Neklid III
Den
sešil mě horkou nití
Slunce se zastavilo na noční obloze
Na nábytku se usazuje strach
Vrata všech kostelů jsou zavřená
Na oltáři leží odložené kladivo.
Skrz vitráže padají barevná světla.
U Kristových nohou rezavý špendlík s fialovou hlavičkou
– nejvyšší barva.
Trumf.
Je ticho,
staré neúprosné ticho,
v jakém prosím o zvuk.
O výkřik zbloudilého ptáka,
o výkřik varhan.
V zahradě hoří stromy.
Město slastí smutku
Zas klekání v soumraku zní nervózní.
Na stolech kaváren vody jsou tyfózní.
Zas jako přízrak
podél zdí jdu přikrčen.
Neznám a nepoznán
žádnou z procházejících žen.
Již tolikrát jsem prožil tento den
Kroky na kamenné dlažbě.
Nízké slunce na konci ulice,
ustupující bouře
a její vody tekoucí k žíznivým kanálům…
A stále stejná myšlenka,
padesát let se opakující
a nedomyšlená…
Mrtví neslavili
Štědrý večer začal nácvikem bojového poplachu.
Ale nemocní se mu vyhnuli.
Dominikán Antonín,
písař marodky,
otočil jeden z regálů skladu bojové pohotovosti.
Odkryl oltář.
Zpívali jsme koledy,
kdo chtěl,
modlil se.
Na obloze se křižovaly komety s družicemi.
V márnici bylo ticho.
Na padlé kamarády jsme zapomněli.
Jejich veliké bílé oči svítily do tmy.
Ve vzpomínce jsem prošel farskou zahradou
a pustil se polem k řídkému hájku
Krajina je mírná,
slunce vysoko.
V dlani mám osikový list.
