neuvěřitelné. Někdo se rozepisuje o věznění, asi nějaký vězeň… a pak zahlédne to jméno. Má pocit, jako by se podíval do prudkého světla. Hlava se mu trochu zatočí. Znovu pohlédne na papírek. Je to tam. „Klecan zklamal. Klecan mluvil.“ Ještě jednou si papírek čte, zuřivě hltá text, který mu klade odpor – není žádný velký čtenář, navíc ho okamžitě napadlo, kdo je autorem, zvažuje pravděpodobnost svého odhadu – a snaží se rychle dočíst.

Samozřejmě že to písmo zná. Vídal ho na vzkazech, které mu posílal jeho odbojářský šéf. Zároveň chápe, co to znamená. Jestliže se šéf rozhodl zpravit svět – protože Kolínský bezpochyby zná cestu, jak moták dostat ven; proč by ho jinak měl u sebe – znamená to, že… znamená to… Vězeň přece dobře ví, co se stane, když o věcech píše někdo, kdo to umí a komu se věří. Jeho verze převládne. Ostatní začnou blednout, vytrácet se, a nakonec zmizí, jako by nikdy neexistovaly. To zažil už ve Španělsku. Jestli je tady napsáno, že Klecan mluvil, všichni tomu budou věřit. Za těch pár měsíců, až válka skončí a on se dostane ven. Jeho šéfovi prostě uvěří, protože mu věřili vždy. Vězeň ví, jak bude vypadat před světem venku. Jako zrádce. A to už mu nikdo neodpáře.

„Hle, tohle býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval na španělské frontě, a který se nehrbil, když procházel krutou skutečností koncentračního tábora ve Francii. Teď bledne před rákoskou v ruce gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta jeho statečnost, když ji mohlo setřít několik ran.“ Vězeň třeští oči na papírky. Nejradši by se schoulil do klubíčka, zavřel oči, zacpal si uši a pokusil se zapomenout na to, co právě zjistil. Je zrádce.

Před očima se mi objeví mladík s tmavými vlasy sčesanými dozadu, s foťákem v koženém pouzdře, který se zčistajasna vynořil mezi interbrigadisty. A protože ze všech jazyků, které tu slyší, ovládá nejlépe němčinu, i když ani v ní nijak nevyniká, snadno se s nimi domluví. Zvlášť s těmi z Československa.

„Capa opravdu v Madridu fotil?“ nedá mi to. Nějak si na žádný snímek odtamtud nemůžu vzpomenout. „Jasně že jo! A nepřerušuj mě!“

Když Capa zjistí, že František je z Prahy, rozzáří se. Vykládá, jak tam doputoval z Brna, když musel uprchnout z Maďarska před policií. Jak už mu došly peníze, takže když si sedl v parku na lavičku vedle žebráka, ten ho odhadl pohledem a podal mu kus chleba. Jak si vyprosil peníze od pražského rabína, kterému se představil jako nebohý Žid vyhnaný z Maďarska. A jak pokračoval dál pěšky, protože ty peníze rychle prošustroval.

„Capa? Ten Capa? Myslíte opravdu toho slavného fotografa?“ nedá mi to. Ty historky neznám a nějak si je nedokážu s autorem padajícího vojáka spojit.

„Von to byl především obyčejnej kluk. Vždyť on byl od sedmnácti sám na světě. Zavřeli ho policajti – to byla taky story. Že prej byl levičák, v tom jejich polofašounským Maďarsku se ti to ale mohlo přihodit raz dva. Ve skutečnosti byl z dobrejch poměrů, rodiče měli krejčovskej salon, a s levicí jen tak koketoval. To se ještě jmenoval André Friedmann. Jenže ho zabásli, odvedli ho k výslechu a jak vkročil do místnosti, komisař mu vrazil facku. Capa se zasmál. Tak dostal další. Znovu se zachechtal. Další facka. Nakonec byl celej modrej, ale ne a ne přestat. Popadli ho a otloukli mu hlavu o zeď. Třeba si trochu vymejšlel – jemu se teda pusa nestavila, ale v zásadě jsem mu věřil,“ brání Tůma dávného kamaráda před mými pochybnostmi. „Probral se v cele, odkud ho dostal táta, kterej policajty podplatil. Bylo jasný, že v Maďarsku zůstat nemůže, a rodina ho poslala do Německa. Nejdřív tam študoval. Po čase mu už nemohli posílat peníze, protože ten jejich krejčovskej salon šel cugrunt, tak se živil sám. Jen si to představ. Mladej kluk odkázanej sám na sebe.“

Tůma mlaskne a nesouhlasně si mě prohlédne, jako by mi něco vyčítal. Dívá se provokativně. A čeká, až se na něco zeptám, aby mě mohl utřít.

„A… jak to zvládal?“

„Moc ne. Proto taky začal fotit. Při tomhle řemesle totiž nepotřebuješ znát jazyky.

„Tomu si mi nechce věřit a nechám se vyprovokovat: „Že by se tak vynikající fotograf dostal k focení jen tak?“

„Ty ho vidíš jako ňákou hvězdu, a přitom to byl vobyčejnej chudej kluk. I do Španělska přijel na kšeft. Dostal zakázku – tak jel.“

„Přece s republikány sympatizoval, ne?“

„To samozřejmě. Jako my všichni. V jádru mu šlo ale vo jedinou věc: aby udělal takový fotky, který se prodaj, a on konečně nebude mít loktem do kapsy.“

Tůma vidí, že se tvářím nesouhlasně, protože moje představy o humanistickém reportérovi lidského utrpení dostávají na frak. A tak vypráví, jak si mladý Capa až v Německu uvědomil, že boty jsou důležité. Do té doby jim nevěnoval zvláštní pozornost. Před odjezdem z Maďarska mu matka koupila solidní boty do hor, protože sedmnáctiletý kluk přece nepotřebuje salonní obuv, a dlouho mu vydrží. Měly dvojitou podrážku, jenže do nich teklo. A mladý Capa se na berlínské ulici začal dívat lidem na nohy. Předtím si nikdy neuvědomil, že chudoba souvisí s botami. Teď to pocítil na vlastní kůži.

Tůma pokračuje historkami o Capovi v Paříži, kam uprchl před Hitlerem. Začínající fotografická reputace, kterou si vydobyl v Berlíně, mu tady byla k ničemu. Kradl jídlo v obchodech, a když se to ukázalo příliš riskantní, sedával v kavárnách a eskamotérsky pojídal croissanty po půlkách, aby měl číšník pocit, že stále má ten první. Přinejhorším vystačil se sklenicí vody, do které si nasypal co nejvíc cukru.

„Jak to, že znáte takovýhle podrobnosti?“ divím se.

„Vy jste snad byli přátelé?“

„No jo, s Bandim jsme byli kamarádi.“

„S kým?“ „To byla jeho přezdívka ještě z Maďarska. Von mně říkal Ferry a já jemu Bandi, no.“

„Bandi?“

„Capu vymysleli, aby to znělo americky. Podle amerického režiséra Capry. Tos nevěděl, mladej, viď?“

Zrovna tohle sice vím, ale nechci Tůmovi kazit hru. Spíš mě překvapí, že popisuje vymýšlení slavného pseudonymu v množném čísle.

„Cápa zase znamená maďarsky žralok. Prej to byla jeho první přezdívka. No jo, byl to drsňák, kluk, co byl zvyklej bejt na ulici. Já už ho ale poznal jako Bandiho. A Bandi se překřtil na Capu z výhradně komerčních důvodů. Na prachy, to von zase byl. A když dostal do ruky karty…“

Objevuje se přede mnou mladík s hustými vlasy sčesanými dozadu, se šarmantním úsměvem hazardního hráče, který zdaleka neodpovídá jeho finančním možnostem. S černýma očima lesknoucíma se pod víčky, když se baví… Bandi/Capa vykládá, až se mu od pusy práší; mísí slova z různých jazyků a historky, některé uvěřitelné, jiné méně. Naučil se zvednout se ze dna a chytnout příležitost za pačesy, ale ještě si pamatuje, jaké to bylo úplně dole. Před mocnými cítí ostych, dokud je nedostane před objektiv. Mezi těmi na dně si ale připadá jako ryba ve vodě.

A tak mladý maďarský exulant s bídnou minulostí, nejistou profesí a nejasnou budoucností najde zalíbení v pražském lakýrníkovi, trampovi a neregistrovaném levičákovi, který vstoupil do interbrigád. Fanda se Capovi pochlubí svou vězeňskou zkušeností, ale i bez ní je jasné, že si dobře rozumějí. Nacházejí v tom druhém něco, co sami dobře znají – netrpělivost, touhu rozhodovat za sebe a nenechat se nikým ovlivnit. Vědomí omezených možností. Nedůvěru vůči předpisům a těm, kdo je vyžadují. Přesvědčení, že nedopustí, aby je svět ošvindloval. Nevyslovitelný František a André, který své jméno nechal za sebou. Ferry a Bandi.

„A co teda Capa v Madridu fotil? Jak vypadaly jeho fotky z toho parku… chci říct z fronty? Když jste se tak dobře znali…?“ ptám se jakoby pochybovačně, i když teď už Tůmovi docela věřím.

„Ty pořád s tou svou frontou. Představuješ si to jako z filmu. Ve skutečnosti je tam jedna rozstřílená zeď, za kterou se choulíš, aby ti neustřelili palici – a pak ta druhá naproti.“

„Vy jste ale říkal, že tam fotil.“

„No jasně že jo. A ty jeho obrázky znáš. Jenomže on ty svoje nejlepší věci nenafotil mezi vojákama. Nemusel se krčit za šutrama a bát se vystrčit palici, aby mu ji neustřelili. Potřeboval jenom pět centavos na tramvaj. Pořád nic?“

Vrtím hlavou.

„Tramvaj jezdí oběma směrama, mladej.“

Visím na něm očima.

„No dobře. Co ty jeho fotky civilistů? Secvaklo ti to? Tak vidíš. Ty udělal, když zajel od nás do centra.“

„Já vám prostě nevěřím, že se nepokusil vyfotografovat boj. Kvůli tomu tam jel, ne? Co by byl za válečného fotografa?“

„Válečnej fotograf? ,Nejslavnější válečnej fotoreportér‘, tak se o něm psalo. Jenže to už byl slavnej. Když se octnul v Madridu prvně, byl jenom poskok. Tehdy se ještě sotva vodrazil ode dna. Pamatuju si, co mně vyprávěl o svejch zakázkách do tý doby. Jak fotil stranický kongresy, dostihy, plavecký soutěže, slavný boxery, letecký vynálezce a podobný hovadiny.“

„V Madridu měl ale fotit válku.“

„No jo. No tak jo.“ Tůma si uhladí vlasy. Pohodlně se opře, pak složí ruce na stůl. Připadá mi, že se mu třesou prsty, a divím se, že jsem si toho doteď nevšiml.

„Je to tam vpředu,“ říká Capa německy, s patrným cizím přízvukem. „Tam, odkud přichází nepřátelská palba.“ A dál vykládá Ferrymu, co zažívá, když fotografuje boj. Postupuje s vojáky, kryje se, snaží se nevystavit zbytečnému nebezpečí. Srdce mu tluče, ale dělá jeden snímek za druhým, jako by ho to mohlo ochránit. Drží ho pocit, že má situaci pod kontrolou, dokud vidí svět hledáčkem fotoaparátu. A pak to náhle přijde. Jako by se tam, v dýmu a prachu, na horizontu vroubeném troskami, vynořilo černé oko. Temné oko s neviditelnou zřítelnicí. Upře se na něj, a on ví, že kdyby se do něj podíval, spadl by po hlavě do toho tunelu, do té šachty beze dna. Oko nemrká, zírá na něj a jeho roztřese chlad. Dál s vojáky nejde.

„Oko žraloka,“ potřese Capa hlavou a začne vyprávět Ferrymu, jak v Berlíně navštívil přírodopisné muzeum, kde měli žraločí hlavu naloženou ve formaldehydu. Zlákala ho představa suchých parket v muzejních sálech, protože ten den pršelo zvlášť vydatně. Pozoroval žraločí hlavu a zmocnila se ho přitom podivná úzkost. Oko za sklem se nehybně lesklo, až mu začalo připadat, že ho sleduje. Na žralokovi nejsou nejhorší ty zuby, ostré a sklopené nazpátek, aby se zaryly do masa oběti. Nejstrašnější je jeho pohled. To temné, upřené oko. Úplně prázdné.

Cápa se dívá na Capu. Žralok se dívá na žraloka. Jenže ten cápa před vitrínou se otřese zimou, jako by mu nateklo do bot.