V nakladatelství Adolescent vyšlo letos v létě k nedožitým devadesátinám Mirka Kováříka (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020) druhé vydání jeho juvenilních básní, které psal v padesátých letech minulého století, nazvané Ovoce noční a rozšířené o zin s názvem To všechno byly jeho děti. Svou vzpomínkou na Mirka do něj přispěli svými texty ti, pro které znamenal iniciaci či jim byl jen umělecky a lidsky blízký: Aleš Kauer, Svatava Antošová, Jan Henyš, Marie Nedoryová, Pavel Petr, Jitka Bret Srbová, Jan Šulc, Petr Čichoň a Jan Škrob. Oba výtisky si lze objednat na této adrese: https://www.adolescent.cz/produkt/jiri-kott-ovoce-nocni-2/

Svatava Antošová

Mirku, Mirečku...

... vzpomínáš si? Když nám bylo zle, tak zle, až jsme měli pocit, že opuštěnost prochází napříč kontinenty a nikoho nevynechá, že námi houpe na kapce vína jak vichr oběšenci a my, mrzačeni polospánkem kreslíme poslepu kratší a kratší čáru života, když nebylo o koho se opřít v těch bezedných a trpkých městských nocích, zadívali jsme se dlouze skrz plamen duše do tmy a mysleli na Poezii...

Mysleli jsme na Denise Levertovovou, jak poté co si odřízla ruce a nové jí narostly, nadzvedla jimi zem a pod ní uviděla sebe pohřbenou s jablkem poznání. Na malého Jevgenije Jevtušenka a jeho otlučená kolena svítící jak okrouhlé miny ve tmě vlastenecké války; hlad jej kousal provinile do rtu, když kroutil krkem kotěti s prašivinou.

Na Cypriana Norwida, na tu ustavičně bledou štíhlou svíci ze smutného vosku, jež v emigraci chvatně zaplanula, aby pak dohořela v pochybnostech, zda to co zhaslo v ní, duch je nebo tělo. Na Annu Achmatovovou, jak od rána mlčí o tom, co zpíval sen a jak jí struny vlasů přetíná rekviem zmodralých nohou trčících dlouhé týdny ve sněhové závěji před leningradskou tjurmou.

Mysleli jsme na Roberta Desnose, který v jediné vteřině ticha uslyšel zachvět se vesmír. Bylo to nad terezínskou pevností, kam tyfus vynášel kouřové stíny vězňů a ve spirále je hnal dál až na úplný konec světa. Na Edith Södergranovou, na její krátký sobí život mezi rubíny nakradenými z pohledu andělů, kteří se na ni nemohli vynadívat. Na jejího boha zchváceného modernitou a na ďábla trhajícího pro ni růže v zahradě sanatoria to ráno, kdy naposledy vdechla krvavý úsvit.

Na Borise Pasternaka tak dlouho svírajícího rukama Hérakla kolem pasu, až mu jeho rozdrcená páteř pronikla předloktím a vyvrhla do klína úlomky básně. Ochromen bolestí pochopil, že ani Amorův šíp by nezmohl víc. Na Fernanda Pessou, pro něhož bylo všechno na nebi pitomé jak katolická církev a tak odvracel zrak a posílal jej na moře… Po hřbetech vln tam zlehka kráčelo Věčné Dítě, hrálo si s rybami a umíněně nakukovalo rackům do zobáků, nespatří-li tam v hlubinách ukořistěnou perlu.

Mysleli jsme na Czeslawa Milosze ve chvíli, kdy se před ním otevřely chodby stromu minulosti; každá se prudce svažovala dolů, žádná se schody. Dalo se do nich svrchu nahlédnout nebo nenávratně sklouznout do tmy - a v té chvíli, kdy se pln studu rozhodoval, zakřičel kdesi za ním statný páv a postrčil jej vpřed. Na Annu Barkovovou, jak se s údivem ohlédla a zeptala se: žila jsem, nebo ne? A jak jí místo odpovědi zasypala oči solí prázdnota nasbíraná za jednatřicet let nebytí v přeplněných lágrech.

Na Paula Celana nadarmo malujícího na okno poseté jinovatkou srdce a srdce… Nemělo přece smysl líbat led vyplakaný zimní nocí ani stavět z něj milostnou hráz proti kamenné jistotě, že za zády Bukoviny zeje dokořán hladina Seiny a čeká. Na Marinu Cvetajevovou, na ten poslední den v Jelabuze; byl konec srpna, léto těžklo válkou, jantarová šňůra se sama navlékala na krk, lampa sama od sebe zhasínala. Mysleli jsme na lásku, která starší je, než bylo její trápení, její pašije.

A ach! Ovšem… mysleli jsme také na Robinsona Jefferse a na jeho naléhavé: Nikdy neplač! Nikdy neplač!

V textu byly použity variace na tyto verše: