Vybavím si jeho tvář znovu, tentokrát usměvavou, s otevřenými ústy… jak zpívá. No ovšem. V rukou pouličních vlastenců uvízl Karel Hašler, populární písničkář pražských hostinců. Cože? To přece není možné? Cožpak ho nepoznávají?

Přestanu žasnout a dám se do křiku. Rozeřvu se, jako bych přiložil k ústům svou mušli. A křičím pořád dokola jednu jedinou informaci: „To je Karel Hašler!“

Stejně jako se předtím šířilo, že to praskne, anebo ne, začnou jednotlivá ústa přejímat ta slova. „Karel Hašler.“ „Karel Hašler!“ Ka-rel Ha-šler!“ začne konečně skandovat dav, a nakonec se sjednotí na vyzpěvování: „Ať-ži-je-Ka-rel-Haš-ler!“ Paže ochabnou, prsty se svezou z ramen, z klop. Dokonce provedou nesmělé pokusy, aby zmačkaný, všelijak posunutý oděv na těle Karla Hašlera poupravily. Písničkář se začne usmívat, bůhví proč omluvně, a teď už je každému jasné, že je to on.

Z útočníků se stanou pokřivení, rozpačití strejci. Jejich těla se znovu hrbí do obvyklých poloh. Tváře se omluvně sklánějí pod hladinu zástupu.

A Karel Hašler se dál utkvěle profesionálně usmívá. Pak roztáhne ústa o něco víc… nejdřív není slyšet, pak ovšem dav ztichne. Uslyším jednu z těch sentimentálních pražských odrhovaček, kterými proslul. Účinek je okamžitý. Dav povolí, zhoupne se a začne se kolébat do tempa, zatímco Hašlerův hlas se ztratí mezi neškoleným, ale vášnivým zpěvem jejich obdivovatelů. Dokud ho nepřeruší výkřiky.

„Hele, to jsou oni!“

„To jsou oni, jasně!“

Znovu se zvednou hlasité, kruté výkřiky, které opět někoho identifikují, označují. Zoufale čekám na to slovo. Jakmile se ozve „Žid“ nebo „židák“, zaduji do mušle. Teď už mám volné ruce. Těm dvěma rozpačitým pánům je ale prokazována úcta. Jedni se před nimi rozestupují, zatímco druzí je postrkují blíž a blíž soše svatého Václava.

„To jsou páni…,“ slyším uctivé dohadování se, a teprve po chvíli zaslechnu to další slovo: „poslanci“.

Chlapíci jsou zjevně nesví. Ohlížejí se jeden na druhého. Za zády mají ale žulu podstavce, před sebou dav.

„Mluvte!“ vyzývá je zástup. „Řeč, my chceme řeč!“ „Vopřete se do toho!“

„Vážení spoluobčané!“ zkusí to ten kurážnější a zasype ho hromové nadšení davu. „Den naší svobody nadešel,“ pouští se muž na nejistou půdu a okamžitě je jasné, že na nějaké přibližné řečnění není nikdo zvědavý.

„Pryč s Rakouskem-Uherskem!“ rozeřve se kdosi, znovu propukne bouře a je jen otázka času, kdy blesky zamíří na hlavy nebohých poslanců.

„Ano,“ odhodlá se konečně jeden z pánů, „Rakousko-Uhersko leží v troskách. „A teď máme…,“ začne a tázavě se podívá na kolegu. Ten se k němu nakloní a já mu odezírám z úst: Řekni to.

„Řekni to!“ řve dav.

„… svůj vlastní stát. Republiku. Ať žije republika – československá!“

Při těch slovech si kupodivu vzpomenu na Grébovku s vraty dokořán. Hned potom na vinohradskou synagogu. Na obchody a byty pánů z izraelského spolku. Začnu se hadovitě prodírat davem.

Když se vykrucuji z jeho okraje, zahlédnu muže, který také opatrně míří pryč. Je to Karel Hašler, stále s tím profesionálním úsměvem na tváři. Nastavuje ho světu jako bílou vlajku.

Převrat ale proběhne v zásadě mírumilovně. Když vynecháme drancování německých – tedy židovských obchodů, které proběhlo například v Příbrami. Když zapomeneme na pogrom v Holešově, provedený vojáky československé armády o několik týdnů později. Dav se ostatně pokusil vydrancovat i pražskou židovskou radnici, ale to až v roce 1920.